Není žádným tajemstvím, oč ve Vlkodlakovi jde. Tělo anglického šlechtice (a syna Anthony Hopkinse) je nalezeno roztrhané na kusy, načež skoro-vdova Emily Blunt pozve zpět do zaprášeného sídla posledního Hopkinsova potomka, sira Lawrence s portorickým výrazem Benicia Del Tora. Lawrence odstartuje vyšetřování po pachateli brutální vraždy, zamiluje se do své skoro-švagrové, po pokousání vlkodlakem se sám začne při svitu luny měnit v krvelačnou bestii a jedinými účinnými zbraněmi proti ní jsou pistole nabité stříbrnými kulkami a… ehm… čistá láska.
Pokud vám zápletka dvakrát neimponuje a máte pocit, že by vystačila na slabou hodinu filmu, nejste daleko od pravdy. Vlkodlak je v jádru banální historka o muži měnícím se v chlupatou příšeru, jíž je třeba urychleně zabít, aby jich brzy neběhalo po lesích několik desítek a nemusela je zastavovat Kate Beckinsale v těsném latexovém oblečku. Nicméně myšlenek prostá zápletka to rozhodně není, a při správné péči se z ní dá vytěžit i slušné drama s uměleckými ambicemi. Částečně se o něco podobného snaží i výsledný film, avšak nikdy ne natolik, abyste ho začali brát vážně a skutečně přemýšleli nad tím, kde se nachází hranice mezi člověkem a zrůdou, jak ji odhalit a neskončit přitom v pekle za vraždu nevinného ovládnutého nadpřirozenem.
Může za to nepochybně několikrát přepsaný scénář, jehož důsledkem je, že film každých pět minut mění pozici a neví, čím by chtěl ve skutečnosti být. Jestli zadumaným gotickým hororem s romantickými podtóny a haldou odkazů na původní snímek, či přímočarou béčkovou zábavou s gejzíry krve, usekanými hlavami a lehce nadprůměrnou trikovou omáčkou, díky níž se Benicio Del Toro mění před očima v nepřítele všech metrosexuálů natolik sugestivně, že skoro cítíte jeho bolest z transformujících se kostí. Ve hře je motivů spousta (vztah s otcem, romance mezi Lawrencem a Gwen, vyšetřování Scotland Yardu, vztah bratří Talbotů), jenže scénář každý z nich naťukne a hned od něj zase rychle uteče. Zůstanou tak pouze útržky, z nichž jsou některé alespoň trochu rozpracovány, nikdy však ne natolik, abyste byli stoprocentně uspokojeni.
Velmi bolestivě je zpracovaná především ústřední romance, jež má dodat hororovému krváku jakýsi osudově tragicko-dramatický rozměr. Jenže zatímco třeba Francis Ford Coppola si ve svém Draculovi nechal na vše dostatek času a hrál si s postavou Míny jako zkušený loutkovodič, Johnston, popřípadě „script“ vztah mezi Talbotem a Gwen nijak zvlášť nerozvádí. Ti dva se na sebe pětkrát smutně podívají, ošetří si rány a najednou z nich mají být téměř shakespearovské postavy, z jejichž činů by mělo divákovi puknout srdce. Ono však nepuká, ba co hůř, jsou mu postavy úplně ukradené, jelikož jsou všechny ploché jako přistávací dráhy na pražské Ruzyni a mezi snaživým Del Torem a mizerně hrající Emily Blunt není ani jiskřička vzájemné chemie.
To ubližuje především velkolepému finále, v němž mají všechny motivy vyústit, avšak zatímco ten romantický je k uzívání nudný, linie se starým Talbotem, jež se od originálu značně liší, se kvůli přehrávajícímu (a snad i lehce sjetému) Anthony Hopkinsovi, který se neúspěšně pokouší skloubit Hannibala Lectera s vyšinutým Van Helsingem, nedá brát příliš vážně, a Hugo Weaving nemá jako přemoudřelý inspektor dostatek prostoru, aby svou smithovskou šarži dotáhl k něčemu nezapomenutelnému. Johnstonovi tím pádem zůstávají v ruce tři nepříliš silné trumfy – podmanivě temný vizuál, atmosférický soundtrack a zábavná akce, na níž je vidět, že Johnston má nápady a jakmile dostane možnost, vytěží z ratingu naprosté maximum. Akce má tím pádem dynamiku, styl a dostatečnou dávku zábavnosti, která alespoň trochu vyrovnává dialogovou výplň, jejíž zbytečnost a vatovost je mnohdy do očí bijící. Zbytečnost je vůbec slovo, jež se k Vlkodlakovi hodí ze všeho nejvíc. Jediné co jeho nová verze přinesla, je ujištění, že co se týče akce, nebude Johnstonův Kapitán Amerika kapitálním průšvihem. Otázka je, jestli to není vzhledem k nákladům, vynaloženým nervům a několikerým odkladům příliš málo.
