81. Oscaři - Světozor usínal
Oscarové bláznovství je za námi. Vítězům gratulujeme (byť některým se skřípajícími zuby, viď Seane Penne), smutné na dálku alespoň utěšujeme a přichází čas, abychom se podívali na práci samotných organizátorů, kteří jubilejní 81. ročník připravili. Na rozdíl od zbytku redakce, který se uchýlil ke streamovaným internetovým přenosům, jsem zamířil do léta přetrvávajícího svatostánku intelektuálních diváků, pražského Světozoru, kde se díky spolupráci HBO a Česko-Slovenské Filmové Databáze (ČSFD) mohlo na tři sta filmových fanoušků nechat umlátit hláškami Franty Fuky a jeho kolegů, zatímco Hugh Jackman křičel do éteru, že on je Wolverine! Jaký to byl večer? Vkusný, místy dokonce zábavný, ale ačkoliv jsem nečekal příliš, nakonec jsem odcházel s trochu rozporuplnými pocity.
Abych vše uvedl na pravou míru. V rámci organizace samotné akce ve Světozoru bylo vše v naprostém pořádku. Po předchozích „sessions“ ve Slovanském domě bylo příjemné zažít poněkud intimnější atmosféru, jíž vytváří skuteční fandové a ne jen lidé, kteří se přišli zadarmo naládovat popcornem a sledovat bez placení seriály z produkce HBO. Hned při vstupu byla oddělena zrna od plev, resp. bez registrace jste se dovnitř nedostali, milá obsluha Světozoru jak při vstupu (potěšila slečna, která chránila „osobní data“ všech uživatelů), tak za barem dělala vše proto, aby se osazenstvo velkého sálu cítilo jako v bavlnce a je třeba říci, že až na občasné problémy s projektorem nenastaly žádné potíže. (Kuřácký koutek s televizí byl úžasný nápad – viz. foto) Půda pro samotný přenos byla tedy vynikající a popravdě bych se nebránil tomu, dát si za rok repete.
A dokonce i s HBO, jejíž seriálová sklizeň byla letos o poznání slabší než v minulých letech, kdy kralovalo Californication, Tráva nebo Komparz. V sále jsme museli podstoupit dvoudílnou seanci upírů z True Blood – Pravá krev (recenzi můžete v následujících týdnech čekat jako že slunce večer zapadá) a i když jsem zažil i horší věci, tahle seriálová modla mě příliš nenadchla, za což házím vinu hlavně na katastrofální dabing, jenž dělal z mnoha scén vysloveně komediální zábavu. Někteří si tedy dali pro jistotu předčasného šlofíka, jiní šli doplnit zásoby nikotinu v plicích a já se uchýlil skrze mobilní telefon do seriálového nebe prostřednictvím nestárnoucích epizod How I Met Your Mother a druhého dílu Dollhouse. Pak ovšem odbyla druhá hodina ranní a i Barney Stinson musel jít stranou.
Na červeném koberci to většině zúčastněných tradičně slušelo i přes skutečnost, že měl letos Versace úchylku na šaty, připomínající z kůže staženou mořskou pannu a Kate Winslet si mohla rovnou připsat světlý puntík za nejhezčí ženu večera. Taková Miley Cyrus nebo Vanessa Hudgens mohly jen tiše závidět. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Kdo se strachoval o výkon Hugha Jackmana, byl uklidněn hned v úvodu. Nejvíc sexy muž planety sice netrhal obálky adamantiovými břity (damn it!), ani se v přímém přenosu nepoléval polonahý vodou, ale ihned po nástupu na pódium předvedl parádní zpívanou show, v níž ho doplnila i sladká Anne Hathaway jako ženský Nixon. Ovací ve stoje se Hugh málem dočkal i ve Světozoru, kde nikdo podobný nášup hned na začátek nečekal, a mnozí větřili nejlepší přenos za poslední léta. Ach, jak bláhové. Hugh se totiž dočkal už jen jednoho výraznějšího momentu, to když rekapituloval spolu s Beyoncé muzikálové hity let minulých. Představení z hlavy Baze Luhrmanna bylo opulentní, ale přesto jsem se nezbavil pocitu, že má australský patriot to nejlepší dávno za sebou.
Oscary však čekaly i horší věci. Žánrové sestřihy, jež provázely celý večer, byly až na výjimku Judda Apatowa, využívajícího skvělé charaktery z Pineapple Express, mdlé a nezáživné, přičemž při záběrech z Vesmírných opičáků nebo Clone Wars (animovaná rekapitulace) měli mnozí v sále co dělat, aby nezvraceli. Já trpěl permanentně, jelikož mě ani Wall-E a Kung-Fu Panda ani trochu nebaví. Další slabinou byla čím dál větší absence oddechových čísel. Jackmana scenáristé večera po druhém tanečním představení odstřihli téměř úplně, na pódiu se pouze předávaly ceny, a to ještě dost patetickým a klišovitým způsobem a divák v pražském Světozoru začínal z přibývajících reklamních bloků, v nichž na něj neustále útočily ukázky na Michaela Claytona a o Rodičích a dětech, pomalu šílet. Alespoň že Danny Boyle v každém záběru zářil štěstím (aby ne, když Milionář z chatrče sbíral bez přestání ceny) a při technických kategoriích člověk trénoval nervy při fandění Temnému rytíři.
Finále večera bylo tedy dost uspávací a až na nasírací okamžik s vítězným Pennem (dáme to gayům, protože Akademie ráda menšiny) jelo podle přesně narýsované dráhy. Ve Světozoru v tu chvíli část lidí přestávala ovládat tělesné pochody a bez skrupulí zahájila spací akci s tím, že až se bude něco dít, mají je kolegové po stranách zbudit. Většinou jako budíček fungují dokonale oscarové písně, ale letošní mix indických rytmů a zeleného poselství by zabil i slona. Obzvlášť při tak nedopečeném stláskání všeho do jednoho bloku mezi reklamami. Tím nejvýraznějším v závěru tudíž byl vedle úspěchu milionáře Dannyho Boylea titulkový sestřih filmů, které se chystají do kin v novém roce. První záběry z Sherlocka Holmese a Mannových Public Enemies probraly i ty největší spáče. Uvidíme, jestli se za rok dočkají nějaké té nominace. Ač zřejmě jen v technických kategoriích.
Abych vše uvedl na pravou míru. V rámci organizace samotné akce ve Světozoru bylo vše v naprostém pořádku. Po předchozích „sessions“ ve Slovanském domě bylo příjemné zažít poněkud intimnější atmosféru, jíž vytváří skuteční fandové a ne jen lidé, kteří se přišli zadarmo naládovat popcornem a sledovat bez placení seriály z produkce HBO. Hned při vstupu byla oddělena zrna od plev, resp. bez registrace jste se dovnitř nedostali, milá obsluha Světozoru jak při vstupu (potěšila slečna, která chránila „osobní data“ všech uživatelů), tak za barem dělala vše proto, aby se osazenstvo velkého sálu cítilo jako v bavlnce a je třeba říci, že až na občasné problémy s projektorem nenastaly žádné potíže. (Kuřácký koutek s televizí byl úžasný nápad – viz. foto) Půda pro samotný přenos byla tedy vynikající a popravdě bych se nebránil tomu, dát si za rok repete.
A dokonce i s HBO, jejíž seriálová sklizeň byla letos o poznání slabší než v minulých letech, kdy kralovalo Californication, Tráva nebo Komparz. V sále jsme museli podstoupit dvoudílnou seanci upírů z True Blood – Pravá krev (recenzi můžete v následujících týdnech čekat jako že slunce večer zapadá) a i když jsem zažil i horší věci, tahle seriálová modla mě příliš nenadchla, za což házím vinu hlavně na katastrofální dabing, jenž dělal z mnoha scén vysloveně komediální zábavu. Někteří si tedy dali pro jistotu předčasného šlofíka, jiní šli doplnit zásoby nikotinu v plicích a já se uchýlil skrze mobilní telefon do seriálového nebe prostřednictvím nestárnoucích epizod How I Met Your Mother a druhého dílu Dollhouse. Pak ovšem odbyla druhá hodina ranní a i Barney Stinson musel jít stranou.
Na červeném koberci to většině zúčastněných tradičně slušelo i přes skutečnost, že měl letos Versace úchylku na šaty, připomínající z kůže staženou mořskou pannu a Kate Winslet si mohla rovnou připsat světlý puntík za nejhezčí ženu večera. Taková Miley Cyrus nebo Vanessa Hudgens mohly jen tiše závidět. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Kdo se strachoval o výkon Hugha Jackmana, byl uklidněn hned v úvodu. Nejvíc sexy muž planety sice netrhal obálky adamantiovými břity (damn it!), ani se v přímém přenosu nepoléval polonahý vodou, ale ihned po nástupu na pódium předvedl parádní zpívanou show, v níž ho doplnila i sladká Anne Hathaway jako ženský Nixon. Ovací ve stoje se Hugh málem dočkal i ve Světozoru, kde nikdo podobný nášup hned na začátek nečekal, a mnozí větřili nejlepší přenos za poslední léta. Ach, jak bláhové. Hugh se totiž dočkal už jen jednoho výraznějšího momentu, to když rekapituloval spolu s Beyoncé muzikálové hity let minulých. Představení z hlavy Baze Luhrmanna bylo opulentní, ale přesto jsem se nezbavil pocitu, že má australský patriot to nejlepší dávno za sebou.
Oscary však čekaly i horší věci. Žánrové sestřihy, jež provázely celý večer, byly až na výjimku Judda Apatowa, využívajícího skvělé charaktery z Pineapple Express, mdlé a nezáživné, přičemž při záběrech z Vesmírných opičáků nebo Clone Wars (animovaná rekapitulace) měli mnozí v sále co dělat, aby nezvraceli. Já trpěl permanentně, jelikož mě ani Wall-E a Kung-Fu Panda ani trochu nebaví. Další slabinou byla čím dál větší absence oddechových čísel. Jackmana scenáristé večera po druhém tanečním představení odstřihli téměř úplně, na pódiu se pouze předávaly ceny, a to ještě dost patetickým a klišovitým způsobem a divák v pražském Světozoru začínal z přibývajících reklamních bloků, v nichž na něj neustále útočily ukázky na Michaela Claytona a o Rodičích a dětech, pomalu šílet. Alespoň že Danny Boyle v každém záběru zářil štěstím (aby ne, když Milionář z chatrče sbíral bez přestání ceny) a při technických kategoriích člověk trénoval nervy při fandění Temnému rytíři.
Finále večera bylo tedy dost uspávací a až na nasírací okamžik s vítězným Pennem (dáme to gayům, protože Akademie ráda menšiny) jelo podle přesně narýsované dráhy. Ve Světozoru v tu chvíli část lidí přestávala ovládat tělesné pochody a bez skrupulí zahájila spací akci s tím, že až se bude něco dít, mají je kolegové po stranách zbudit. Většinou jako budíček fungují dokonale oscarové písně, ale letošní mix indických rytmů a zeleného poselství by zabil i slona. Obzvlášť při tak nedopečeném stláskání všeho do jednoho bloku mezi reklamami. Tím nejvýraznějším v závěru tudíž byl vedle úspěchu milionáře Dannyho Boylea titulkový sestřih filmů, které se chystají do kin v novém roce. První záběry z Sherlocka Holmese a Mannových Public Enemies probraly i ty největší spáče. Uvidíme, jestli se za rok dočkají nějaké té nominace. Ač zřejmě jen v technických kategoriích.