Eragon se nějakou prapodivnou kličkou dočkal při svém prosincovém uvedení kladného přijetí, tedy minimálně v tehdejší recenzi. Těžko říct, jestli to bylo pod okouzlením vánočními dary nebo ohnivým nátlakem dračí samice Safiry, ale Dračí jezdec odkráčel vstříc novým dobrodružstvím s nadprůměrným hodnocením, které si rozhodně nezaslouží. Paoliniho bestseller, jak je tahle vykrádačka mytologicko-fantastických románů po zásluze nazývána, si místo milostivého přijetí zaslouží leda tak kopnout do slabin stejně jako Stefen Fangmeier, který za tímhle gulášem stojí. Za ten půlrok od premiéry už jsem stihl malinko vychladnout a nepoukazovat na každou slabinu, jež tohle veledílo dostalo do vínku, bohužel pro mě, se mi vzpomínky vrátily s novou edicí, která kromě stále stejně špatného filmu přináší vymazlenou dvoudiskovku.
Ale nejdřív k filmu. Eragon je zvrácenost. Už od první stránky, tedy pardon, od prvního záběru čumí na nebohého diváka tolik děsivého materiálu, že by z toho jeden dostal neodvratné nutkání běžet na nejbližší toaletu. Když hned při první scéně vysvitne v lese podivné žluté světlo, které jakoby vypadlo ze světa princezny Fantagiro a po upravených stezkách cválají koňská kopýtka, řeknete si: "tohle vypadá vážně blbě." A to ještě netušíte, že bude hůř. Eragonovo dobrodružství už v předloze postrádalo punc originality a ten, kdo se alespoň na půl hodiny začetl do výpotku kdysi patnáctiletého pisálka, si musel zákonitě připadat jako ve zlodějském světě divů. V Eragonovi se nikdo nestydí využívat témata a motivy z jiných filmů či knížek, takže pak není divu, že příběhová linie vypadá jako směska Star Wars, Pána Prstenů a dalšího tuctu kvalitně čtivých materiálů. Zatímco u mladého spisovatele se tento akt dal ještě tolerovat, u filmu samotného je tomu trochu jinak. Scénáristé místo toho, aby neobratné fráze, zaříkadla a plytký příběh překovali v oslnivě zářivou zbroj, vykutali originál až na kost, aby jim zbyla ušmudlaná kožená vestička s viditelnými švy na povrchu.
Pokud jste viděli Lucasovu Novou naději, budete jako doma. Dějová linie ji totiž do posledního obrazu takřka věrně kopíruje. Mladý farmář, žijící se svým strýčkem a bratrancem, při procházce lesem shodou náhod objeví modrý kámen, který by nejradši střelil za nějaký pořádný biftek, s nímž by zahnal přicházející hlad a naplnil své tukové komory novou zásobou energie. Místo lahodného hovězího fláku se mu však z kamene vylíhne drak a problém je na světě. Náhle se objeví moudrý stařec, který toho ví nějak moc o legendárních jezdcích a nazve umolousaného mamlase s výrazem nechápajícího prasete novodobým hrdinou a budoucí spásou království před zlým a krutě přehrávajícím Galbatorixem. Eragon se tedy vydá na cestu, při níž spolu s drakem podstoupí jakýsi výcvik, stařec po cestě padne a nakonec se odehraje velká bitva mezi říší zla a rebely, které vyvolený chlapeček vede hrdě do boje.
Dračí dobrodružství je tak hrozně prolezlé klišé, až se tomu nechce věřit. Fangmeier se navíc ukázal jako nepředstavitelný neumětel, jehož největší devizou jsou digitální hrátky s létající potvorou, ale jinak nezvládá ani obyčejný dialog, natožpak válečnou scénu, jež v jeho podání vypadá asi tak, že banda zmalovaných čertů naběhne na bandu zlatem ověšených transvestitů. Přitom vystřelí pět šípů, jednou vyšlehne oheň a na kameru vyletí mačeta. To vše navíc v béčkovém kabátku, který by velmi slušel české televizní produkci, ale filmu za 100 milionů padne stejně jako velkovýrobně šité sako Jiřímu Paroubkovi. Jedinou spásou zůstává famózně zpracovaná dračice a překvapivě charismatem ověnčený Jeremy Irons, v jehož stínu nezbývá nic jiného, než se pousmát nad zbytkem obsazení. Robert Carlyle s výrazem požitkářského úchyláka dokonal svou kariérní zkázu, nováček Speelers se projevil jako lehce ohebné dřevo a svým přehráváním překonal dějiny John Malkovich, který zjevně celou dobu tušil, jaká blbost film bude, takže svou náladu při natáčení vkusně přenesl i na svou roli.
Fangmeier prostě zklamal a místo nového LOTRa přivezl slovenskou verzi Narnie, v níž se místo otravných dětí prohání v papundeklových kulisách otravní dospělí, přičemž jim jako doprovod hraje ctnostná hudba Patricka Doylea (výborný soundtrack) a vše obalují lehce nadprůměrné triky. Ten, kdo od Dračího jezdce nic neočekával bude zřejmě docela potěšen, náročnější divák, odkojený na dobrodružstvích čelně zjizveného čaroděje či devítiprstého Froda, si může Eragonem tak maximálně vyzdobit poličku s "guilty pleasure" filmečky. Tomu nablýskanému obalu to tam bude slušet.
Eragon sice nesplnil divácké nároky, ale to mu nezabránilo připlout v parádním obrazovém i zvukovém formátu se slušně nabitým druhým diskem, plným zajímavých bonusů, kdy se na obrazovce rozprostře mapa vyprahlé Alagaesie, z níž se dá proletět skrz vystřižené scény nebo takřka hodinový film o filmu, v němž se dozvíte veškeré záludnosti, které skýtalo převedení psaného slova na plátno. Fanoušci ILM se podívají na zoubek digitální dračici, prohlédnou si produkční storyboardy a zapátrají v hlubinách království po úžasných tvorech, které se s notnou dávkou inspirace vyrojili v hlavě studentíka Paoliniho. K tomu všemu zbývá připočíst i tradiční trailer a při konfrontaci s filmem zábavné komentáře a nezbývá, než novému hrdinovi zamávat s přiloženou mapkou v ruce a doufat, že pokud se vrátí v druhém díle, bude mít za zadkem jiné tvůrce.
