Názor na původní předlohu, od které se odvíjí film, jsem nastínil už v jednom z článků. Jakožto čtenář fantasy jsem si ohodnotil Eragona na dobré, tím pádem průměrné fantasy. Skutečnost, že ho napsal 18letý bažant a vydali mu ho rodiče vlastnící nakladatelství je pro mě těžce nepodstatná a při čtení mi je k užitku asi jako v kině informace o synovci režiséra. Projektu Eragon jsem nevěřil hned od počátku. Věřit mě nedonutil ani John Malkovich připojující se do projektu. Když jsem se dozvěděl, že jednu z hlavních postav bude hrát Jeremy Irons, zhrozil jsem se ještě víc. Vzpomínka na Dračí doupě, kde si zahrál záporáka, zabolí u srdce i dnes (nechápu že někdo natočil dvojku a ještě TAKOVOU DVOJKU!). Hned jsem si představil klišé dialogy, artefakty pochybného původu a účelu, spojené nelogicky spletitými dějovými liniemi a přehnaným počtem kýčovitých kouzel. Cesta hrdiny z místa A do místa B je povinností. Stačilo několik týdnů a už byla na světě informace, že hlavní rolí ztvární jakýsi Edíček, který v určitém úhlu kamery připomíná prasátko a je od pohledu podobný Stormbreakerovi, který místy ještě řádí v našich kinech.
Eragon se držel už pouhými prstíky parapetu, když přišly upoutávky a zahrály si s prstíky „Vařila myšička kašičku“. Jakákoli naděje na alespoň poživatelný snímek tím padla a Eragona čekal těžký pád do hlubin. Díkybohu za Saphiru! Nebýt jí, hlavní hrdina by se o dno dočista rozplácl. Pokud někdo očekává výkon podobný první zkušenosti Harryho Pottera s celuloidem, bude překvapen. Ed Speleers není totiž tak děsným hercem, jak se zprvu zdálo. Pan režisér se nebál dělat ani detaily Edova obličeje, což je u mladších nezkušených herců problémové. Ed vypadal, že je ve svém živlu, i když celou dobu mluvil na oranžový tenisák (draci na skladu nejsou). Jeho dialogy byly mírně osekané a celý film je prošpikován neustále se opakujícími radami Jeremyho Ironse coby Eragonova mistra Broma. Po čase lezou na nervy, ale to je přehlédnutelné. Sám Jeremy nezklamal. Žádný výkon podobný Dračímu doupěti. Žádná Lolita. Když Jeremy přišel na scénu, zabral celé plátno a rozzářil ho. Kde se v něm vzalo tolik síly, nechápu. Jsem za něj ale rád, protože jsem mu zprvu nevěřil. Broma v knize jsem si představoval…mohutnějšího, asi.
Srovnání s knihou se chci vyvarovat. Jak jsem říkal, Eragona považuji za průměrné fantasy, tím pádem byl-li by film totožný, nebyl by na tom dobře. Adaptace knih bývají horší než knihy, z čehož vyplývá že Eragon (film) by byl děs. Nacpat 600 stránek do nějaké té stopáže není hračka, tím pádem detaily nechám stranou. Hlavní myšlenka knihy je ve filmu zachována. Proč rýpat hlouběji? Kdybych knihu nečetl, stejně bych si ničeho nevšiml, omluvil se za neznalost knihy a psal dál;-) Scénář si chvílemi nevěděl rady s kapitolami a vyřešil to po svém. Hrdinovi se na každém místě něco stane, na cestě k dalšímu takovému místu přichází pár pěkných epických záběrů jak vystřižených z LOTRa a hodící se na plochu počítače. Eragon jedoucí k horám, zasněžené vrcholy, skály, lesy… Co více si přát. Po několikáté pomyslné kapitole to člověka nějak přejde. Ale co, vždyť Eragon je vlastně pohádka:) Scénář vázne i na dalších místech, ale je to spíš interpretací scén. Město rebelů nepůsobí tak úžasně jak by mělo a dočkáme se jen poskromnu dobrých záběrů na něj, velín záporáka Johna Malkoviche působí spíše jako na divadelním podiu než v pevnosti (můžeme být ale rádi, v knize postava záporáka není vůbec ukázána). Kamera je celkově nejzdařilejší v akčních scénách. Jízda na Saphiře je perfektně promakanou záležitostí. Žádné rozmazané nekonkrétní záběry letících draků, minimum pouhých stínů na zemi. Fangmeier si byl moc dobře vědom, že musí divákům nabídnout dračici, na kterou se jen tak nezapomíná. Že nesmí sloužit pouze jako digitální záležitost při leteckých soubojích, ale musí být dalším plnohodnotným členem sekvence. Zapomeňte na Pottera, Saphira to rozjíždí jako žádná před ní!
Chvílemi jsem ani nerozeznal, kdy je podstrčena loutka a kdy se jedná o počítačovou animaci. Po Yodovi už si nebudu jist asi nikdy. Saphira je totiž nádherná. Od jejího vylíhnutí se až do její plné dospělosti (k tomu se za chvíli vyjádřím). Problematika Saphiry spočívala ve faktu, že musí být odlišná od Draca z Dračího srdce, ale přitom musí mít mimiku herce, či spíše mima. Animátoři sázeli na oči, což je opodstatněné, protože právě oči jsou v knize neustále čtenáři předhazovány. Modré dračice jsem se velmi obával, ale ILM z ní udělalo právoplatného herce s rozpětím křídel přes deset metrů. To je panečku fuška, co?
Před chvílí jsem narazil na vývoj Saphiry. Eragon celkově jako film trpí těžkou chorobou, která se nevyhnula ani jiným kolegům. Kniha se odvíjí v řádu několika týdnů. Film prosvištěl, jakoby se z mladého sedláka stal bojovník říše během týdne. Fangmeier neměl k dispozici jako Potterovci Vánoce ani sníh, a tak pojetí o čase ukazují pouze ručičky na vašich hodinkách. Ale co! Opět – Eragon je přeci pohádka:)
Páni filmaři jsou si ale vědomi jednoho – výdělku. Přeci nemůžou natočit větší fantasy bez toho, aby nebyla trilogií. Má na trilogii Eragon? O srovnání s Pánem Prstenů se vůbec nemůžeme bavit (i když Eragon ho někdy slušně vykrádal – a nejen LOTRa. O kterém fantasy se to dnes ale nedá říci?). Eragon se stává takovým Pánem Prstenů pro menší diváky, kteří ještě do LOTRa nedorostli. Celou dobu mě v tom upevňovala hudba Patricka Doylea, která byla epičtější než samotný film (což není tak úplně výtka, prostě to neladí dohromady) a třešničkou, která byla posledním důkazem o pohádkovosti byl song při titulcích od Avril Lavigne. Eragon ale nezklamal. Beru ho. Je pozitivní a na nic si nehraje, tak proč sakra ne:) Taky bych si zalítal, mít po ruce Falca. Ten je určo měkčí :-)
