Sparksovy příběhy jsou pro filmové plátno perfektní. Náročnější publikum je sice z duše nenávidí pro jejich kýčovitost, avšak fanynky Daniele Steele a Rosamundy Pilcher, kterých je stále nepředstavitelně velké množství, mají dobrý důvod k výletu do kina a nákupu velkého balení kapesníků s desetiprocentní slevou, přičemž se mohou často ohánět tím, že na rozdíl od levných adaptací usazených v programech českých televizí mají tyhle verze láskyplných vyprávěnek alespoň nějaký styl a mohou se chlubit poměrně slušným technickým zpracováním i hereckým obsazením. A jak ukázal Zápisník jedné lásky, občas se může zadařit víc, než by člověk při pohledu na předlohu soudil. Škoda, že to není případ Milý Johne, jenž je dokonalou ukázkou tvůrčí opotřebovanosti.
Pakliže jste viděli alespoň jeden film ze zmíněné čtyřky, budete brzy jako doma. Chudý chlapec John (toho času v područí strýčka Sama) se totiž při opušťáku fláká po pláži, surfuje a sní o budoucnosti, aby záhy narazil na dívku, která jeho život obrátí doslova naruby. Jmenuje se Savannah a peněz má jako šlupek. Její rodiče jsou navíc vcelku chápaví a nevadí jim, že objekt její touhy není kdovíjak zámožný. Ti dva se zamilují, dva týdny stráví výhradně v romantickém objetí a po čtrnácti dnech se rozloučí s tím, že zatímco bude John bojovat za vlast, budou si oba milenci psát dopisy, aby vztah na dálku udrželi ve stále stejné svěžesti. Jak ale asi tušíte, osudy těchhle dvou nebudou tak jednoduché a kromě povinného rozchodu v polovině filmu musí přijít i nějaké ty rodinné potíže, křivdy a… no co vám budu lhát, šťastný konec je v tomto případě povinný. Bohužel však není ani trochu dojemný.
Režírující Lasse Hallström je však téměř bez viny. Sice točí tak trochu na neutrál a těší se, jak bude moci zaplatit hypotéku, avšak jakmile má příležitost, brnká na romantické struny co to jen dá. Prvních 20 minut je proto opravdu parádních. Channing Tatum na své poměry slušně hraje, Amanda Seyfried se rovněž nemá za co stydět a vzájemné tokání občas vykouzlí romantickou jiskřičku, která by se při lepším scénáři mohla rozžhnout do romantického plamene. Jenže to se nikdy nestane. Ve chvíli, kdy totiž čekáte ten pravý žár, dostaví se studená válečná sprcha a sledování pošťáků, kterak nosí postavám milostné dopisy, není kdovíjaká zábava. Nekonečné koláže začnou po pár minutách silně nudit a situaci rozhodně nezachrání vlastenecké podtóny, jejichž patetičnost se téměř vyrovná Bayovu řešetu v Pearl Harboru. Nevím, jestli útok na newyorská Dvojčata roubovala na hlavní dějovou linku už předloha, ve filmu to každopádně působí velmi hloupě a především lacině. Ač je evidentní, že americké publikum musí být za podobnou „podpásovku“ nekonečně vděčné. Nic nezlepší Američanům den, než když se v kině dozví, že jakmile vojáci uviděli padající budovy World Trade Center, okamžitě si nechali prodloužit vojenskou službu.
Je poměrně zarážející, že k podobné lacinosti sklouzl právě Hallström, jehož jsem měl zafixovaného jako tvůrce, jenž se umí pohybovat takříkajíc na hraně. V tomto případě ale hranici mnohokrát přešlápnul a o moc lepší vizitku mu neudělala ani vedlejší linie s Johnovým autistickým otcem, kterou jinak mistrně táhne zkušený Richard Jenkins. Patosu a srdceryvných motivů je zkrátka příliš a Hallström nemá sebemenší šanci před nimi pláchnout do ústraní. A tak jen otiskuje na plátno kýčovité obrázky, spoléhá na cukrkandlový soundtrack, Tatumovy svaly a obrovská kukadla roztomilé Amandy, jejíž modré studánky mají schopnost rozněžnit i ty největší cyniky. Na nenáročné publikum to samozřejmě bez problémů stačí, avšak kdo čeká další Zápisník jedné lásky, musí být zákonitě zklamaný.
John a Savannah sice perfektně vyplňují charakterové škatulky, avšak stejně jako v případě Zakletého v čase se tvůrcům nedaří dostat osudy postav divákovi pod kůži a donutit ho, aby se o ně výrazněji zajímal. V případě cestujícího Erica Bany padla vina na scenáristickou hloupost, v případě rozněžněného G.I. Joea a „holky, co věštila počasí ňadry“ je největším problémem naivita a opakování osvědčených motivů, které jsou napopáté horko těžko stravitelné. Sparksovi bych tedy doporučil, aby se vykašlal na psaní na jistotu a zkusil něčím překvapit, producentům pak trochu soudnosti při vybírání námětů a Hallströmovi poklidný odchod do méně výdělečných kinematografických končin. Milý Johne sice ještě plní účel, avšak melodramata nejsou Harry Potter, aby se jimi publikum ládovalo každý rok.
