| Země: | Francie / USA / Velká Británie
|
| Žánr: | Akční / Historický / Thriller
|
| Rok: | 2006 |
| Režie: | Paul Greengrass
|
| Scénář: | Paul Greengrass
|
| Kamera: | Barry Ackroyd
|
| Hudba: | John Powell
|
| Hrají: | Polly Adams, Opal Alladin, Lewis Alsamari, David Alan Basche, Starla Benford, Gary Commock, Trish Gates, Cheyenne Jackson, JJ Johnson, Nancy McDoniel
|
CZE premiéra: 24.8.2006
Let číslo 93
. : Info o filmu
Film zatím nebyl hodnocen.
. : Recenze
Bylo jen otázkou času, kdy se filmaři ujmou i témata v Americe ze všech nejošemetnějšího. Jedenácté září bylo, je a vždy bude černým otiskem terorismu na stránkách historie lidstva, je to látka, která je extrémně citlivá a zaslouží si jemné zacházení. Někdo to ale udělat musel...musel světu ukázat, jaké zřejmě byly poslední chvilky pasažérů jediného uneseného letadla, které nedorazilo tam, kam mělo...
Příběh statečnosti, zoufalství, bídy a naděje. To všechno dokázal Paul Greengras skloubit do jednoho a zmapovat přitom nejen události paluby letu United 93, ale zakomponovat i události jiných linkových spojů, ač trochu nezvykle - přes terminály dispečinku letové kontroly. Nesledujete tak -jak slibovaly trailery- drama jediného posádky, ale prožíváte celé jedenácté září znovu. S tím rozdílem, že sledovat jedenácté září pod vedením Greengrase je v porovnání s tím, jak ho prožívala většina z nás - peklo.
Přitom o tom, co se dělo na palubách letadel, která doletěla ke svému cíli, nevíme prakticky nic. Greengras ale pro vyprávění událostí na U93 potřeboval nějaké opěrné body a tak začal s vyprávěním hezky od začátku, tedy od brzkého rána onoho dne. Postupně nás seznámí s nejdůležitějšími postavami ze středisek řízení letového provozu, kde se později - překvapivě - bude odehrávat většina filmu. Greengrasův dokumentární přístup je v tom případě jasný. Pomocí narůstajících zmatků, které probíhají při ztrátach kontaktů s letadly nastolí atmosféru pro finální konflikt, který na palubě letu 93 proběhne.
Jeho přístup je vskutku jedinečný, protože dokáže obrazem nastolit ohromný zmatek, podobně jako v Krvavé neděli, i tady pracuje hlavně s detailním pohledem na lidské emoce a chaos. Paradoxně ale nakonec nepůsobí zmatek jako takový, ale spíš dodává situaci drásavost, protože se na ní nedíváte uhlazeným pohledem filmového jazyka klasických akčních filmů, ale nekompromisním dokumentárním očkem, které se nesnaží zachytit něco visuálně pohledného, ale holou skutečnost. Když potom Greengras osciluje mezi středisky řízení letového provozu, doslova se vžijete do situace, protože cítíte přesně to, co postavy, na které se koukáte. Zprvu se dostavuje nejistota, kterou brzy přebije chaos a nakonec zoufalství. Toho všeho Greengras dosáhne "pouhým" třesením kamery, kterou ani na okamžik nezastaví. Neustálý pohyb, kmitání z jedné strany na druhou, mezi postavami a mezi prostředími v rychlém sletu dohromady ucelí diváka v pocitu ztísněnosti a soucitu s těmi, které sleduje.
Když už se přenesete přes emociálně silné a dramatické okamžiky zásahu letadel do budov WTC, které není zobrazeno davovým šílenstvím, ale ztrátou duchapřítomnosti dispečerů, kterým jste se doteď dívali přes rameno, ta největší emociální pecka vás teprve čeka. Čeká vás poslední záchvěv naděje pasažerů letu United 93.
Na jeho palubu se průběžně sice vracíte pořád, postavy jsou vám ale prakticky neznámé - stejně jako jejich vztahy, jejich cíle, rodiny, povolání, jsou vám prostě neznámé. Jako sami sobě. Během několika vteřin se ale všechno změní, když teroristé převezmou kontrolu nad letadlem. Mezi pasažéry začne docházet ke zmatkům, někteří si začínají uvědomovat, že už nikdy neuvidí své blízké a telefonicky se s nimi loučí...a začínají se sbližovat k naplánování protiútoku. Ten jim totiž zbývá jako poslední šance přežití, kterou si nenechají jentak utéct.
Greengrass v ten okamžik vytahuje svá největší esa a konstruuje vrcholné drama, které vás bude posledních deset minut poutat do sedaček jak sama vyhlídka smrti. Sestavuje skupinu mužů, kteří v posledních okamžicích zaútočí na své únosce s nadějí, že dostanou své letadlo zpět. A přesto, že divák ví už od začátku, že letadlo čeká katastrofický scénář, který nepřežije vůbec nikdo, fandí jim až do posledních okamžiků. Ty Greengras "rekonstruuje" tak, jako by byl jeden z pasažérů, poslední okamžiky jsou pouze změť křiků, zoufalství a bídy, ve kterých se ztrácí všechna naděje, ve kterých končí lidské životy a ze kterých vzrostly hrdinské akty hodné učebnic dějin. Vzpoura na letadle dopadla špatně, přesto pasažéři dosáhli toho, aby nebyl zasažen teroristický cíl.
Greengrass se nesnaží o žádné poselství, nesnaží se odsuzovat terorismus, nesnaží se celý film zpolitizovat, on rekonstruuje události tak, jak velice pravděpodobně vypadaly. Vzdává tak čest těm, kteří ve snaze zachránit své životy neuspěli, ale zachránily možná tisíce jiných. Několik závěrečných scén patří k nejdramatičtějším momentům filmové historie, z chaosu tu vystupuje Greengrassův um nekompromisního pohledu na brutalitu a zoufalství, kdy umě vystihuje pocity ne jedinců, ale celého davu, hrůzu, která při pádu letadla probíhala a děs, který měli všichni v posledních vteřinách života v očích. To všechno dává dohromady a servíruje divákovi jedno velké drama, které svou působivostí a hlavně gradací nemá mezi dnešními filmy konkurenci.
Nezáleží na tom, jak se na 11.září díváte, z pohledu diváka Letu 93 už ale toto datum nebude nikdy tak vzdálené, jak většině z nás bylo. Greengrass asi nejlépe, jak to jde, přiblížil to, co si nedovedeme představit ani v nejhorších nočních můrách.
Let 93 mě sice nepřinutil k pláči, ale rozhodně na mě zapůsobil svou ohromnou emocionální sílou a věřte, že tak působit bude na každého. Posledních deset minut je náročných nejen psychicky, ale i fyzicky, protože napětí, které Paul Greengrass mistrovsky servíruje doslova rozpumpuje srdce. Film proto z celého srdce doporučuji :)
PS: Díky Jirkovi Sádkovi, že mi nakonec United 93 přenechal i přesto, jak se na něj těšil.
Bylo jen otázkou času, kdy se filmaři ujmou i témata v Americe ze všech nejošemetnějšího. Jedenácté září bylo, je a vždy bude černým otiskem terorismu na stránkách historie lidstva, je to látka, která je extrémně citlivá a zaslouží si jemné zacházení. Někdo to ale udělat musel...musel světu ukázat, jaké zřejmě byly poslední chvilky pasažérů jediného uneseného letadla, které nedorazilo tam, kam mělo...
Příběh statečnosti, zoufalství, bídy a naděje. To všechno dokázal Paul Greengras skloubit do jednoho a zmapovat přitom nejen události paluby letu United 93, ale zakomponovat i události jiných linkových spojů, ač trochu nezvykle - přes terminály dispečinku letové kontroly. Nesledujete tak -jak slibovaly trailery- drama jediného posádky, ale prožíváte celé jedenácté září znovu. S tím rozdílem, že sledovat jedenácté září pod vedením Greengrase je v porovnání s tím, jak ho prožívala většina z nás - peklo.
Přitom o tom, co se dělo na palubách letadel, která doletěla ke svému cíli, nevíme prakticky nic. Greengras ale pro vyprávění událostí na U93 potřeboval nějaké opěrné body a tak začal s vyprávěním hezky od začátku, tedy od brzkého rána onoho dne. Postupně nás seznámí s nejdůležitějšími postavami ze středisek řízení letového provozu, kde se později - překvapivě - bude odehrávat většina filmu. Greengrasův dokumentární přístup je v tom případě jasný. Pomocí narůstajících zmatků, které probíhají při ztrátach kontaktů s letadly nastolí atmosféru pro finální konflikt, který na palubě letu 93 proběhne.
Jeho přístup je vskutku jedinečný, protože dokáže obrazem nastolit ohromný zmatek, podobně jako v Krvavé neděli, i tady pracuje hlavně s detailním pohledem na lidské emoce a chaos. Paradoxně ale nakonec nepůsobí zmatek jako takový, ale spíš dodává situaci drásavost, protože se na ní nedíváte uhlazeným pohledem filmového jazyka klasických akčních filmů, ale nekompromisním dokumentárním očkem, které se nesnaží zachytit něco visuálně pohledného, ale holou skutečnost. Když potom Greengras osciluje mezi středisky řízení letového provozu, doslova se vžijete do situace, protože cítíte přesně to, co postavy, na které se koukáte. Zprvu se dostavuje nejistota, kterou brzy přebije chaos a nakonec zoufalství. Toho všeho Greengras dosáhne "pouhým" třesením kamery, kterou ani na okamžik nezastaví. Neustálý pohyb, kmitání z jedné strany na druhou, mezi postavami a mezi prostředími v rychlém sletu dohromady ucelí diváka v pocitu ztísněnosti a soucitu s těmi, které sleduje.
Když už se přenesete přes emociálně silné a dramatické okamžiky zásahu letadel do budov WTC, které není zobrazeno davovým šílenstvím, ale ztrátou duchapřítomnosti dispečerů, kterým jste se doteď dívali přes rameno, ta největší emociální pecka vás teprve čeka. Čeká vás poslední záchvěv naděje pasažerů letu United 93.
Na jeho palubu se průběžně sice vracíte pořád, postavy jsou vám ale prakticky neznámé - stejně jako jejich vztahy, jejich cíle, rodiny, povolání, jsou vám prostě neznámé. Jako sami sobě. Během několika vteřin se ale všechno změní, když teroristé převezmou kontrolu nad letadlem. Mezi pasažéry začne docházet ke zmatkům, někteří si začínají uvědomovat, že už nikdy neuvidí své blízké a telefonicky se s nimi loučí...a začínají se sbližovat k naplánování protiútoku. Ten jim totiž zbývá jako poslední šance přežití, kterou si nenechají jentak utéct.
Greengrass v ten okamžik vytahuje svá největší esa a konstruuje vrcholné drama, které vás bude posledních deset minut poutat do sedaček jak sama vyhlídka smrti. Sestavuje skupinu mužů, kteří v posledních okamžicích zaútočí na své únosce s nadějí, že dostanou své letadlo zpět. A přesto, že divák ví už od začátku, že letadlo čeká katastrofický scénář, který nepřežije vůbec nikdo, fandí jim až do posledních okamžiků. Ty Greengras "rekonstruuje" tak, jako by byl jeden z pasažérů, poslední okamžiky jsou pouze změť křiků, zoufalství a bídy, ve kterých se ztrácí všechna naděje, ve kterých končí lidské životy a ze kterých vzrostly hrdinské akty hodné učebnic dějin. Vzpoura na letadle dopadla špatně, přesto pasažéři dosáhli toho, aby nebyl zasažen teroristický cíl.
Greengrass se nesnaží o žádné poselství, nesnaží se odsuzovat terorismus, nesnaží se celý film zpolitizovat, on rekonstruuje události tak, jak velice pravděpodobně vypadaly. Vzdává tak čest těm, kteří ve snaze zachránit své životy neuspěli, ale zachránily možná tisíce jiných. Několik závěrečných scén patří k nejdramatičtějším momentům filmové historie, z chaosu tu vystupuje Greengrassův um nekompromisního pohledu na brutalitu a zoufalství, kdy umě vystihuje pocity ne jedinců, ale celého davu, hrůzu, která při pádu letadla probíhala a děs, který měli všichni v posledních vteřinách života v očích. To všechno dává dohromady a servíruje divákovi jedno velké drama, které svou působivostí a hlavně gradací nemá mezi dnešními filmy konkurenci.
Nezáleží na tom, jak se na 11.září díváte, z pohledu diváka Letu 93 už ale toto datum nebude nikdy tak vzdálené, jak většině z nás bylo. Greengrass asi nejlépe, jak to jde, přiblížil to, co si nedovedeme představit ani v nejhorších nočních můrách.
Let 93 mě sice nepřinutil k pláči, ale rozhodně na mě zapůsobil svou ohromnou emocionální sílou a věřte, že tak působit bude na každého. Posledních deset minut je náročných nejen psychicky, ale i fyzicky, protože napětí, které Paul Greengrass mistrovsky servíruje doslova rozpumpuje srdce. Film proto z celého srdce doporučuji :)
PS: Díky Jirkovi Sádkovi, že mi nakonec United 93 přenechal i přesto, jak se na něj těšil.
Datum: 28.8.2006 17:56 | FILM: 
Autor: Štěpán Čermák