| Rok: | 2010 |
CZE premiéra: 1.4.2010
Jak vycvičit draka
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Psema  |
. : Recenze
Snad žádné animační studio není pod palbou kritiky tolik jako právě odnož Spielbergova DreamWorks, kde se na originalitu a nápaditost nikdy příliš nehrálo, protože prioritou bylo a stále je vydělávat velké peníze. Jedná se o jednoduchý koncept. Vymyslí se roztomilé postavičky, ty se nechají tancovat, občas pustí z úst více či méně vtipnou hlášku, a po návratu investic už nikoho nebolí, že film dávno vyšuměl a za dva roky si na něj nikdo nevzpomene. S příchodem Kung-Fu Pandy jako by však druhý hráč na animovaném poli chtěl divákům dokázat, že má na to, aby předčil Pixar alespoň v zábavnosti, když už nemá nárok na pokoření konkurence v odvaze vyrukovat s téměř němým filmem o malém robotovi či příběhu o důchodci létajícím po všech čertech v baráku zavěšeném na tisícovce balónků. Před třemi lety tahle sázka na asijskou tématiku vyšla dokonale, a tak přichází pokus číslo dvě se severskou tematikou chrabrých Vikingů a smrtonosných draků.
A i tentokrát jde ze strany podceňovaného studia o trefu do černého, vedle níž je třetí Shrek nicotným lapsem, jenž se měl vyhnout kinosálům a zamířit rovnou do domácích přehrávačů. Dračí etuda na téma nepochopení cizí kultury a objevení síly ve svém srdci (ano, zápletka je vesměs „avatarovská) totiž nabízí nejen parádní technické zpracování, ale především to nejdůležitější – pořádný kotel zábavy, který během několika málo minut rozvaří cokoliv, co za poslední tři roky uteklo z počítačů studia schovaného za Luxo lampičkou. A přitom stačilo jediné – najít jednoduchý, v rámci mezí originální příběh a vykašlat se na laciný humor, který dnes pobaví skutečně jen ty nejmenší.
V Jak vycvičit draka není žádné tancování, nenajdete tu ani příliš provařených hlášek, naopak se po vzoru posledních pixarovek spoléhá více na vyprávění beze slov, které nejenže poskytuje mnohem větší prostor pro tvůrčí vyřádění, ale rovněž se s ním dá vykouzlit omamná atmosféra, nápaditý humor a hlavně emoce, které jsou pro velký příběh nepostradatelné. Všechny tyhle ingredience přitom najdete už v samotném úvodu, kdy vikinskou vesnici napadne hejno draků. Oproti očekávání tvůrci nikterak neexhibují a nechávají si jednotlivá monstra až na později. Místo toho spoléhají převážně na strach z neznámého, budují napětí a do toho pobíhá malý Škyťák, jenž na rozdíl od svých příbuzných nemá svaly, ale zato umí poměrně hezky glosovat nastalou situaci. Během pěti minut vás příběh vtáhne dovnitř a až do závěrečných titulků se o vás stará jako o číšník o zákazníka v nóbl restauraci.
Nejprve vaše chuťové pohárky rozdráždí předkrm v podobě bojového tréninku mladých Vikingů, později přijde hlavní chod v podobě Škyťákova vztahu s drakem Bezezubkou a v závěrečné půlhodině tvůrci vytáhnou z trouby dezert, jímž se budete velmi pravděpodobně ládovat v kině na několikáté. Jsou jím naprosto neskutečné akční scény, které v rámci animované tvorby nemají obdoby a neztratily by se ani v hraném filmu. A nemyslím jen při srovnání s bídným Eragonem, nýbrž i třeba s Cameronovým modrým opusem, jehož akčním a létajícím scénám se Jak vycvičit draka blíží prakticky na dotek. Samozřejmě je za takovými kvalitami třeba hledat režiséra. V tomto případě dva. Dean DeBlois a Chris Sander před časem překvapili nápaditou disneyovkou Lilo & Stitch a během osmileté pauzy evidentně dopilovali filmařské postupy k naprosté dokonalosti.
Jak vycvičit draka díky tomu není jen jednorázovou atrakcí, v níž na vás ve 3D létají nejrůznější serepetičky. Naopak je vše uzpůsobeno velkolepému příběhu, do kterého se vejdou nejen povinné rodinné hodnoty, ale i akce, láska a přesah, z něhož by měl největší radost Jan Werich. Když se Škyťák a drak začali sbližovat a namísto různorodých humorných scének nastoupila Powellovou hudbou podbarvená koláž, do očí mi doslova vyhrkly slzy. Totéž následovalo ještě několikrát. Jmenovitě u prvního společného letu, jehož dynamika je nevídaná (chyběl mi jen větší důraz na zvuk), romantického laškování mezi Škyťákem a jeho objektem lásky Astrid, a zhruba celé finále, v němž vše funguje natolik perfektně, až jsem měl při odchodu z projekce nutkání vrátit se zpátky, dát si film ještě jednou a pak ho prohlásit za film roku. Což jsou pocity, které jsem měl naposledy v deseti letech při sledování Lvího krále. A za to patří DreamWorks velký dík. Teď jen vyčkat, co předvede Snyderova Legenda o sovích strážcích a už trochu omšelý Příběh hraček. Boj o animovaného Oscara bude každopádně drsný.
Snad žádné animační studio není pod palbou kritiky tolik jako právě odnož Spielbergova DreamWorks, kde se na originalitu a nápaditost nikdy příliš nehrálo, protože prioritou bylo a stále je vydělávat velké peníze. Jedná se o jednoduchý koncept. Vymyslí se roztomilé postavičky, ty se nechají tancovat, občas pustí z úst více či méně vtipnou hlášku, a po návratu investic už nikoho nebolí, že film dávno vyšuměl a za dva roky si na něj nikdo nevzpomene. S příchodem Kung-Fu Pandy jako by však druhý hráč na animovaném poli chtěl divákům dokázat, že má na to, aby předčil Pixar alespoň v zábavnosti, když už nemá nárok na pokoření konkurence v odvaze vyrukovat s téměř němým filmem o malém robotovi či příběhu o důchodci létajícím po všech čertech v baráku zavěšeném na tisícovce balónků. Před třemi lety tahle sázka na asijskou tématiku vyšla dokonale, a tak přichází pokus číslo dvě se severskou tematikou chrabrých Vikingů a smrtonosných draků.
A i tentokrát jde ze strany podceňovaného studia o trefu do černého, vedle níž je třetí Shrek nicotným lapsem, jenž se měl vyhnout kinosálům a zamířit rovnou do domácích přehrávačů. Dračí etuda na téma nepochopení cizí kultury a objevení síly ve svém srdci (ano, zápletka je vesměs „avatarovská) totiž nabízí nejen parádní technické zpracování, ale především to nejdůležitější – pořádný kotel zábavy, který během několika málo minut rozvaří cokoliv, co za poslední tři roky uteklo z počítačů studia schovaného za Luxo lampičkou. A přitom stačilo jediné – najít jednoduchý, v rámci mezí originální příběh a vykašlat se na laciný humor, který dnes pobaví skutečně jen ty nejmenší.
V Jak vycvičit draka není žádné tancování, nenajdete tu ani příliš provařených hlášek, naopak se po vzoru posledních pixarovek spoléhá více na vyprávění beze slov, které nejenže poskytuje mnohem větší prostor pro tvůrčí vyřádění, ale rovněž se s ním dá vykouzlit omamná atmosféra, nápaditý humor a hlavně emoce, které jsou pro velký příběh nepostradatelné. Všechny tyhle ingredience přitom najdete už v samotném úvodu, kdy vikinskou vesnici napadne hejno draků. Oproti očekávání tvůrci nikterak neexhibují a nechávají si jednotlivá monstra až na později. Místo toho spoléhají převážně na strach z neznámého, budují napětí a do toho pobíhá malý Škyťák, jenž na rozdíl od svých příbuzných nemá svaly, ale zato umí poměrně hezky glosovat nastalou situaci. Během pěti minut vás příběh vtáhne dovnitř a až do závěrečných titulků se o vás stará jako o číšník o zákazníka v nóbl restauraci.
Nejprve vaše chuťové pohárky rozdráždí předkrm v podobě bojového tréninku mladých Vikingů, později přijde hlavní chod v podobě Škyťákova vztahu s drakem Bezezubkou a v závěrečné půlhodině tvůrci vytáhnou z trouby dezert, jímž se budete velmi pravděpodobně ládovat v kině na několikáté. Jsou jím naprosto neskutečné akční scény, které v rámci animované tvorby nemají obdoby a neztratily by se ani v hraném filmu. A nemyslím jen při srovnání s bídným Eragonem, nýbrž i třeba s Cameronovým modrým opusem, jehož akčním a létajícím scénám se Jak vycvičit draka blíží prakticky na dotek. Samozřejmě je za takovými kvalitami třeba hledat režiséra. V tomto případě dva. Dean DeBlois a Chris Sander před časem překvapili nápaditou disneyovkou Lilo & Stitch a během osmileté pauzy evidentně dopilovali filmařské postupy k naprosté dokonalosti.
Jak vycvičit draka díky tomu není jen jednorázovou atrakcí, v níž na vás ve 3D létají nejrůznější serepetičky. Naopak je vše uzpůsobeno velkolepému příběhu, do kterého se vejdou nejen povinné rodinné hodnoty, ale i akce, láska a přesah, z něhož by měl největší radost Jan Werich. Když se Škyťák a drak začali sbližovat a namísto různorodých humorných scének nastoupila Powellovou hudbou podbarvená koláž, do očí mi doslova vyhrkly slzy. Totéž následovalo ještě několikrát. Jmenovitě u prvního společného letu, jehož dynamika je nevídaná (chyběl mi jen větší důraz na zvuk), romantického laškování mezi Škyťákem a jeho objektem lásky Astrid, a zhruba celé finále, v němž vše funguje natolik perfektně, až jsem měl při odchodu z projekce nutkání vrátit se zpátky, dát si film ještě jednou a pak ho prohlásit za film roku. Což jsou pocity, které jsem měl naposledy v deseti letech při sledování Lvího krále. A za to patří DreamWorks velký dík. Teď jen vyčkat, co předvede Snyderova Legenda o sovích strážcích a už trochu omšelý Příběh hraček. Boj o animovaného Oscara bude každopádně drsný.
Datum: 1.4.2010 17:10 | FILM:
Autor: Petr Semecký