| Rok: | 2003 |
| Hrají: | Bill Nighy
|
"State of Play"
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Psema   |
. : Recenze
Jak donutit milovníka jednodušších filmů a celoživotního uctívače akčních béček k tomu, aby se podíval na několikahodinovou dramatickou minisérii o zkorumpovanosti britské politické scény, relativitě přátelství a dobrých úmyslech, které lemují cestu do katastrofy? Upište se třem dílům Harryho Pottera a nějakou náhodou zařiďte, aby se v kinech objevila seškrtaná a notně zjednodušená verze pro zámořské publikum s Russellem Crowem v hlavní roli. Ano, ani se nestydím za to, že kdyby se u State of Play nevyskytovalo jméno Davida Yatese a Kevin Macdonald nepřišel s kůží na trh se svým prvním studiovým projektem měl bych o inteligentní ostrovní poklad pramalý zájem. Komu by se chtělo sledovat hodinové epizody, v nichž se místo kulek střílí dialogy ostrými jako břitva a tím nejostřejším na place není nůž ale novinářské pero. Takové filmy/seriály nikoho nezajímají… občas ale nevadí udělat výjimku. Mnohdy totiž sázka naslepo nejvíce vynáší.
V případě State of Play o to víc, čím vás minula hollywoodská verze. Ta se totiž drží svého evropského bratrance jako klíště a jen občas si dovolí uhnout z jednou projeté cesty a jít na věc trochu jinak. Její znalost je tedy tak trochu komplikací, jelikož se vlastně dozvíte pointu dávno před tím, než se dostanete ke konci a kromě toho vám film nádherně vyspoileruje všechny (!) zásadní zvraty. Pokud ale hodláte seriálovou verzi použít k prohloubení zážitku z kina, anebo je vám jedno, že jste to samé v lehce pozměněné podobě viděli, nemůžete si vybrat o moc lépe. State of Play totiž nabízí prakticky vše, co od ukecaného a dramatického thrilleru s monstrózní stopáží čekáte.
Předně dostanete naservírovanou chytrou zápletku, která se nestydí tlouct hlava nehlava do vyšších míst a vytasit se s příběhem, jenž neskrývavě hovoří o korupci politických špiček. Seriál se dá na jednu stranu považovat za solidní detektivku, v níž novináři nahání po většinu času neznámého pachatele, ale ti bystřejší jistě postřehnou zjevný přesah, jenž se milerád opře do populárního tématu nepravostí ve vládním systému a každý půlrok propíraným úlevám nejrůznějším společnostem. Kromě toho je scénář natolik komplexní, že nabízí hned několik úhlů pohledu a díky své délce také celou škálu rozmanitých osobností, které stojí za to sledovat. Zapomeňte na jednolité charaktery, archaické rozdělení na hodné a zlé, State of Play si přímo pohrává s tím, že dobro a zlo dělí velmi tenká hranice, jíž je tak snadné překročit.
Ani po druhém zhlédnutí a několikadenním odstupu vlastně nejsem schopen říct, kdo je vlastně v celém ději za hrdinu. Investigativní novináři, kteří pracují od rána do noci, aby rozmotali klubko lží? Anebo nešťastný politik, jemuž se rozpadá manželský život, a tak udělal přesně to, co chlapy v nesnázích dělají? Kromě toho, kdo se chová hůř? Ten, co podvádí manželku se sekretářkou, anebo ten, kdo nejlepšímu kamarádovi přebere drahou polovičku? State of Play se nevyhýbá ani podobným otázkám a scénář vynakládá stejnou snahu jak na ústřední linii s hledáním viníka dvou vražd k sobě zdánlivě nepasujících osob, tak na osobní trable postav, z nichž žádná není krystalicky čistá a mnohdy zavání až slizounstvím Jiřího Paroubka.
David Yates se zjevně solidním rozpočtem nikterak neexperimentuje a po většinu času drží opratě pevně v rukou a nikterak vydatně nepřidává na tempu. To místy trochu zadrhává a State of Play tak rozhodně nepatří mezi nejrychlejší seriály, které lze na trhu najít, ale vyloženě nudné pasáže v téhle šestihodinové procházce skrze britský žurnalisticko-politologický les najdete jen stěží. Na to je příběh až příliš nevyzpytatelný, James McAvoy kouzelný a Bill Nighy zábavný. Britské State of Play je zkrátka kvalitní, ale dovedu si velice dobře představit, že může být pro někoho hůře stravitelné než jeho americká verze. Kdo má tedy radši odlehčenější pohled na věc, ať sáhne po Macdonaldovi s Crowem, zbytek si může s klidem nechat naplnit chuťové pohárky až po okraj mistrem Yatesem. Já beru obojí.
Jak donutit milovníka jednodušších filmů a celoživotního uctívače akčních béček k tomu, aby se podíval na několikahodinovou dramatickou minisérii o zkorumpovanosti britské politické scény, relativitě přátelství a dobrých úmyslech, které lemují cestu do katastrofy? Upište se třem dílům Harryho Pottera a nějakou náhodou zařiďte, aby se v kinech objevila seškrtaná a notně zjednodušená verze pro zámořské publikum s Russellem Crowem v hlavní roli. Ano, ani se nestydím za to, že kdyby se u State of Play nevyskytovalo jméno Davida Yatese a Kevin Macdonald nepřišel s kůží na trh se svým prvním studiovým projektem měl bych o inteligentní ostrovní poklad pramalý zájem. Komu by se chtělo sledovat hodinové epizody, v nichž se místo kulek střílí dialogy ostrými jako břitva a tím nejostřejším na place není nůž ale novinářské pero. Takové filmy/seriály nikoho nezajímají… občas ale nevadí udělat výjimku. Mnohdy totiž sázka naslepo nejvíce vynáší.
V případě State of Play o to víc, čím vás minula hollywoodská verze. Ta se totiž drží svého evropského bratrance jako klíště a jen občas si dovolí uhnout z jednou projeté cesty a jít na věc trochu jinak. Její znalost je tedy tak trochu komplikací, jelikož se vlastně dozvíte pointu dávno před tím, než se dostanete ke konci a kromě toho vám film nádherně vyspoileruje všechny (!) zásadní zvraty. Pokud ale hodláte seriálovou verzi použít k prohloubení zážitku z kina, anebo je vám jedno, že jste to samé v lehce pozměněné podobě viděli, nemůžete si vybrat o moc lépe. State of Play totiž nabízí prakticky vše, co od ukecaného a dramatického thrilleru s monstrózní stopáží čekáte.
Předně dostanete naservírovanou chytrou zápletku, která se nestydí tlouct hlava nehlava do vyšších míst a vytasit se s příběhem, jenž neskrývavě hovoří o korupci politických špiček. Seriál se dá na jednu stranu považovat za solidní detektivku, v níž novináři nahání po většinu času neznámého pachatele, ale ti bystřejší jistě postřehnou zjevný přesah, jenž se milerád opře do populárního tématu nepravostí ve vládním systému a každý půlrok propíraným úlevám nejrůznějším společnostem. Kromě toho je scénář natolik komplexní, že nabízí hned několik úhlů pohledu a díky své délce také celou škálu rozmanitých osobností, které stojí za to sledovat. Zapomeňte na jednolité charaktery, archaické rozdělení na hodné a zlé, State of Play si přímo pohrává s tím, že dobro a zlo dělí velmi tenká hranice, jíž je tak snadné překročit.
Ani po druhém zhlédnutí a několikadenním odstupu vlastně nejsem schopen říct, kdo je vlastně v celém ději za hrdinu. Investigativní novináři, kteří pracují od rána do noci, aby rozmotali klubko lží? Anebo nešťastný politik, jemuž se rozpadá manželský život, a tak udělal přesně to, co chlapy v nesnázích dělají? Kromě toho, kdo se chová hůř? Ten, co podvádí manželku se sekretářkou, anebo ten, kdo nejlepšímu kamarádovi přebere drahou polovičku? State of Play se nevyhýbá ani podobným otázkám a scénář vynakládá stejnou snahu jak na ústřední linii s hledáním viníka dvou vražd k sobě zdánlivě nepasujících osob, tak na osobní trable postav, z nichž žádná není krystalicky čistá a mnohdy zavání až slizounstvím Jiřího Paroubka.
David Yates se zjevně solidním rozpočtem nikterak neexperimentuje a po většinu času drží opratě pevně v rukou a nikterak vydatně nepřidává na tempu. To místy trochu zadrhává a State of Play tak rozhodně nepatří mezi nejrychlejší seriály, které lze na trhu najít, ale vyloženě nudné pasáže v téhle šestihodinové procházce skrze britský žurnalisticko-politologický les najdete jen stěží. Na to je příběh až příliš nevyzpytatelný, James McAvoy kouzelný a Bill Nighy zábavný. Britské State of Play je zkrátka kvalitní, ale dovedu si velice dobře představit, že může být pro někoho hůře stravitelné než jeho americká verze. Kdo má tedy radši odlehčenější pohled na věc, ať sáhne po Macdonaldovi s Crowem, zbytek si může s klidem nechat naplnit chuťové pohárky až po okraj mistrem Yatesem. Já beru obojí.
Datum: 7.7.2009 20:52 | FILM:
Autor: Petr Semecký