První Noční můra patří ke klasikám hororového žánru a tenhle cejch jí už nikdy nikdo neodpáře. A na klasikách je třeba vydělávat, obzvlášť přinesou-li napoprvé do kasičky dostatek chechtáků a publikum si zažádá o přídavek. V případě Freddyho pomsty by však bylo lepší, kdyby vůbec nevznikla, anebo se jí ujal někdo, kdo hororům rozumí a nemá v hlavě o kolečko míň.
Snad každého diváka zaujal na Cravenovu majstrštyku připálený kotelník, tudíž lze předpokládat, že když natočíte pokračování, postavíte ho z valné části na něm. Přihodíte pár originálních vražd mladistvých, několik černohumorných fórků, a pak je vcelku jedno, že Robert Englund neumí moc hrát a nemít na hlavě masku sežehlého vrahouna, mohl by být z fleku klaunem v manéži libovolného cirkusu. Tvůrci druhé Noční můry se však rozhodli jít vlastní cestou a původní film z části restartovat. Najdete tu sice odkazy na předchozí dění v Elm Street, ale mimo titulní ulice, několika jmen a Englundova záporáka je vše od základů překopané. A bohužel včetně geniálního nápadu s lidskými sny.
Ty hrají ve druhém dílu až třetí housle a tvůrcům se vlastně ani nedaří výrazněji oddělit realitu od snů, v nichž se k řeči konečně dostává vrahoun v pleteném svetru. Na samotného Kruegera se s výjimkou úvodní scény v autobuse (prakticky jediná dobrá scéna!) čeká nesnesitelně dlouho, a ačkoliv si Freddy při svém entrée skalpuje hlavu a ukáže nevábný mozek, atmosféře původního snímku má pokračování zatraceně daleko. A s přibývajícím časem jde vše pouze k horšímu. V hlavní roli exhibuje otravný cucák, jemuž začnete přát smrt zhruba po třiceti vteřinách, na první zářez Freddyho rukavice se čeká dlouhatánských 30 minut, a když už konečně dojde na akci, režírující Jack Sholder zabije i to jediné, kvůli čemu byste byli ochotní si film zapamatovat. Originálních nápadů se nedostává, gore efekty jsou o dobré dvě třídy horší než v předchozí části, tempo neexistuje (80 minut ještě nikdy neutíkalo tak pomalu) a příběh nedává smysl ani po flašce tvrdého alkoholu a za asistence lehkých omamných látek.
Jediným záchranným bodem tak kromě zmíněného úvodu zůstává pouze solidní finále, v němž se Freddy docela odváže a vykucháním spousty mladistvých naznačí, že kdyby dostal více prostoru a lepší scénář, mohl z toho být poměrně zábavný sequel. Takhle je tu téměř nekoukatelný blivajz, jenž bych nedoporučil ani milovníkům špatných filmům. Natož divákům s dobrým vkusem.
Bonusy nečekejte.
