15 minut z Avatara - Dojmy
Po vypuštění teaseru na Cameronův očekávaný opus Avatar se celosvětové publikum rozdělilo zhruba na tři fronty. Jedna je unešená, druhá znechucená a třetí čeká na větší porci, která definitivně odhalí, jestli jde o revoluci, evoluci nebo nafouknutou bublinu, jež s prvním nasazením trojrozměrných brýlí splaskne. A tahle rozhodující chvíle pro většinu těch nejnetrpělivějších nastává dnešní půlnocí, kdy vybraná kina vpustí mezi diváky dokončené útržky z filmu, které dohromady tvoří patnáct minut, z nichž je jasně patrné, co lze od filmu očekávat. A pokud mám mluvit za sebe, tak jde o jednoznačnou bombu, v plné parádě ukazující, že Cameron není jako spousta jeho kolegů plácající packal, ale opravdový mistr svého řemesla, jenž když se na dvanáct let zavře do garáže, opravdu to nedělá proto, že by tu popíjel pivo a griloval buřty.
Což jsem tvrdil již po zhlédnutí teaseru, jenž je i přes mdlý střih a nevýraznou hudbu úchvatným nahlédnutím pod pokličku. Ve třetím rozměru však film dostává úplně jiné proporce, a zatímco spousta současných filmů točených ve 3D spoléhá na prvoplánové efekty a samotnou technologii (s čestnou výjimkou animáků, jichž už začínám být přesycený) využívá jen z části, Cameron posouvá možnosti „žhavé novinky“ o několik tříd výš. Zapomeňte na předměty letící proti vám. Cameron na podobné pitominy kašle a místo nich předkládá do posledního detailu vymazlené vizuální orgie, při jejichž sledování máte častokrát pocit jako byste byli v obraze.
Sestřih začíná na militaristické základně, kam přijíždí hlavní hrdina Jake Sully, aby se přidal k jednotce, jež má obsadit mírumilovnou Pandoru. Velký Jim nechává kameru ladně proplouvat kolem postav a předmětů, každý stůl a každá židle jsou dokonale umístěny v prostoru, a když se kamera přenese přes hlavy některých vojáků, kteří poslouchají projev hlavního záporáka filmu (generál s vyholenou hlavou ve stylu Wolverinevoých drápů), divák nestačí zírat, jak moc pohlcující filmové médium je, pokud se ho chopí někdo, kdo umí s filmařským náčiním zacházet. Dobrá zpráva je, že Cameron ani po dvanácti letech nezapomněl, jak filmy fungují, a již v krátkých úsecích ukazuje, že se během letité pauzy vůbec nezměnil. Stále je mu vlastní cit pro dynamiku, plynulost a přehlednost akčních scén, a co je nejdůležitější – vypráví jako Pánbůh.
15 minut Avatara vtáhne během chvilky a samotnému se mi povedlo naplno proniknout do fiktivního světa v momentě, kdy se Jake poprvé připojí ke svému avatarovi (zhruba po minutě). Scéna začíná příchodem do laboratoře, kde si Sam Worthington malinko zahláškuje se Sigourney Weaver, poté se přesune do kapsle pro přenos mysli a po krátkém přenosu je z něj třímetrový modrý fešák, jehož lze jen horko těžko odlišit od skutečných postav před kamerou. Cameron pocit realističnosti posiluje tím, že vedle „nového“ Jakea nechá postávat dva doktory, vedle nichž je modrý mimozemšťan nikoliv něčím jiným a zvláštním, nýbrž naprosto normální součástí scény, jako kdyby v ní stál namaskovaný herec (nejlépe pak oblíbenec del Tora Doug Jones ;). Cameron touhle scénou zasazuje těžkou ránu všem bezvěrcům a taktéž konkurentům včele s Robertem Zemeckisem, jehož Beowulf a Vánoční koleda nyní působí jako testovací dema nebo jako intra k videohrám.
Můžete s klidem zapomenout na mrtvolné oči a pocit ze sledování legračních igráčků, Na`vi (jak se obyvatelé Pandory jmenují) a jednotliví avataři vypadají naprosto úžasně (a jsou podobní svým hereckým předobrazům) a poprvé v historii kinematografie lze počítačem kompletně vytvořené postavě věřit vše, co dělá. Od hýbání prstů přes pohyb v prostoru až po emoce, které tolik schází právě Zemeckisovým pokusům. Avataři a Na`vi mají v očích jiskru života, jejich bulvy se v očních důlcích pohybují, jednotlivé grimasy snadno evokují hněv, údiv, radost… vše, na co si vzpomenete. Člověk má při něčem takovém samozřejmě pocit, že tvůrce alespoň jednou nachytá, jenže Cameron je takový puntičkář, že prostě není na co.
A to ani v akčních scénách, odehrávajících se v referované džungli, jejíž flóra působí realisticky zhruba stejně, jako když přijdete do botanické zahrady. Doslova máte chuť si na všechny rostliny sáhnout, či se rovnou vydat mezi ně a skotačit mezi nimi do aleluja. Jake tu narazí nejen na svou osudovou lásku, ale také na rozmanité kreatury, jejichž propracovanost je znovu něčím, co jsme dosud neviděli. Jedinou drobnou výtku si zaslouží 3D, a to v momentě, kdy se Cameron pustí do příliš rychlé akce, kdy lidské oko přestane stíhat a divák může ztratit orientaci v tom, co se na plátně děje. Cameron si občas pomůže skvělými zpomalovačkami, při Jakeově úprku pralesem (mimochodem bezvadně natočeným) toho ovšem může být pro některé jedince příliš.
Nicméně jde o prakticky jedinou výtku, kterou jsem aktuálně schopný vhodit do pléna, zbytek je jen nadšení, které na jednu stranu uklidňuje při čekání na premiéru, na druhou ale zvedá index očekávání a chtíč po spatření kompletního filmu o pořádných pár stupňů výš. Svět Pandory se zkrátka neopouští snadno, a jakmile vás z něj vytrhne závěrečný sestřih z filmu (patnáctiminutové pásmo obsahuje zhruba šest scén, z nichž jsem v tomhle „dojmologu“ nechtěl vyzradit vše), budete škemrat o to, aby vám promítač pustil i zbytek potenciálního majstrštyku. Sice marně, ale s vědomím, že letošní Vánoce budou opravdu kouzelné.
Což jsem tvrdil již po zhlédnutí teaseru, jenž je i přes mdlý střih a nevýraznou hudbu úchvatným nahlédnutím pod pokličku. Ve třetím rozměru však film dostává úplně jiné proporce, a zatímco spousta současných filmů točených ve 3D spoléhá na prvoplánové efekty a samotnou technologii (s čestnou výjimkou animáků, jichž už začínám být přesycený) využívá jen z části, Cameron posouvá možnosti „žhavé novinky“ o několik tříd výš. Zapomeňte na předměty letící proti vám. Cameron na podobné pitominy kašle a místo nich předkládá do posledního detailu vymazlené vizuální orgie, při jejichž sledování máte častokrát pocit jako byste byli v obraze.
Sestřih začíná na militaristické základně, kam přijíždí hlavní hrdina Jake Sully, aby se přidal k jednotce, jež má obsadit mírumilovnou Pandoru. Velký Jim nechává kameru ladně proplouvat kolem postav a předmětů, každý stůl a každá židle jsou dokonale umístěny v prostoru, a když se kamera přenese přes hlavy některých vojáků, kteří poslouchají projev hlavního záporáka filmu (generál s vyholenou hlavou ve stylu Wolverinevoých drápů), divák nestačí zírat, jak moc pohlcující filmové médium je, pokud se ho chopí někdo, kdo umí s filmařským náčiním zacházet. Dobrá zpráva je, že Cameron ani po dvanácti letech nezapomněl, jak filmy fungují, a již v krátkých úsecích ukazuje, že se během letité pauzy vůbec nezměnil. Stále je mu vlastní cit pro dynamiku, plynulost a přehlednost akčních scén, a co je nejdůležitější – vypráví jako Pánbůh.
15 minut Avatara vtáhne během chvilky a samotnému se mi povedlo naplno proniknout do fiktivního světa v momentě, kdy se Jake poprvé připojí ke svému avatarovi (zhruba po minutě). Scéna začíná příchodem do laboratoře, kde si Sam Worthington malinko zahláškuje se Sigourney Weaver, poté se přesune do kapsle pro přenos mysli a po krátkém přenosu je z něj třímetrový modrý fešák, jehož lze jen horko těžko odlišit od skutečných postav před kamerou. Cameron pocit realističnosti posiluje tím, že vedle „nového“ Jakea nechá postávat dva doktory, vedle nichž je modrý mimozemšťan nikoliv něčím jiným a zvláštním, nýbrž naprosto normální součástí scény, jako kdyby v ní stál namaskovaný herec (nejlépe pak oblíbenec del Tora Doug Jones ;). Cameron touhle scénou zasazuje těžkou ránu všem bezvěrcům a taktéž konkurentům včele s Robertem Zemeckisem, jehož Beowulf a Vánoční koleda nyní působí jako testovací dema nebo jako intra k videohrám.
Můžete s klidem zapomenout na mrtvolné oči a pocit ze sledování legračních igráčků, Na`vi (jak se obyvatelé Pandory jmenují) a jednotliví avataři vypadají naprosto úžasně (a jsou podobní svým hereckým předobrazům) a poprvé v historii kinematografie lze počítačem kompletně vytvořené postavě věřit vše, co dělá. Od hýbání prstů přes pohyb v prostoru až po emoce, které tolik schází právě Zemeckisovým pokusům. Avataři a Na`vi mají v očích jiskru života, jejich bulvy se v očních důlcích pohybují, jednotlivé grimasy snadno evokují hněv, údiv, radost… vše, na co si vzpomenete. Člověk má při něčem takovém samozřejmě pocit, že tvůrce alespoň jednou nachytá, jenže Cameron je takový puntičkář, že prostě není na co.
A to ani v akčních scénách, odehrávajících se v referované džungli, jejíž flóra působí realisticky zhruba stejně, jako když přijdete do botanické zahrady. Doslova máte chuť si na všechny rostliny sáhnout, či se rovnou vydat mezi ně a skotačit mezi nimi do aleluja. Jake tu narazí nejen na svou osudovou lásku, ale také na rozmanité kreatury, jejichž propracovanost je znovu něčím, co jsme dosud neviděli. Jedinou drobnou výtku si zaslouží 3D, a to v momentě, kdy se Cameron pustí do příliš rychlé akce, kdy lidské oko přestane stíhat a divák může ztratit orientaci v tom, co se na plátně děje. Cameron si občas pomůže skvělými zpomalovačkami, při Jakeově úprku pralesem (mimochodem bezvadně natočeným) toho ovšem může být pro některé jedince příliš.
Nicméně jde o prakticky jedinou výtku, kterou jsem aktuálně schopný vhodit do pléna, zbytek je jen nadšení, které na jednu stranu uklidňuje při čekání na premiéru, na druhou ale zvedá index očekávání a chtíč po spatření kompletního filmu o pořádných pár stupňů výš. Svět Pandory se zkrátka neopouští snadno, a jakmile vás z něj vytrhne závěrečný sestřih z filmu (patnáctiminutové pásmo obsahuje zhruba šest scén, z nichž jsem v tomhle „dojmologu“ nechtěl vyzradit vše), budete škemrat o to, aby vám promítač pustil i zbytek potenciálního majstrštyku. Sice marně, ale s vědomím, že letošní Vánoce budou opravdu kouzelné.