Drive se před dvěma lety skutečně nepokoušel přijít s originální zápletkou. Ta od začátku připomíná jednoduchou televizní variaci na „unesli-jste-mé-dítě-a-teď-vám-dám-do-nosu“ béčko smíchané s Rychle a zběsile, k níž se náhodou přimotal někdo, kdo dostal slušné peníze a umí obstojně točit. Drive rozhodně nepostrádá „drajv“, a když na vás tvůrci v úvodu prvního dílu vytasí první honičku na dálnici, ve které si to Nathan Fillion (Alex) rozdává v plné rychlosti s oprýskaným Cadillacem, musíte mít i při vyšších nárocích pusu otevřenou dokořán. Kamera se totiž kroutí mezi auty víc než solidně a je znát, že za ní „stojí“ někdo, kdo řemeslo ovládá a ví, jak zkombinovat zadní projekci, ateliérové a reálné záběry tak, aby to nevypadalo zle a divák měl pocit, že kouká na něco dvakrát dražšího, než jak tomu ve skutečnosti je. Jen ten vozový park zavání laciností. Ovšem jen do chvíle, kdy tvůrci odkryjí hrací karty.
V Drive totiž o autíčkovou přetlačovanou nejde. Jde o postavy. A ty nejsou zpočátku ničím výjimečné. Většina z nich nemá peníze nazbyt, řadí se do střední či nižší životní třídy, a podle toho se také vozí. Nečekejte tedy naleštěná žihadla od General Motors, tohle není film od Michaela Baye, kde nikomu nepřijde divné, že se středoškolák vozí v Camarru, které má vyjet z výrobní linky až za půl roku. Tvůrci naštěstí pochopili, že i ty nejlépe natočené honičky se jednou okoukají, a tak s nimi přichází jen občas. Místo nich odkrývají pozadí postav, ukazují motivace, a ačkoliv častokrát zabřednou do seriálových klišé a málokdy vyloženě překvapí, daří se jim zaujmout a vylákat divákovy sympatie. Samozřejmě ne pro každou postavu (dobrá polovina je buď otravná, nebo postupně ztratí smysl a musí být eliminována), ale minimálně u Filliona a jeho parťačky, cestu k sobě hledajícího otce a dcery (Dr. Connors ze Spider-Manů a Emma Stone) a dua mexických bratrů tomu tak rozhodně je.
Scenáristé si navíc troufli na „lostoidní“ pozadí, což znamená, že se divák postupně dozvídá víc o společnosti stojící za celým závodem a zpočátku by se ještě dalo uvažovat nad tím, že se tu rodí druhá Dharma. Ovšem to by museli být pisálci mnohem chytřejší a s každým dalším dílem nezapadávat do vlastního klubka výmyslů. Publikum může s klidem tolerovat iracionálnost závodů mezi náklaďákem, sériově vyráběným sedanem a postarším Chevym, ale těžko překousne, když se postavy „teleportují“ z místa na místo, naráží na sebe jako by 400 kilometrů byla vzdálenost mezi Prosekem a Černým mostem, a několikrát jednají jako po nepodařené operaci mozku. Bylo by určitě jednodušší, kdyby se na podobné vylomeniny autoři vykašlali, na druhou stranu jim však nelze odejmout snahu o vytvoření tajemné atmosféry, zajímavě napsané charaktery a ve dvou epizodách i chytře vystavěné podzápletky.
Že vám dvě epizody připadají málo? Problém je v tom, že Drive skončil po pouhých šesti dílech, a je poměrně překvapivé, že si vás za takhle krátkou dobu dokáže naprosto získat. Částečně je to určitě tím, že tvůrčí tým cítil tlak a potřebu pohnout s dějem rychleji, než bylo v plánu, a tudíž do toho od začátku pořádně praštil, avšak svůj podíl neoddiskutovatelně nesou i příjemní herci a pak také výše oslavovaná technická stránka, která sice není kdovíjak originální, ale pořád strká do kapsy rychlé a zběsilé pokusy Justina Lina, v nichž se utopilo několikanásobně víc peněz, přičemž to nebylo znát ani na vizuálu, ani na scénáři. To ale vedení televizní sekce Foxů zjevně neuklidnilo, protože se Drive dočkal stejně hořkého konce jako před měsícem recenzovaný The Winner. Tentokrát však nevznikl ani závěrečný díl, jenž by sympaticky pojaté oddychovce dodal kromě hlavy i patu. Velká škoda.
