| Rok: | 2009 |
CZE premiéra: 19.11.2009
Zemský ráj to na pohled
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Jiper   |
. : Recenze
Tvrzení, že tvorba Ireny Pavláskové je to lepší, co se u nás točí, je pravdivé a smutné. Doba, kdy světlo světa spatřil Čas sluhů, je už nějaký ten pátek zpátky a poslední Bestiář byl slátaninou, o které by si naše redakce ani kolo neopřela. Když ale dojde na adaptace knih, jsme schopni vyplodit celkem zajímavá díla, která vcelku obstojí nejen u českého publika. U knihy Terezy Boučkové ale adaptace stojí za starou belu. Málokterý snímek z našich luk a hájů si zasluhuje „Není všechno zlato, co se třpytí.“ tak, jako nový počin paní Pavláskové.
Doba normalizace je našimi filmaři stále omílané téma. Pelíškiáda je sice za námi, ale rádi si velkolepé dílko ze zlaté éry Jana Hřebejka připomínáme co rok na televizních obrazovkách. Žádnému jinému dílu se Zemský ráj to na pohled nesnaží podobat více, než právě Pelíškům. Doba, kdy se zavírá za poslouchání nevhodné hudby. Doba, kdy má národ sto chutí odjet a zároveň zůstat a bojovat. Příliš dlouhá doba na to, aby se člověk z klece okolo nezbláznil či si nezačal užívat bláznivých večírků. Vize Terezy Boučkové, či spíše Ireny Pavláskové, možná nechává pravdivý otisk hořkosladké doby, ale hořkost a jednání hrdinů převládá nad prostředím, ve kterém se nalézají. Pokud by se měly další generace učit o komunistické éře z filmu, který dělá z tehdejších občanů uvolněné poety a blázny, kteří vesele chlastají a souloží s kým mohou, potěžpánbůh. Otisk dalším generacím, že si to vlastně země a lidé zasloužili, zanechává v ústech pachuť takovou, že by si jeden odplivl.
Pelíšková nálada, kterou se snaží paní Pavlásková do filmu vtisknout, navíc nefunguje z několika prostých důvodů. Humor, kterým je film prokládán, je univerzální, ne dobový. Vtipy jsou sice funkční, ale mohly by fungovat v kterékoli době. Nikde nemáme skleničky z NDR, elektrické trouby apod. Namísto toho přichází vtipy, které by mohly být v KTERÉMKOLI českém filmu a byly by na místě spíš. Univerzální humor, který nepřipomíná intelektuální hašteření ani z dálky, strhává z filmu jakoukoli líbivou stránku a ponechává postavy se plácat v potěmkinovském prostředí, které pak nemá sebemenší význam. Postavy by mohly být zasazeny do středověku, pravěku, současnosti, francouzské revoluce, a vůbec nic by se nestalo. Pavlásková sází na vztahy mezi postavami, alkohol, sex, nevěru, a totalitní režim nechává jako kulisu pro české publikum, které přeci na „film z doby, kdy jsme vyrůstali“ půjdou jako na společenskou událost. Díky univerzálnímu humoru film strádá a řítí se do pekel (což je mnou u nekvalitních projektů neustále používaná fráze, ALE...).
Charaktery postav navíc příliš nelichotí jak hercům, tak jejich předlohám, které jsou ze scénáře zjevné. Vetchý sice uhraje naprosto cokoli, ale z jeho postavy rozumného poety, který představuje Václava Havla – naprosto zjevně – je formován coby bohémský děvkař, který rád hodně hezkých žen a pití. Tolik k jednomu z hrdinů posledního století a jeho alter egu ve filmu. Zemský ráj to na pohled stojí (a na některých padá) na hereckých hvězdách. Terezka Voříšková zvábí mladší publikum, Vilma Cibulková odchované publikum. Nad Ondřejem Vetchým povzdechnou novináři, nad Jiřím Dvořákem leckdo prohlásí, proč není častěji na plátnech kin. Ale ani sebelepší herci nemohou zastínit patetičnost a ono „Není zlato, co se třpytí“ celého projektu.
Celý film navíc nechutně zápasí s televizní kamerou. Jakýkoli špatný film, který se dostane na kino plátna a není Svatba na bitevním poli, vypadá alespoň TROCHU filmově, ale ráj jede neustále v polocelcích, žádných detailech, objektivní kameře mimo hlavní postavy. S postavami se divák nemá šanci ztotožnit, naopak sleduje vše z povzdálí a je mu vlastně ukradené, jestli postavu zastřelí nebo ne. Stylizace objektivního nazírání je nulová, z Ráje se stává obrazově televizní plk na dobu k poledni či po půlnoci, kdy k televizi usedá málokdo.
Zemský ráj to na pohled shazuje minulost a navíc shazuje i svobodu, za kterou generace přede mnou bojovaly. Nenastoluje vzory ani příklady – což není špatně – ale nevypráví pravdivě, a to je chyba. Zemský ráj to na pohled? Mám rád českou hymnu, ale s příkladem hrdinů posledních dekád od Ireny Pavláskové je to Zemský ráj to naposled. Nikdy více takových filmů – jakože téhle modlitby se v naší kinematografii nedořežu. Achjo.
Tvrzení, že tvorba Ireny Pavláskové je to lepší, co se u nás točí, je pravdivé a smutné. Doba, kdy světlo světa spatřil Čas sluhů, je už nějaký ten pátek zpátky a poslední Bestiář byl slátaninou, o které by si naše redakce ani kolo neopřela. Když ale dojde na adaptace knih, jsme schopni vyplodit celkem zajímavá díla, která vcelku obstojí nejen u českého publika. U knihy Terezy Boučkové ale adaptace stojí za starou belu. Málokterý snímek z našich luk a hájů si zasluhuje „Není všechno zlato, co se třpytí.“ tak, jako nový počin paní Pavláskové.
Doba normalizace je našimi filmaři stále omílané téma. Pelíškiáda je sice za námi, ale rádi si velkolepé dílko ze zlaté éry Jana Hřebejka připomínáme co rok na televizních obrazovkách. Žádnému jinému dílu se Zemský ráj to na pohled nesnaží podobat více, než právě Pelíškům. Doba, kdy se zavírá za poslouchání nevhodné hudby. Doba, kdy má národ sto chutí odjet a zároveň zůstat a bojovat. Příliš dlouhá doba na to, aby se člověk z klece okolo nezbláznil či si nezačal užívat bláznivých večírků. Vize Terezy Boučkové, či spíše Ireny Pavláskové, možná nechává pravdivý otisk hořkosladké doby, ale hořkost a jednání hrdinů převládá nad prostředím, ve kterém se nalézají. Pokud by se měly další generace učit o komunistické éře z filmu, který dělá z tehdejších občanů uvolněné poety a blázny, kteří vesele chlastají a souloží s kým mohou, potěžpánbůh. Otisk dalším generacím, že si to vlastně země a lidé zasloužili, zanechává v ústech pachuť takovou, že by si jeden odplivl.
Pelíšková nálada, kterou se snaží paní Pavlásková do filmu vtisknout, navíc nefunguje z několika prostých důvodů. Humor, kterým je film prokládán, je univerzální, ne dobový. Vtipy jsou sice funkční, ale mohly by fungovat v kterékoli době. Nikde nemáme skleničky z NDR, elektrické trouby apod. Namísto toho přichází vtipy, které by mohly být v KTERÉMKOLI českém filmu a byly by na místě spíš. Univerzální humor, který nepřipomíná intelektuální hašteření ani z dálky, strhává z filmu jakoukoli líbivou stránku a ponechává postavy se plácat v potěmkinovském prostředí, které pak nemá sebemenší význam. Postavy by mohly být zasazeny do středověku, pravěku, současnosti, francouzské revoluce, a vůbec nic by se nestalo. Pavlásková sází na vztahy mezi postavami, alkohol, sex, nevěru, a totalitní režim nechává jako kulisu pro české publikum, které přeci na „film z doby, kdy jsme vyrůstali“ půjdou jako na společenskou událost. Díky univerzálnímu humoru film strádá a řítí se do pekel (což je mnou u nekvalitních projektů neustále používaná fráze, ALE...).
Charaktery postav navíc příliš nelichotí jak hercům, tak jejich předlohám, které jsou ze scénáře zjevné. Vetchý sice uhraje naprosto cokoli, ale z jeho postavy rozumného poety, který představuje Václava Havla – naprosto zjevně – je formován coby bohémský děvkař, který rád hodně hezkých žen a pití. Tolik k jednomu z hrdinů posledního století a jeho alter egu ve filmu. Zemský ráj to na pohled stojí (a na některých padá) na hereckých hvězdách. Terezka Voříšková zvábí mladší publikum, Vilma Cibulková odchované publikum. Nad Ondřejem Vetchým povzdechnou novináři, nad Jiřím Dvořákem leckdo prohlásí, proč není častěji na plátnech kin. Ale ani sebelepší herci nemohou zastínit patetičnost a ono „Není zlato, co se třpytí“ celého projektu.
Celý film navíc nechutně zápasí s televizní kamerou. Jakýkoli špatný film, který se dostane na kino plátna a není Svatba na bitevním poli, vypadá alespoň TROCHU filmově, ale ráj jede neustále v polocelcích, žádných detailech, objektivní kameře mimo hlavní postavy. S postavami se divák nemá šanci ztotožnit, naopak sleduje vše z povzdálí a je mu vlastně ukradené, jestli postavu zastřelí nebo ne. Stylizace objektivního nazírání je nulová, z Ráje se stává obrazově televizní plk na dobu k poledni či po půlnoci, kdy k televizi usedá málokdo.
Zemský ráj to na pohled shazuje minulost a navíc shazuje i svobodu, za kterou generace přede mnou bojovaly. Nenastoluje vzory ani příklady – což není špatně – ale nevypráví pravdivě, a to je chyba. Zemský ráj to na pohled? Mám rád českou hymnu, ale s příkladem hrdinů posledních dekád od Ireny Pavláskové je to Zemský ráj to naposled. Nikdy více takových filmů – jakože téhle modlitby se v naší kinematografii nedořežu. Achjo.
Datum: 23.11.2009 00:34 | FILM:
Autor: Jiří Sádek