| Země: | Austrálie / USA
|
| Žánr: | Animovaný / Dobrodružný / Hudební / Komedie
|
| Rok: | 2006 |
| Režie: | George Miller
|
| Scénář: | Warren Coleman, John Collee, George Miller, Judy Morris
|
| Hudba: | Jamal-Ski , John Powell
|
| Hrají: | Carlos Alazraqui, Lombardo Boyar, Jeff Garcia, Hugh Jackman, Nicole Kidman, Brittany Murphy, Johnny A. Sanchez, Hugo Weaving, Robin Williams, Elijah Wood
|
CZE premiéra: 7.12.2006
Happy Feet
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Antee  |
. : Recenze
George Miller - režisér Šíleného Maxe a pohádka o tučňácích? Ať to zní jak chce šíleně, je to pravda a ať to zní jak chce nemožně, Happy Feet nedopadlo vůbec špatně. Ba naopak. A přitom je to tak jednoduchoučký a ohraný příběh: malý tučňáček, který kvůli své odlišnosti nezapadá do komunity Tučňáků královských, se vydává na velkou dobrodružnou cestu, na jejímž konci ho čeká spása rodu a ohromné morální ponaučení. A věčná sláva a láska, samozřejmě.
Podle velmi rozsáhlé a hlavně dlouhé reklamní kampaně se člověku zažilo, že Happy Feet bude jedna velká tancovačka plná hudebních šlágrů. Nikdo neměl tušení, o co půjde, v kině nám prostě zatančilo pár zvířátek a řeklo přijďte se na nás podívat. Možná díky tomu potom Happy Feet na plátně tak funguje, člověk na něho jde jako na primitivní animák, dostane ale plnohodnotný příběh, plný neohraných nápadů a nápadité akce.
Miller si ale vede rozpačitě, tak se ostatně chová nakonec celý film. Taková duševní rozpolcenost, jestli se o něčem podobném dá mluvit, film provází po celou stopáž: zatímco začíná přímo skvělým tempem taneční show, brzy upadne do lehce fádního vyprávění o rodince, kterou trápí problém odlišného synka. Mezi tučňáky totiž panuje jistá tradice, která praví, že skutečný tučňák je jen ten, který umí zpívat. A každý má svou vlastní píseň. Mumbo je ale jiný, narodil se totiž se schopností rozject skvělá stepovací sólíčka. Ostatním se to ale nelíbí...
Problém v oné rozpolcenosti je především v tom, že zatímco některé scény jsou animačně naprosto vytříbené, jiné se zdají být skoro až nedodělané, nebo spíše výtvarně nedotažené. Musíme samozřejmě počítat s jistými pauzami, nebo chcete-li předěly ve vyprávění, ale přesto se zdá, že potenciál tancujících tučňáků není využit zdaleka všechen. Pomiňme teď fakt, že se tam skoro vůbec netancuje, jak asi většina z nás čekala a zaměřme se na příběh jako takový. Nebudu vám z něj nic prozrazovat, protože pak byste věděli, do čeho jdete a přišli o překvapení; jde spíše o to, jakým způsobem se ho Miller rozhodl vyprávět - zdá se, že má dva natáčecí mody: jeden pro vyprávění hlavní (tedy té nutné) příběhové linie, kterou nikterak nezatraktivňuje a vypráví jí nadmíru obyčejně a mod druhý, který je o tvoření oněch adrenalinových vsuvek.
A tam Miller válí, jako neválí ani lidé u Pixaru (už vidím fandy, jak mě teď proklínají). Nejen, že se tu animace dostává na absolutní špici toho, co jsme doposud viděli, ale je to tak ohromná zábava, kterou mohu přirovnat možná tak k akčním sekvencím v Úžasňákových (proklínání, proklínání...). Animace tu hraničí s realitou, člověk už pomalu není schopen poznat, jestli se jedná o autentické záběry (hlavně co se týče rybářskcýh lodí, nebo sněhových bouří) a hlavně Miller tu tvoří přímo ikonické obrazy, které využívají skryté krásy zmrzlé přírody a barevných her slunečních paprsků na rozbouřených sněhových pláních. Ať jsou to scény honiček, nebo tancování, všude se Miller vyhrává a dává do toho všechno, co může. Právě díky těmto vsuvkám má Happy Feet takové kouzlo, na druhou stranu právě díky nim působí tak rozpolceně. Rozdíl mezi tím, co Miller chce vyprávět a co vyprávět musí je příliš značný a je celkem jasné, proč si vybral právě tento film.
Když už jsem se zmínil o animaci, v jednom je Happy Feet dá se říct revoluční. Problémem dnešních animovaných filmů o zvířátkách je, že pokaždé, když se tu objeví animovaný člověk, tak jde o velký průšvih a hlavně rušivý element. Miller a jeho animační tým se s tím vypořádali vskutku královsky - jednoduše zakomponovali živé lidi do animace. A světe div se, funguje to naprosto skvěle, až je člověk překvapen, že to nenapadlo nikoho předtím. George nás navíc s přítomností člověka ve fimu smiřuje velmi opatrně: nejdříve o něm jen nechá vyprávět zvěsti, pak ukáže následky jeho neekologické aktivity a když už dojde na okamžik, kdy se má ukázat v záběru, koná tak velmi citlivě a na plátno ho pouští postupně.
Živý člověk se tak stává součástí animace a jelikož tu hraje na konci poměrně velký part, nepodkopává Happy Feet nohy.
Film by ale asi funogval skvěle i bez toho, možná i bez té skvělé animace a tučňáčích textur. Jeho nápaditost se skrývá v postavách jako takových, které se navzájem doplňují, zároveň ale fungují každá zvlášť. Ať je to tučňák Mumbo, nebo kterýkoliv z jeho nových přátel (se španělským přízvukem?), každá postava má své kouzlo a když dostane větší prostor, objevíte její ohromnou živost a nefádnost. A to přesto, že jejich postavení v příběhu je naprosto klišoidní.
České verzi Happy Feet také poměrně hodně podráží nohy dabing, který je pravda nutný, na druhou stranu tak nějak nesedí s pěveckými předěly, kdy v jeden okamžik postava mluví a odkazuje na zpívaný text česky, aby hned na to začala zpívat anglicky. Děti jen těžko pochytí obsahy písní, ale pokud alespoň trochu zvládáte angličtinu, zkuste se chytat, můžete jinak přijít o notnou dávku zábavy (postavy se totiž doplňují hlavně při pěveckých představeních). Doporučuji proto spíš titulkovanou kopii. Jinak je ale český dabing na vysoké úrovni, nutno podotknout.
Happy Feet si staví spíš na akčních vsuvkách, tanečních představeních a pár dramatických momentech, než na příběhu jako takovém. Ten je sice docela vtipný a nakonec ani netrpí znaky klišé, je ale odvyprávěn z většiny tak fádně, že filmu paradoxně podráží nohy. Je prostě vidět, proč Miller Happy Feet natočil a my mu za to můžeme poděkovat. Nevytvořil nic přelomového, co by se nějak zapsalo do filmových análů, dobrou polovinu je film tak normální, až nuda; ale za tu druhou polovinu plnou ledové akce a vtipných tanečních vystoupení, to stojí, protože se u toho královsky pobavíte. A co jiného bychom po takovém filmu mohli chtít?
George Miller - režisér Šíleného Maxe a pohádka o tučňácích? Ať to zní jak chce šíleně, je to pravda a ať to zní jak chce nemožně, Happy Feet nedopadlo vůbec špatně. Ba naopak. A přitom je to tak jednoduchoučký a ohraný příběh: malý tučňáček, který kvůli své odlišnosti nezapadá do komunity Tučňáků královských, se vydává na velkou dobrodružnou cestu, na jejímž konci ho čeká spása rodu a ohromné morální ponaučení. A věčná sláva a láska, samozřejmě.
Podle velmi rozsáhlé a hlavně dlouhé reklamní kampaně se člověku zažilo, že Happy Feet bude jedna velká tancovačka plná hudebních šlágrů. Nikdo neměl tušení, o co půjde, v kině nám prostě zatančilo pár zvířátek a řeklo přijďte se na nás podívat. Možná díky tomu potom Happy Feet na plátně tak funguje, člověk na něho jde jako na primitivní animák, dostane ale plnohodnotný příběh, plný neohraných nápadů a nápadité akce.
Miller si ale vede rozpačitě, tak se ostatně chová nakonec celý film. Taková duševní rozpolcenost, jestli se o něčem podobném dá mluvit, film provází po celou stopáž: zatímco začíná přímo skvělým tempem taneční show, brzy upadne do lehce fádního vyprávění o rodince, kterou trápí problém odlišného synka. Mezi tučňáky totiž panuje jistá tradice, která praví, že skutečný tučňák je jen ten, který umí zpívat. A každý má svou vlastní píseň. Mumbo je ale jiný, narodil se totiž se schopností rozject skvělá stepovací sólíčka. Ostatním se to ale nelíbí...
Problém v oné rozpolcenosti je především v tom, že zatímco některé scény jsou animačně naprosto vytříbené, jiné se zdají být skoro až nedodělané, nebo spíše výtvarně nedotažené. Musíme samozřejmě počítat s jistými pauzami, nebo chcete-li předěly ve vyprávění, ale přesto se zdá, že potenciál tancujících tučňáků není využit zdaleka všechen. Pomiňme teď fakt, že se tam skoro vůbec netancuje, jak asi většina z nás čekala a zaměřme se na příběh jako takový. Nebudu vám z něj nic prozrazovat, protože pak byste věděli, do čeho jdete a přišli o překvapení; jde spíše o to, jakým způsobem se ho Miller rozhodl vyprávět - zdá se, že má dva natáčecí mody: jeden pro vyprávění hlavní (tedy té nutné) příběhové linie, kterou nikterak nezatraktivňuje a vypráví jí nadmíru obyčejně a mod druhý, který je o tvoření oněch adrenalinových vsuvek.
A tam Miller válí, jako neválí ani lidé u Pixaru (už vidím fandy, jak mě teď proklínají). Nejen, že se tu animace dostává na absolutní špici toho, co jsme doposud viděli, ale je to tak ohromná zábava, kterou mohu přirovnat možná tak k akčním sekvencím v Úžasňákových (proklínání, proklínání...). Animace tu hraničí s realitou, člověk už pomalu není schopen poznat, jestli se jedná o autentické záběry (hlavně co se týče rybářskcýh lodí, nebo sněhových bouří) a hlavně Miller tu tvoří přímo ikonické obrazy, které využívají skryté krásy zmrzlé přírody a barevných her slunečních paprsků na rozbouřených sněhových pláních. Ať jsou to scény honiček, nebo tancování, všude se Miller vyhrává a dává do toho všechno, co může. Právě díky těmto vsuvkám má Happy Feet takové kouzlo, na druhou stranu právě díky nim působí tak rozpolceně. Rozdíl mezi tím, co Miller chce vyprávět a co vyprávět musí je příliš značný a je celkem jasné, proč si vybral právě tento film.
Když už jsem se zmínil o animaci, v jednom je Happy Feet dá se říct revoluční. Problémem dnešních animovaných filmů o zvířátkách je, že pokaždé, když se tu objeví animovaný člověk, tak jde o velký průšvih a hlavně rušivý element. Miller a jeho animační tým se s tím vypořádali vskutku královsky - jednoduše zakomponovali živé lidi do animace. A světe div se, funguje to naprosto skvěle, až je člověk překvapen, že to nenapadlo nikoho předtím. George nás navíc s přítomností člověka ve fimu smiřuje velmi opatrně: nejdříve o něm jen nechá vyprávět zvěsti, pak ukáže následky jeho neekologické aktivity a když už dojde na okamžik, kdy se má ukázat v záběru, koná tak velmi citlivě a na plátno ho pouští postupně.
Živý člověk se tak stává součástí animace a jelikož tu hraje na konci poměrně velký part, nepodkopává Happy Feet nohy.
Film by ale asi funogval skvěle i bez toho, možná i bez té skvělé animace a tučňáčích textur. Jeho nápaditost se skrývá v postavách jako takových, které se navzájem doplňují, zároveň ale fungují každá zvlášť. Ať je to tučňák Mumbo, nebo kterýkoliv z jeho nových přátel (se španělským přízvukem?), každá postava má své kouzlo a když dostane větší prostor, objevíte její ohromnou živost a nefádnost. A to přesto, že jejich postavení v příběhu je naprosto klišoidní.
České verzi Happy Feet také poměrně hodně podráží nohy dabing, který je pravda nutný, na druhou stranu tak nějak nesedí s pěveckými předěly, kdy v jeden okamžik postava mluví a odkazuje na zpívaný text česky, aby hned na to začala zpívat anglicky. Děti jen těžko pochytí obsahy písní, ale pokud alespoň trochu zvládáte angličtinu, zkuste se chytat, můžete jinak přijít o notnou dávku zábavy (postavy se totiž doplňují hlavně při pěveckých představeních). Doporučuji proto spíš titulkovanou kopii. Jinak je ale český dabing na vysoké úrovni, nutno podotknout.
Happy Feet si staví spíš na akčních vsuvkách, tanečních představeních a pár dramatických momentech, než na příběhu jako takovém. Ten je sice docela vtipný a nakonec ani netrpí znaky klišé, je ale odvyprávěn z většiny tak fádně, že filmu paradoxně podráží nohy. Je prostě vidět, proč Miller Happy Feet natočil a my mu za to můžeme poděkovat. Nevytvořil nic přelomového, co by se nějak zapsalo do filmových análů, dobrou polovinu je film tak normální, až nuda; ale za tu druhou polovinu plnou ledové akce a vtipných tanečních vystoupení, to stojí, protože se u toho královsky pobavíte. A co jiného bychom po takovém filmu mohli chtít?
Datum: 11.12.2006 17:42 | FILM: 
Autor: Štěpán Čermák