Nespravedlivě na DVD
Stal se z toho další trend české distribuce. Do kin míří čím dál víc filmů s dabingem, každý druhý musí být ve 3D a lidé zodpovědní za výběr vyvolených, kteří to dotáhnou až do setmělého sálu, mají při náhodném losování v klobouku nehoráznou smůlu a namísto zajímavých (a často již v zahraničí ceněných) snímků sáhnou kolikrát po alternativě, jež je jejich přesným opakem. Stačí si vzpomenout na katastrofální Legii, uspávací Přestupný rok, anebo zcela mimo mísu do kin dotáhnutý Babylon A.D., na nějž „nečekaně“ (kdo ho vidět chtěl, měl dávno možnost jinde) nikdo nepřišel. Kvůli takovým filmům se potom nedostalo na pecky typu 500 dní se Summer, Fantastický pan Lišák, anebo alespoň vizuálně atraktivního Maxe a maxipříšerky. Ty do kin alespoň na čas dotáhl Feničův Febiofest, načež došlo na jejich vydání na DVD. Což si zaslouží – před regulérními recenzemi – alespoň letmé zhodnocení a ohlédnutí.
500 dní se Summer
Prvotina Marca Webba neměla cestu do českých filmových luhů a hájů snadnou. V Bontonfilmu sice o film projevili po extrémně nadšených ohlasech z festivalů zájem, ale nikdy nepřišli na způsob, jak originální a inteligentní (ne)romantickou komedii „ze života“ zpropagovat, aby na ni přišly davy. Mnohem jednodušší pro ně bylo sáhnout po Amy Adams a její upachtěné cestě do Irska a šlapání do kravských lejn…
Vy byste ale osvěžující příběh o lásce a životním zrání v hlavních rolích s „ledgerovským“ Josephem Gordon-Levittem a uhrančivou Zooey Deschanel neměli minout, a to nejen proto, že právě jeho režisér do dvou let přivede do kin nového, mladšího Spider-Mana. 500 dní se Summer je totiž jako závan svěžího vzduchu v zatuchlé kobce, kde se sto let nevětralo. Zatímco romantický mainstream mlátí diváky po hlavě jednou stupidní zápletkou vedle druhé a desetkrát převařeným humorem (vážně, kdy byl naposledy v rom-komu originální vtip?), tahle nezávislá chuťovka září svou nápaditostí, originalitou a především pravdivostí. Nejen co se týká vztahů, ale i života vůbec.
Fantastický pan Lišák
Zcela jistě byste ovšem neměli minout ani příhody „lišky-zlodějky“ s hlasem George Clooneyho. Z trailerů se sice film zdál být trochu neduživý a stop-motion animace nemusí na první pohled sednout každému, jenže Wes Anderson je nejen naprostý blázen (jeho typickou poetikou je film nasáklý až do morku loutkových kostí), ale především všeuměl a filmový kouzelník. Jeho filmové zpracování „pohádky“ z pera Roalda Dahla je od začátku do konce narvané břitkými (a neustále vtipnými) dialogy, v rámci žánru loutkového filmu dosud zcela neviděnými tvůrčími postupy (úvodní heist na jeden záběr těžce vládne) a především pak precizní prací týmu animátorských mistrů, kteří byli Andersenovi neustále po ruce a dělali vše, co mu na očích viděli. Lišák je proto nejen výtečně odvyprávěnou (byť zcela jednoduchou) historkou, ale oslní i v akčních sekvencích, kdy Anderson prakticky stírá rozdíl mezi loutkovým a hraným filmem. Animace je po technické stránce naprosto přirozená (žádné zadrhávání jako u tuzemského Na půdě), do detailů dotažená (pohybující srsti) a i přes Andersenův styl nasáklá „dahlovštinou“, která uhrane děti, dospělé i seniory. Zkrátka pokud máte dost 3D animáků, dejte Foxíkovi šanci. Zaslouží si ji víc než všechny Planety 51 a Skřítkové Rolli dohromady.
Max a Maxipříšerky
Maxipříšerky se dočkaly ještě horšího zacházení než 500 dní se Summer. Původně jsme je měli spatřit už o Vánocích, jenže pár týdnů před premiérou zmizely z distribučního plánu s tvrzením, že jsou problémy s dabingem. Ve skutečnosti se však ukázalo, že si budou Maxipříšerky v Čechách, kde původní knihu Maurice Seldaka nikdo nezná, hledat publikum velmi těžko. Což se dá po zhlédnutí jedině potvrdit. Max a Maxipříšerky totiž rozhodně není pro dětského diváka. Nevýchovný příběh o hyperaktivním chlapci, jeho časově vytížené matce a úprku do země podivných „zvířato-lidí“, jež ztvárňují část Maxovy osobnosti, nejenže postrádá pořádné tempo (každé dítě do deseti minut usne), ale především pořádně neví, čím by chtěl být. Jestli atmosférickou výchovnou pohádkou, anebo temným a místy velmi strašidelným dramatem, v němž se vyhrožuje sežráním – vraždou. Na jednu stranu chápu, že dospělý divák, který zřejmě celou hloubku filmu prohlédne, pochopí, o co tvůrcům jde, ale děti? Ty ani náhodou. Naopak začnou velmi brzy brblat, poskakovat po sedačce a v nejhorším případě i zanechají něco páchnoucího ve spodním prádle. Spike Jonze je určitě borec, když si mistrovsky poradil s technickou stránkou filmu (Maxipříšerky jsou okouzlující), ale nepodařilo se mu podle mého podat vizi, jež by zaujala diváka, na něhož se snažil cílit především. A to jak po emocionální, tak příběhové stránce.
500 dní se Summer
Prvotina Marca Webba neměla cestu do českých filmových luhů a hájů snadnou. V Bontonfilmu sice o film projevili po extrémně nadšených ohlasech z festivalů zájem, ale nikdy nepřišli na způsob, jak originální a inteligentní (ne)romantickou komedii „ze života“ zpropagovat, aby na ni přišly davy. Mnohem jednodušší pro ně bylo sáhnout po Amy Adams a její upachtěné cestě do Irska a šlapání do kravských lejn…
Vy byste ale osvěžující příběh o lásce a životním zrání v hlavních rolích s „ledgerovským“ Josephem Gordon-Levittem a uhrančivou Zooey Deschanel neměli minout, a to nejen proto, že právě jeho režisér do dvou let přivede do kin nového, mladšího Spider-Mana. 500 dní se Summer je totiž jako závan svěžího vzduchu v zatuchlé kobce, kde se sto let nevětralo. Zatímco romantický mainstream mlátí diváky po hlavě jednou stupidní zápletkou vedle druhé a desetkrát převařeným humorem (vážně, kdy byl naposledy v rom-komu originální vtip?), tahle nezávislá chuťovka září svou nápaditostí, originalitou a především pravdivostí. Nejen co se týká vztahů, ale i života vůbec.
Fantastický pan Lišák
Zcela jistě byste ovšem neměli minout ani příhody „lišky-zlodějky“ s hlasem George Clooneyho. Z trailerů se sice film zdál být trochu neduživý a stop-motion animace nemusí na první pohled sednout každému, jenže Wes Anderson je nejen naprostý blázen (jeho typickou poetikou je film nasáklý až do morku loutkových kostí), ale především všeuměl a filmový kouzelník. Jeho filmové zpracování „pohádky“ z pera Roalda Dahla je od začátku do konce narvané břitkými (a neustále vtipnými) dialogy, v rámci žánru loutkového filmu dosud zcela neviděnými tvůrčími postupy (úvodní heist na jeden záběr těžce vládne) a především pak precizní prací týmu animátorských mistrů, kteří byli Andersenovi neustále po ruce a dělali vše, co mu na očích viděli. Lišák je proto nejen výtečně odvyprávěnou (byť zcela jednoduchou) historkou, ale oslní i v akčních sekvencích, kdy Anderson prakticky stírá rozdíl mezi loutkovým a hraným filmem. Animace je po technické stránce naprosto přirozená (žádné zadrhávání jako u tuzemského Na půdě), do detailů dotažená (pohybující srsti) a i přes Andersenův styl nasáklá „dahlovštinou“, která uhrane děti, dospělé i seniory. Zkrátka pokud máte dost 3D animáků, dejte Foxíkovi šanci. Zaslouží si ji víc než všechny Planety 51 a Skřítkové Rolli dohromady.
Max a Maxipříšerky
Maxipříšerky se dočkaly ještě horšího zacházení než 500 dní se Summer. Původně jsme je měli spatřit už o Vánocích, jenže pár týdnů před premiérou zmizely z distribučního plánu s tvrzením, že jsou problémy s dabingem. Ve skutečnosti se však ukázalo, že si budou Maxipříšerky v Čechách, kde původní knihu Maurice Seldaka nikdo nezná, hledat publikum velmi těžko. Což se dá po zhlédnutí jedině potvrdit. Max a Maxipříšerky totiž rozhodně není pro dětského diváka. Nevýchovný příběh o hyperaktivním chlapci, jeho časově vytížené matce a úprku do země podivných „zvířato-lidí“, jež ztvárňují část Maxovy osobnosti, nejenže postrádá pořádné tempo (každé dítě do deseti minut usne), ale především pořádně neví, čím by chtěl být. Jestli atmosférickou výchovnou pohádkou, anebo temným a místy velmi strašidelným dramatem, v němž se vyhrožuje sežráním – vraždou. Na jednu stranu chápu, že dospělý divák, který zřejmě celou hloubku filmu prohlédne, pochopí, o co tvůrcům jde, ale děti? Ty ani náhodou. Naopak začnou velmi brzy brblat, poskakovat po sedačce a v nejhorším případě i zanechají něco páchnoucího ve spodním prádle. Spike Jonze je určitě borec, když si mistrovsky poradil s technickou stránkou filmu (Maxipříšerky jsou okouzlující), ale nepodařilo se mu podle mého podat vizi, jež by zaujala diváka, na něhož se snažil cílit především. A to jak po emocionální, tak příběhové stránce.