Pokud vás těch pár minut neodradilo (což je jejich účel), je třeba přisypat trochu soli do otevřené rány. Pakliže Vorel ve svých předchozích snímcích balancoval na hraně sofistikované filmařiny a nevtipného fiaska, pak protentokrát úplně přestřelil, jelikož jeho film, jenž se na plakátech honosí titulem „drzá komedie“, není ani trochu vtipný, trefný a už vůbec ne zábavný. Mnohem spíš je ekvivalentem bolestivého klystýru zaraženého zatraceně bolestivě do zadních partií. Což je následek tvůrčí nesoudnosti, jež nemá daleko k výplachům Zdeňka Trošky – Kameňákům.
Zatímco v Kameňákově se vyprávěly léty ověřené a po stém převyprávění omšelé fóry, v Miliardářovi se jede na ještě jednodušší humor, kterému říkám „hospodské tlachání“. Celý film působí dojmem, že si Vorel sedl do nejbližší putyky, pět hodin seděl s místními štamgasty u stolu a poslouchal, co si myslí o zbohatlících, policii, romech, komerčních televizích atd., aby poté přišel domů a za pár hodin uklohnil scénář, jenž všechny tyhle opilecké názory (samozřejmě těžce negativní) přetavil do bezdějového maglajzu bez hlavy a paty, ve kterém jsou VŠICHNI za idioty a divák je chudák, že se na to musí dívat.
Středobodem všeho je miliardář Grossmann, který chce koupit Komercionální banku, doma má v posteli lobotomickou rosničku a jako úhlavního nepřítele eviduje ekvivalent Marka Dalíka s tváří Jirky Mádla, jenž se zná s premiérem a netouží po ničem menším než Grossmannově diskreditaci (aby pro něj posléze pracoval!). K té mu má dopomoci upocený nezávislý novinář žijící ve sklepě a vymýšlející takové zhůvěřilosti jako zmlácení malého cikáněte digitálním Grossmannem, který mimochodem vypadá líp než cokoliv, co zatím vypustil do světa James Cameron. A to je jenom špička ledovce. Do všeho se přimotávají ještě zkorumpovaní policisté, přiteplený Josef Carda, typicky ujetý Milan Šteindler a v neposlední řadě i vychytralý romský gang, za jehož ztvárnění by si Vorel zasloužil pár bodnutí zaplivanou kudlou do zad.
Největší potíž Ulovit miliardáře je v tom, že Vorel neví, kde končí dobrý vkus a inteligentní humor a začíná hloupoučká kritika, založená na povrchním tlachání, divácky vděčném souložení (hlavně ukázat kozy) a scénkách, jež by si vycucal z prstu i žáček prvního stupně základní školy. Jistě, policie je zkorumpovaná a všichni její členové šňupají zabavený kokain, obchodníci jsou pitomci, jimž jde jenom o to, aby měli pod palcem všechno a všechny, cikáni jsou do jednoho hovádka s životním údělem nakrást, co se dá, a investigativní novináři bydlí ve sklepě, nakládají obtloustlým manželkám zásadně ze zadu a ještě u toho filozofují na téma „novinařina je těžká práce, ale někdo ji dělat musí“.
„Co to, sakra, je?“ Tuhle kouzelnou formuli si dobře zapamatujte, jelikož ji budete v případě Ulovit miliardáře pronášet zhruba u každé druhé scény. A je vcelku jedno, jestli vám ji vnesou do úst příšerné (ale opravdu) postsynchrony, typicky vorlovská kamera (tohle ani revoluční RED ONE nezachrání), imbecilní dialogy, dějové zvraty či herecké obsazení, z něhož s výjimkou snaživého Jirky Mádla nepobírám absolutně nic. Jsem zvědavý, co Vorel předvede příště, protože po tomhle mám pocit, že hůř už být doopravdy nemůže.
P.S.: Je poměrně zarážející, že jsem si za 90 minut nedokázal ujasnit, v jaké době se film vlastně odehrává. V kancelářích se sice všude lesknou iPhony a MACky nové generace, ale Jágr podle všeho stále hraje v NHL a při cestě do zahraničí musíte podstoupit hraniční kontrolu. Že by další Vorlův vtip, nebo důkaz tvůrčí neschopnosti?
