Třicet let starý Souboj titánů je – ať už vám bude kdokoliv tvrdit opak – klasika. Možná jí nebyl v době svého vzniku, kdy se po plátnech proháněl X-Wing s Lukem Skywalkerem, avšak s přibývajícími vráskami našla Perseova cesta za rukou krásné Andromedy, setnutou hlavou bájné Medúzy a zkameněním ohavného Krakena své místo v historii. Ať už svou naivní pohádkovostí, úctou k řeckým bájím, nestárnoucími triky (zastarale působily už tenkrát, na kouzle jim to ale rozhodně neubralo) anebo i odvahou vložit do mytologického vyprávění soví ekvivalent R2-D2. Francouzský otloukánek ve službách Hollywoodu Louis Leterrier zřejmě chtěl natočit podobný, časem ladně proplouvající hit, ale z neblahých důvodů, které nemají s filmovým uměním zase tak moc společného (a které podrobně rozebírám zde) se mu to bohužel nepovedlo.
Příběhový základ v podobě postav, monster a jejich společných akčních dýchánků sice zůstal zachován, avšak všechno ostatní (především pak dějová struktura a omáčka okolo) doznalo patřičného moderního zpracování, jež má k uctivé adaptaci antické mytologie podobně daleko jako Dan Brown k Eduardu Petiškovi. Nerad srovnávám s původním filmem už jen proto, že ho považuji za nadčasovou ukázku filmového umění, ale nový Souboj titánů mi naneštěstí nedává příliš na vybranou. Jeho přímočaré vyprávění, založené na stylu béčkových akčních konin, je totiž dokonalou ukázkou tvůrčí schizofrenie, kdy se autor ve zpracování pokouší o primitivní letní jízdu, avšak se scénářem, jenž pouhé efektní estrádě nejde vůbec na ruku.
Kdyby se Leterrierův film vydal cestou přímého „oprášení“ původního filmu, udělal by nejlepší možnou věc, neboť právě dvousledová pohádková struktura (nejprve se bojuje o ruku princezny, po urážce bohů o její život – dva krátké příběhy se pojí v jeden) třicet let starého bijáku Desmonda Davise nabízí přesně ty ingredience, z nichž lze natočit jednoduchou, popcornem provoněnou pouťovou atrakci. Jasně vylíčeného hlavního hrdinu se silnou motivací (láskou), opovrženíhodného a zároveň tragického antihrdinu, neopomenutelnou vyšší moc, díky níž se nelze dostat do slepé uličky (tj. zpomalit ve vyprávění bez porušení základní filmové logiky) a nesčetné množství protivníků, které je třeba sesekat na hromadu, aby mohlo být dosaženo „wow“ efektu.
Avšak Leterrier pracuje s mnohem zapeklitějším materiálem, jenž si zcela záměrně háže klacky pod nohy a kvůli honbě za „nápaditostí“ a „originalitou“ zapomíná, co je pro úderný a lehký film potřeba. Najednou už jako objekt lásky nestačí archetypální princezna, jako motivace „silné city“ a jako nepřekonatelný soupeř obrovské vodní monstrum. Ne, najednou je třeba udělat vrchního lotra z boha(ů), hrdinovi předhodit - namísto princezny, jejíž účast je najednou zcela zbytečná - atraktivní polobožskou průvodkyni (ta přitom nemá prostor a je rovněž zbytečná) a motivaci paradoxně rozmělnit do podoby „pouhé naštvanosti“ vůči olympskému osazenstvu, jemuž se však stejně nelze žádným způsobem postavit. (Jde přece o BOHY!) Nezáleží na tom, že perfektně poskládaný příběh najednou ztratil veškerý smysl a nedrží pohromadě, hlavně že jsme se odlišili a nemůžeme být nařčeni z plagiátorství. Obávám se ale, že plagiátorství by byl v případě Souboje titánů ještě vcelku přijatelný zločin.
Mnohem větší průšvih je vznik kompletně nefunkční fabule a celková roztříštěnost syžetu, na níž se zcela jistě podepsaly ony proslulé post-produkční zásahy, jejichž výsledkem jsou nejen nedostatečné motivace (Perseus, jehož žene kupředu pouze touha po pomstě za smrt rodiny, nemá žádný důvod spěchat a zachránit Andromedu dříve, než ji sežere Kraken. Na Háda by si mohl vyšlápnout prakticky kdykoliv, když se sám vládce podsvětí prochází po Zemi až nebezpečně často), nýbrž i každou scénu protichůdně se chovající plytké postavy, kterým jakoby se vždy během prostřihu něco stalo, ale tvůrci se o tom zapomněli zmínit (Proč Zeus dává Perseovi „světelný meč“ a Pegase – resp. proč je Perseus najde na procházce v lese – když chce potrestat bouřící se lidstvo, a toho dosáhne jen neúspěchem synovy mise?). Kvůli bídné scenáristice (potažmo výslednému střihu filmu) dávající prostor pouze neúměrně omezenému množství postav pak naprosto směšně působí i scény olympských sezení (s mimochodem neuvěřitelně bídnou výpravou, čítající deset tun papundeklu, bezúčelná brnění a ohavnou digitální podlahu, jíž by v kvalitě zpracování trumfla i mapa světa z druhého dílu Age of Empires.), ale i vedlejší linie z Argosu, kde se proti královské garnituře bouří poddaní. Zrovna tahle linie měla potenciál, avšak nakonec z ní vypadnul jen jeden přehrávající blázen, který… já už vlastně nevím, co se s ním stalo.
Alespoň že akční scény zůstaly na místě a jsou natočené vesměs bezproblémově. Jejich bezúčelnost pro příběh je sice místy iritující (sekvence s Krakenem už regulérně ubíjí svojí přepáleností), podobně jako Leterrierova neschopnost byť jen drobně pozměnit styl soubojů (napínavý střet s Medúzou nečekejte, vše je jen dynamická a tupá řezničina), ale jsou zábavné, v rámci mezí „cool“ a mezi hromadou disfunkční dějové hlušiny i vcelku osvěžují. I když jen do chvíle, než se princip „skákejte a bijte se“ definitivně okouká a zasadí filmu další ránu do slabin. A jelikož Leterrier tradičně nezvládá práci s herci (Neuvěřitelný Hulk reloaded), kteří povětšinou nevědí, co mají hrát (Worthington jen kouká do dálky a tváří se naštvaně, Fiennes šeptá a Neeson se těší, až bude na placu A-Teamu a nechá něco vybouchnout), jedná se prakticky o ránu definitivní. Ránu, která posílá zdánlivě ambiciózní přepracování slavného předchůdce do kategorie bídné pastiše, jež se sice hezky leskne, ale uvnitř páchne jako týden stará zdechlina. Aspoň že na pár vteřin navrátivšímu Bubovi to stále sluší.
P.S.: V post-produkci dodělávané 3D je nekontrastní, bez detailů a příšerně tmavé… za 50 korun navíc tedy naprosto neadekvátní ke sledování.
