Hrdý šéfkuchař Café Imperial má totiž pro strach uděláno. Mohli bychom sice polemizovat, do jaké míry ho k napravování bankrotujících putyk nutí samotní dramaturgové pořadu, ale veškeré debaty by byly nakonec bezpředmětné, jelikož se plešatý poděs vždy snaží svou misi spasitele dotáhnout do úspěšného konce a již nesčetněkrát musel zatnout zuby a překonat sám sebe v tom, že pozřel kdejaký humus, jenž by nesnědl ani vyhladovělý bezdomovec zvyklý na tvrdou kůrku týden starého chleba. Pohlreich jako jediný z celého štábu plní svůj úkol dokonale. Charisma šéfa má evidentně od přírody, od své „britské předlohy“ Gordona Ramsaye odkoukal nejen ty správné grimasy, nýbrž i řádně zemitý slovník („kruciprdel“ zlidověla rychleji než „jednička“ Mirka Topolánka) a „opravářské“ postupy.
Troufám si tvrdit, že do napravovacích postupů mu žádný dramaturg (nebo nedej bože scenárista) nemá šanci mluvit, a tak je vysloveně na Zdeňkovi, jestli se bude měnit jídelní lístek, interiér, zaměstnanci, anebo úplně všechno. Samozřejmě se souhlasem majitele, jenž si ostříleného kuchaře do svého podniku pozval. Ovšem, jak už to bývá, s každým dalším dílem se zažitý postup okoukává. Gordon Ramsay na repetetivnost vyzrál tím, že svou „Kuchyňskou noční můru“ natáčí jednou za čas a pro jistotu si vybírá podniky, které se od sebe pokaždé liší jako dolar od koruny. Tím pořad nejen získal na větší exkluzivitě, ale také na atraktivitě, jelikož Ramsay v prvních dvou sezónách málokdy opakoval to samé dokola. Pohlreich má v tomhle případě smůlu, že Prima u Ano, šéfe tlačí na pásovou výrobu a příliš nehledí na požadovanou kvalitu. Zdeněk tak každý týden přijede do vybrané hospody (poslední dobou jde o opravdu tragické pajzly), zkritizuje jídlo (ksichtění k nezaplacení), projede kuchyň i spižírnu a poté se pustí do tréninku kuchařů a jejich nadřízených, kteří o dobře odvedené práci akorát mluví, ale v životě ji nedělali.
Měsíc je to k pokukání, ale postupem času divák očekává něco nového a osvěžujícího. Něco, co tu nebylo. A to se, bohužel, nedostavuje. Pohlreich je kvůli podobnosti vybraných restaurací/hospod nucen zpívat stále stejnou písničku, a co je hodně smutné, s každým dalším dílem je citelnější, jak moc je pod vlivem televizních kravaťáků, kteří mu po prvních třech epizodách zatrhli silně peprný slovník (takový Ramsay šel častokrát i „do vagín“) a nechali ho (zaměňte za donutili) malinko vyměknout, aby se do pořadu vůbec někdo přihlásil. V úvodních dílech byl totiž Pohlreich skutečným postrachem a jen pár lidí mělo odvahu se mu skutečně postavit a nechat si nakydat máslo na hlavu.
Pohlreich ovšem i tohle házení klacků pod nohy ustává se ctí a táhne pořad na svých bedrech způsobem, za nějž se nemusí vůbec stydět. Jsou to právě jeho hlášky, neortodoxní přístup a touha pomáhat a zlepšovat úroveň české gastronomie, kvůli nimž každý týden usedají k obrazovkám i ti, kteří již na televizní vysílání definitivně zanevřeli (do Pohlreichova nástupu jsem televizi používal čistě pro potřeby Playstationu 3, DVD přehrávače a jako lapač prachu). Tvrdého, ale přesto stále sympatického kuchaře navíc zatím nezlomily ani chyby při sestříhávání pořadu, kdy se častokrát stává, že prostor dostávají zbytečnosti (spousta hádek na úkor řešení), zatímco hlavní problém zůstává nevyřešený, anebo jen tak poletuje kolem a čeká na svých deset vteřin v celkové stopáži. Je to škoda, jelikož primácký štáb šikovně obšlehl západní styl (v nových epizodách Zdeněk dokonce rychle předvede pár receptů z vlastní dílny) a z audiovizuálního hlediska se stále drží na výši.
Vím, že nakonec Pohlreichova cesta za spokojeným soužitím zákazníků a restauratérů vyznívá dost negativně, ale věřte, že těch pár technických nedotažeností a dramaturgických přešlapů není zase tak zásadních a ve světle Zdeňkova řádění a „držkování“ neznamená prakticky nic. Ano, šéfe stojí a padá se svou hlavní hvězdou, a dokud ji bude mít, neměla by kvalita pořadu zásadně kolísat. Tak schovejte kečupy, vyhoďte kořenící směsi a dejte generálu Imperialusovi šanci. V domácích bedýnkách nikdo lepší aktuálně neběhá, kruciprdel!
