Přestupný rok je totiž komediálně-romantická katastrofa, jíž by nezachránilo ani deset nejlepších herců a režisérů současného Hollywoodu, natož jedna sympatická herečka, jíž scénář předepisuje jednu nevtipnou scénu za druhou. Už výchozí bod je na ránu do scenáristovy hlavy. Mladá a úspěšná newyorská dekoratérka nedočkavě čeká, až jí její přítel požádá o ruku, a jelikož on místo snubního prstýnku daruje své milované v předvečer svého odjezdu do Dublinu pouhé náušnice, rozhodne se ona – do té doby rozumná žena -, že bude nejlepší, když vyrazí za ním a uplatní starý irský zvyk, že na přestupný rok (tj. 29. února) mohou ženy pokleknout namísto jejich vyvoleného na zem a požádat o ruku. Přijde vám to hloupé? Ne? Možná proto, že nevíte, co se děje dál.
Scénář pravděpodobně sepsal člověk, který v polovině devadesátých let zamrzl uprostřed Aljašky a po roztátí v novém tisíciletí si usmyslel, že co (ne)fungovalo tehdy, bude určitě fungovat nyní. Bohužel, doba romantickým komediím sice nepřeje, ale až tak špatně na tom tenhle subžánr ještě není, abychom přivírali oči nad scenáristickou nemohoucností, jejíž nejsvětlejší chvíle přichází při rozšlapávání dobytčího trusu a odhánění kravského stáda uprostřed irské okresní silnice. Je až zarážející, kolik provařených klišé a trapností se povedlo do necelé stominutové stopáže nacpat. Hrdinka se nejdříve dostane namísto do Irska do Walesu. Tady několikrát zmokne (čemuž se máte zřejmě smát), aby se poté přemístila do hospůdky, kde MUSÍ potkat svou pravou lásku, která se – jak jinak - chová nejprve jako největší zloduch, aby po pár společných zážitcích odhalila nitro a pod tlakem svého rozkroku… pardon… srdce pookřála a řekla ona dvě slova, při jejichž poslechu dámské osazenstvo taje jako sníh po nástupu jarního pařáku.
Na takovém klišé normálně nebývá nic špatného, jenže pokud je zavalené horou dalších, pak už nastává velký problém. Nejenže od začátku víte, jak to celé skončí, vy dokonce začínáte hádat, která obehraná scenáristická klička přijde dále. Fóry na účet Irů? Splněno. Fóry na účet Američanů? Splněno. Fór s průhlednou záclonou? Splněno. Padání na bláta? Splněno. Padání hlavou napřed? Splněno. Přestupný rok je tak neuvěřitelně předvídatelný, až začnete přemýšlet o tom, jestli se skrze něj tvůrci nepokouší o jakýsi druh etalonu či naopak reflexe žánru. Najdete v něm všechno špatné, co jste viděli v jiných komediích, počítaje příšernosti posledních let Jak ukrást nevěstu či Bejvalek se nezbavíš. Vlastně ne, v Přestupném roce duchy nenajdete. Ledaže bychom počítali duchy minulosti…
Smutné je, že pod vším tímhle scenáristickým hnojem hnije opravdu sympatická a vzájemnou chemií provoněná dvojice sympatických mladých lidí, jimž byste štěstí a obehrané „šťastně až do smrti“ skutečně přáli a ještě raději byste si u něj pobrečeli. Avšak mizerný scénář je neúprosný a nedává Matthew Goodeovi (jeho gay kreace z Watchmenů je zapomenuta), ani rozkošné Amy naději na víc jak pár zasněných romantických pohledů, kdy sálem prolétne Amor, obratem sražený smrtící neschopností režiséra, jenž si usmyslel, že k utáhnutí diváků na vařené nudli stačí pár kýčovitých záběrů na irskou krajinu a aortu hladící „popíkový“ soundtrack. Inu, nestačí. Ledaže byste ulítávali na pořadech Discovery Channel a považovali Hannah Montanu za vrchol hudebního byznysu. Zkuste raději vedlejší sál s I Love You, Phillip Morris. Dvojka Carrey-McGregor je nejen mnohem vtipnější, ale také zamilovanější než postavy téhle sterility.
