Kdybychom byli tak kritičtí, řekli bychom, že Meryl Streep je od Mamma Mia trapná (což pro mě nebyla) a komediální scény jí vážně vůbec nejdou přes obličej stvořený pro drama. Alec Baldwin by byl trapným přestárlým tlouštíčkem, který dostal roli oplzlého kalkulujícího a navíc slabošského manžela a exmanžela. Trapný Steve Martin z Růžového partnera zastává roli MILÉHO HEZOUNA, který má život „pro dobrotu, na žebrotu“, ale i přes svou skoro politováníhodnou roli ho stejně stále nesnášíme. Ženské role by byly ty silné, a ač emancipované, tak ty rozumné a muži „cet“ a „set“ generace by byli popisováni jako ztroskotanci po krizi středního věku, kteří si uvědomili, co všechno v životě s dovolením „prosrali“ (první sprosté slovo za pět let recenzí, tak mi ho dovolte:). Rodinné hodnoty americké kinematografie by byly otravné z každého okénka filmu a my bychom odpálili Nancy Meyers s jednoduchým „fajn“ do propasti zapomnění s ostatními romantickými komediemi.
A všechno, co bychom napsali, by byl strohý fakt. Rodinné hodnoty čpí z filmu nechutně a „manuál na vyrovnání se s rozvodem po padesátce“ je prostě ubohost. Dohromady slátanina, která na první pohled nezavání klišé, nějakým záhadným způsobem funguje. Nancy se snaží nalézat nové (či alespoň nově zabalené) situace spojené ať už se zapomenutou infantilní rebelií dospělých nebo sentimentálním chováním, ze kterého už si dospělí mysleli, že se poučili. Jejich navrátivší se naivita může velmi náročnému diváku přijít hloupá a nedospělá, já se stavím k „Ooooh, roztomilý!“ skupině. Alec Baldwin je sice opravdu oplzlý kalkulující slaboch, ale jeho dětinské sledování ex-manželky s jiným je prostě přesně oním ohlédnutím se za dobou „kdy jsme nemuseli být morousové a dělali jsme prostě kraviny, protože,…proč ne?“. Stejně tak poblouzněné chování Meryl Streep, která se svou naivitou, ze které se (jak výše) mohla poučit, působí hloupě. Ale co? Na každého to jednou přijde. A Steve Martin?
NENÁVIDÍM STEVE MARTINA! Onu osobu bych za Růžového pantera roztrhal na cimpr campr a… Nancy Meyers z něj udělala mnohem stravitelnějšího, než bych kdy čekal. Dokonce ani zabít jsem ho neměl chuť (i přes obrázek k recenzi). Možná by měl častěji brát vážnější role, aby si u mě spravil reputaci.
Kdo ovšem kraluje a slaví, je John Krasinski, se kterým se budete usmívat snad kdykoli je na plátně. Představuje ideálního chlapíka, kterého byste rádi viděli po boku své dcery za manžela. Komunikativní, galantní, vtipný, finančně za vodou, férový… zkrátka… nereálný;)
V českých lukách a hájích by byl film naprosto otřesnou podívanou. Už jen proto, že nejsme schopni podobně tupou zápletku natočit vizuálně hezky či alespoň důstojně. Nemáme scénáristu, který by nám napsal scénář, po kterém bychom neodcházeli s depresí z kina. A to by se tu i ti herci možná našli. Američani jednoduše jednou zase vykřesali z naprosté nuly stovku (či alespoň osmdesátku u nás). Nancy Meyers po slabších Prázdninách dělá sátkám a cetkám další film, na který se chodí ve středním a po středním věku už jako na společenskou událost. A já jí to s klidem baštím. Taky jsem se nasmál. Až na posledních dvacet minut s ukřičenými fakany (kteří jsou taaaak strašně nereální) o něco víc, než „fajn“ film;)
