Politické praktiky senátora McCarthyho byly v padesátých letech minulého století vskutku kontroverzní. Bez soudů a často i bez pádných důkazů „odklízel“ lidi podezřelé ze spolčení s komunisty. Komunismus byl totiž v té době v Americe skutečný postrach, jeho skutky byly ale i tak nezákonné a proti občanské svobodě. McCarthymu se navíc bál kdokoliv postavit – je jasné, že obvinění z komunismu by se nevyhnulo ani jemu. To vše se ale změnilo, když se Murrow rozhodl veřejně vystoupit a konkrétně vylíčit McCarthyho pohnuté idey.
Pokud vás překvapuje, že vůbec mluvím o Clooneym jako o režisérovi, nenechte se zmást – už pracoval na adaptaci scénáře Charlieho Kauffmana „Milujte svého zabijáka“, mimochodem redakčního miláčka (tedy jak Charlieho, tak Zabijáka). Shodou okolností se také jedná o příběh televizního moderátora, je ale přecejen z jiného soudku. Film, v němž přímo exceloval Sam Rockwell dokazuje, že Clooney je nejen nadmíru skvělým vypravěčem, ale také umí skvěle pracovat s herci a má ohromný cit pro etickou epiku v maličkostech.
Clooneyho vyprávění působí stejně stísněně a klaustrofobicky, jako Murrowovy televizní vstupy. Celičký jedenapůlhodinový příběh se totiž odehrává ve stísněných prostorách televizních studií CBS a jejich přináležejících pracovnách, vše navíc obohaceno –trefně- o černobílou kameru. Clooneyho vyprávění jakoby znovu o krůček vyspělo. K příběhu se staví vzpřímeně a vyprávět začíná rovnou, bez jakýchkoliv odboček, čímž jen podtrhává celkovou komornost snímku. Pečlivě se zaměřuje na detaily, dává ohromný prostor postavám a bezmezně věří hercům. Aby ne – každá postava je napsána a zahrána tak, že je sice sledujeme pouze při práci, jejich psychologii, pohnutky a charaktery ale pochopíte velmi brzy i na tak malé ploše. Malé velké hvězdy jsou v obsazení naprosto skvělé – George Clooney, Robert Downey Jr., David Strathairn, Patricia Clarkson, Jeff Daniels, Frank Langella a spousta dalších, to jsou jména, která neznalému divákovi nic neříkají, těm, kdo se ve filmu pohybují trochu hlouběji ale udělají nesmírnou radost – o to více, když se jim výkony tak daří.
Je to hlavně přímočarostí a absencí zbytečných doplňujících linií, že je Clooneyho Good night and good luck tak poutavé. George se k příběhu staví nezaujatě a téměř dokumentárně a jednoduše ho nechává plynout, aniž by do něho vměšoval prvky, které by ho měly zatraktivňovat. Všechno prostě ponechává tak, jak to bylo a staví se čistě do pozice toho, kdo se dívá. Clooney je na své režisérské pozici spíš divákem, než koordinátorem akce. A to je vskutku krásné, neboť jeho film pak působí neformálně a ledově klidně (což je dáno také ztvárněním hlavní postavy), nevnucuje se divákovi a naopak si jeho pozornost snaží zasloužit – ne však na úkor kvality. Je více lidský, než je zdrávo.
Dobrou noc a hodně štěstí je ukázkovým příkladem, že i za málo peněz se stále dá natočit brilantní a vytříbený film, který si na nic nehraje a přecejenom je víc, než ostatní. Na osudy tvůrčího týmu CBS budete vzhlížet, budete s nimi sympatizovat a budete se na ně rádi dívat. Za potěšení si film žádá jen krapet větší pozornost, než jste zvyklí a ticho v sále. Bez popcornu, bez coly, jen na pěkném filmu. Dobrou noc a hodně štěstí.
