| Země: | USA
|
| Žánr: | Detektivní / Drama / Fantasy / Thriller
|
| Rok: | 2006 |
| Režie: | M. Night Shyamalan
|
| Scénář: | M. Night Shyamalan
|
| Kamera: | Christopher Doyle
|
| Hudba: | James Newton Howard
|
| Hrají: | Andrew Aninsman, Patrick Armstrong, Jarett Armstrong, Bob Balaban, J. Bloomrosen, John Boyd, Shaun Brewington, Rich Bryant, Bryce Dallas Howard, Paul Giamatti
|
CZE premiéra: 14.9.2006
Žena ve vodě
. : Info o filmu
Film zatím nebyl hodnocen.
. : Recenze
Shyamalanovy filmy je v posledních dvou případech poměrně obtížné jakkoliv komentovat. Zatímco ve Vesnici se ale ještě držel svého provařeného schématu (které chtě nechtě stále poměrně slušně funguje), v Ženě ve vodě se rozhodl jít jiným směrem. Nečekejte horor, jak u Manoje bývá zvykem, ale pohádku, která se zajímavým způsobem mísí s realitou tak, že nikdy není poznat co je co.
Samozřejmě - celý film je fikce a Shyamalan se ho vůbec poprvé nesnaží aplikovat na realitu, ale sám přiznává, že nevypráví nic, než pohádku. Jeho Žena ve vodě existuje v uzavřené komunitě, která se zdá být oddělená od okolního světa a to přesto, že ho má v budoucnosti navždy ovlivnit. Shyamalanovo vyprávění ale jako celek působí velmi zvláštně, protože přes to, že se nejedná o nic víc, než příběh pro děti na dobrou noc, se snaží zakomponovat do příběhu i jistá poselství, ať už je to o mesiášovi, který po spatření své mořské víly vytvoří dílo, jež za několik let ovlivní myšlenky nejmocnějšího muže světa, nebo pohrávání si s filmovými klišé, kterými Žena ve vodě přímo přeteká.
Pohádku v Lady in the Water poznáte hned - už na začátku vás do ní uvede animace, která ve zkratce vysvětluje historii vztahů lidí a narf (vodních víl) a poselství, respektive předpověď, co se má stát během filmu. Shyamalan ho nevypráví jako klasický příběh, kde se alespoň musíme snažit rozluštit zápletku, ale budoucí děj nám přináší na podnose, tudíž nečekejte žádné zvraty, na které jste u něj zvyklí. Právě to, krom Shyamalanovy preciznosti, k níž se dostaneme, dělá film tak vyjímečný. Je konstruován tak, aby byl každý moment předvídatelný a když už je něco tak zapeklité, že to nemůžete předpovědět, doslova vám to prozradí nějaká z postav. Tomu budiž příkladem jeden z nájemníků uzavřené bytovky - zapšklý filmový kritik, který hlavní postavu zpravuje o filmových klišé, která jsou hned na to aplikovaná na kostru filmu samotného. Někdo by v tom mohl sledovat nedostatečnou invenci a podraz režiséra /sebe sama/, druhý v tom ale vidí genialitu.
Tím, že Shymamalan pracuje s příběhem právě takhle, nastavuje úplně nová pravidla, na která divák musí přistoupit - a jestliže toho není schopen, pravděpodobně bude všude vyprávět, jak stupidní a neoriginální Žena ve vodě byla. Jenže zkusme se přizpůsobit - zvyknout si na přinejmenším podivné postavy (koktající správce, člověk posilující jen jednu polovinu svého těla, chlapec, který čte budoucnost z kukuřičných vloček a samozřejmě mořská víla, která se plácá v chlorovaném bazénu), zvyknout si na pomalé a tiché vyprávění, zvyknout si na ojedinělý způsob mixu pohádky se skoro reálným světem a zvyknout si na to, že ačkoliv se jedná o globální příběh, odehrává se v malé uzavřené komunitě bytovek. A jestliže si opravdu zvyknete na něco úplně jiného než se od pohádky/hororu dá očekávat, pravděpodobně pochopíte, že Shyamalanovo dílo je i přes svou předvídatelnost, přes překrucování své vlastní reality a přes podivnou upřímnost k divákovi téměř geniální.
Hodně tomu napomáhá také režisérova visuální preciznost. Jeho kompozice obrazů je natolik esteticky vyhraněná, až se zdá, že Shyamalan každý záběr okénko po okénku propočítával složitými rovnicemi. Svým puntičkářstvím je samozřejmě znám, přesto ale stále udivuje čistotou stavby scény a propočítaností pohybů. Z filmu to přímo čiší. Zajímavé je, jak se straní celkům u postav a stáčí záběry mimo pohledy na hlavní hrdiny, často se na scénu diváme zpoza postav, ale ne z pohledu očí, jak je zvykem, ale třeba zpoza nohou. Dala by se z toho vyčíst třeba postavení charakterů, prioritou takové kompozice je ale spíše navození atmosféry neznáma a obtížné orientace v prostoru. Přes estetickou čistotu mají ale téměř všechny scény stejnou působivost, jsou svým způsobem nezajímavé, pokud v nich nezačnete hledat společné prvky a zjišťovat, co a jak jakým záběrem Shyamalan myslel.
Semtam na vás pak z řady "normálních" záběrů vybafne přímo mistrovský obraz, většinou v některé ze zlomových scén, nebo scén, které jsou svým způsobem důležité pro další dějové zvraty. Celé finále je tak zahaleno do -jak autor a kritik sami přiznávají- klišovité dešťové scény, která je ale postavená a natočená tak, že přes veškerou profláklost působí originálně.
Čest je nutno vzdát i James Newton Howardovi, dvornímu skladateli M.Night Shyamalana, který jako vždy složil nádhernou hudbu s fascinujícím motivem finále.
Žena ve vodě není film pro každého, dokonce se dá říct, že je to film jen pro málokoho. Mnozí jej obviňují z neoriginálnosti, předvídavosti, nudného výprávění a Bůh ví čeho, všechno je to ale v tom, jestli přistoupíte na Shyamalanovu hru, jestli se mu přizpůsobíte. Nakonec, nic není lepšího, než se vrátit do dětských let, ulehnout do postele a nechat si vyprávět pohádku na doboru noc. Semtam v ní na vás něco bafne, ale ve své podstatě nic jiného než pohádka není. A nemá smysl v ní něco jiného hledat, ono si to najde vás. Shyamalan je vypočítavý hračička a teď většinu z nás dostal. Jen si to nikdo není schopný přiznat.
Shyamalanovy filmy je v posledních dvou případech poměrně obtížné jakkoliv komentovat. Zatímco ve Vesnici se ale ještě držel svého provařeného schématu (které chtě nechtě stále poměrně slušně funguje), v Ženě ve vodě se rozhodl jít jiným směrem. Nečekejte horor, jak u Manoje bývá zvykem, ale pohádku, která se zajímavým způsobem mísí s realitou tak, že nikdy není poznat co je co.
Samozřejmě - celý film je fikce a Shyamalan se ho vůbec poprvé nesnaží aplikovat na realitu, ale sám přiznává, že nevypráví nic, než pohádku. Jeho Žena ve vodě existuje v uzavřené komunitě, která se zdá být oddělená od okolního světa a to přesto, že ho má v budoucnosti navždy ovlivnit. Shyamalanovo vyprávění ale jako celek působí velmi zvláštně, protože přes to, že se nejedná o nic víc, než příběh pro děti na dobrou noc, se snaží zakomponovat do příběhu i jistá poselství, ať už je to o mesiášovi, který po spatření své mořské víly vytvoří dílo, jež za několik let ovlivní myšlenky nejmocnějšího muže světa, nebo pohrávání si s filmovými klišé, kterými Žena ve vodě přímo přeteká.
Pohádku v Lady in the Water poznáte hned - už na začátku vás do ní uvede animace, která ve zkratce vysvětluje historii vztahů lidí a narf (vodních víl) a poselství, respektive předpověď, co se má stát během filmu. Shyamalan ho nevypráví jako klasický příběh, kde se alespoň musíme snažit rozluštit zápletku, ale budoucí děj nám přináší na podnose, tudíž nečekejte žádné zvraty, na které jste u něj zvyklí. Právě to, krom Shyamalanovy preciznosti, k níž se dostaneme, dělá film tak vyjímečný. Je konstruován tak, aby byl každý moment předvídatelný a když už je něco tak zapeklité, že to nemůžete předpovědět, doslova vám to prozradí nějaká z postav. Tomu budiž příkladem jeden z nájemníků uzavřené bytovky - zapšklý filmový kritik, který hlavní postavu zpravuje o filmových klišé, která jsou hned na to aplikovaná na kostru filmu samotného. Někdo by v tom mohl sledovat nedostatečnou invenci a podraz režiséra /sebe sama/, druhý v tom ale vidí genialitu.
Tím, že Shymamalan pracuje s příběhem právě takhle, nastavuje úplně nová pravidla, na která divák musí přistoupit - a jestliže toho není schopen, pravděpodobně bude všude vyprávět, jak stupidní a neoriginální Žena ve vodě byla. Jenže zkusme se přizpůsobit - zvyknout si na přinejmenším podivné postavy (koktající správce, člověk posilující jen jednu polovinu svého těla, chlapec, který čte budoucnost z kukuřičných vloček a samozřejmě mořská víla, která se plácá v chlorovaném bazénu), zvyknout si na pomalé a tiché vyprávění, zvyknout si na ojedinělý způsob mixu pohádky se skoro reálným světem a zvyknout si na to, že ačkoliv se jedná o globální příběh, odehrává se v malé uzavřené komunitě bytovek. A jestliže si opravdu zvyknete na něco úplně jiného než se od pohádky/hororu dá očekávat, pravděpodobně pochopíte, že Shyamalanovo dílo je i přes svou předvídatelnost, přes překrucování své vlastní reality a přes podivnou upřímnost k divákovi téměř geniální.
Hodně tomu napomáhá také režisérova visuální preciznost. Jeho kompozice obrazů je natolik esteticky vyhraněná, až se zdá, že Shyamalan každý záběr okénko po okénku propočítával složitými rovnicemi. Svým puntičkářstvím je samozřejmě znám, přesto ale stále udivuje čistotou stavby scény a propočítaností pohybů. Z filmu to přímo čiší. Zajímavé je, jak se straní celkům u postav a stáčí záběry mimo pohledy na hlavní hrdiny, často se na scénu diváme zpoza postav, ale ne z pohledu očí, jak je zvykem, ale třeba zpoza nohou. Dala by se z toho vyčíst třeba postavení charakterů, prioritou takové kompozice je ale spíše navození atmosféry neznáma a obtížné orientace v prostoru. Přes estetickou čistotu mají ale téměř všechny scény stejnou působivost, jsou svým způsobem nezajímavé, pokud v nich nezačnete hledat společné prvky a zjišťovat, co a jak jakým záběrem Shyamalan myslel.
Semtam na vás pak z řady "normálních" záběrů vybafne přímo mistrovský obraz, většinou v některé ze zlomových scén, nebo scén, které jsou svým způsobem důležité pro další dějové zvraty. Celé finále je tak zahaleno do -jak autor a kritik sami přiznávají- klišovité dešťové scény, která je ale postavená a natočená tak, že přes veškerou profláklost působí originálně.
Čest je nutno vzdát i James Newton Howardovi, dvornímu skladateli M.Night Shyamalana, který jako vždy složil nádhernou hudbu s fascinujícím motivem finále.
Žena ve vodě není film pro každého, dokonce se dá říct, že je to film jen pro málokoho. Mnozí jej obviňují z neoriginálnosti, předvídavosti, nudného výprávění a Bůh ví čeho, všechno je to ale v tom, jestli přistoupíte na Shyamalanovu hru, jestli se mu přizpůsobíte. Nakonec, nic není lepšího, než se vrátit do dětských let, ulehnout do postele a nechat si vyprávět pohádku na doboru noc. Semtam v ní na vás něco bafne, ale ve své podstatě nic jiného než pohádka není. A nemá smysl v ní něco jiného hledat, ono si to najde vás. Shyamalan je vypočítavý hračička a teď většinu z nás dostal. Jen si to nikdo není schopný přiznat.
Datum: 17.9.2006 16:53 | FILM: 
Autor: Štěpán Čermák