| Rok: | 2009 |
CZE premiéra: 18.2.2010
Vlkodlak
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Psema   |
. : Recenze
Gotický remake klasického hororu studia Universal za 150 milionů dolarů? Nebojte, nejste jediní, koho napadlo, že se museli producenti zbláznit, když narvali do takto nejistého projektu sumu, jež by vystačila na pět dílů Twilight ságy, druhé Mizery či první Transformers. Jenže realita je trochu prozaičtější a u Vlkodlaka rostly náklady z toho důvodu, že se během natáčení vyskytla pěkná řádka problémů. Původní režisér Mark Romanek byl z důvodu neshod se studiem v polovině hlavního natáčení nahrazen Joe Johnstonem, nakázány byly nejen přepisy scénáře, ale spolu s nimi i razantní přetáčky a dotáčky. Co zbylo z původního námětu, si tedy můžeme jen domýšlet, každopádně ale máme před sebou film, na němž se všechny porodní bolesti podepsaly víc, než by si hollywoodští investoři a i samotní diváci přáli.
Není žádným tajemstvím, oč ve Vlkodlakovi jde. Tělo anglického šlechtice (a syna Anthony Hopkinse) je nalezeno roztrhané na kusy, načež skoro-vdova Emily Blunt pozve zpět do zaprášeného sídla posledního Hopkinsova potomka, sira Lawrence s portorickým výrazem Benicia Del Tora. Lawrence odstartuje vyšetřování po pachateli brutální vraždy, zamiluje se do své skoro-švagrové, po pokousání vlkodlakem se sám začne při svitu luny měnit v krvelačnou bestii a jedinými účinnými zbraněmi proti ní jsou pistole nabité stříbrnými kulkami a… ehm… čistá láska.
Pokud vám zápletka dvakrát neimponuje a máte pocit, že by vystačila na slabou hodinu filmu, nejste daleko od pravdy. Vlkodlak je v jádru banální historka o muži měnícím se v chlupatou příšeru, jíž je třeba urychleně zabít, aby jich brzy neběhalo po lesích několik desítek a nemusela je zastavovat Kate Beckinsale v těsném latexovém oblečku. Nicméně myšlenek prostá zápletka to rozhodně není, a při správné péči se z ní dá vytěžit i slušné drama s uměleckými ambicemi. Částečně se o něco podobného snaží i výsledný film, avšak nikdy ne natolik, abyste ho začali brát vážně a skutečně přemýšleli nad tím, kde se nachází hranice mezi člověkem a zrůdou, jak ji odhalit a neskončit přitom v pekle za vraždu nevinného ovládnutého nadpřirozenem.
Může za to nepochybně několikrát přepsaný scénář, jehož důsledkem je, že film každých pět minut mění pozici a neví, čím by chtěl ve skutečnosti být. Jestli zadumaným gotickým hororem s romantickými podtóny a haldou odkazů na původní snímek, či přímočarou béčkovou zábavou s gejzíry krve, usekanými hlavami a lehce nadprůměrnou trikovou omáčkou, díky níž se Benicio Del Toro mění před očima v nepřítele všech metrosexuálů natolik sugestivně, že skoro cítíte jeho bolest z transformujících se kostí. Ve hře je motivů spousta (vztah s otcem, romance mezi Lawrencem a Gwen, vyšetřování Scotland Yardu, vztah bratří Talbotů), jenže scénář každý z nich naťukne a hned od něj zase rychle uteče. Zůstanou tak pouze útržky, z nichž jsou některé alespoň trochu rozpracovány, nikdy však ne natolik, abyste byli stoprocentně uspokojeni.
Velmi bolestivě je zpracovaná především ústřední romance, jež má dodat hororovému krváku jakýsi osudově tragicko-dramatický rozměr. Jenže zatímco třeba Francis Ford Coppola si ve svém Draculovi nechal na vše dostatek času a hrál si s postavou Míny jako zkušený loutkovodič, Johnston, popřípadě „script“ vztah mezi Talbotem a Gwen nijak zvlášť nerozvádí. Ti dva se na sebe pětkrát smutně podívají, ošetří si rány a najednou z nich mají být téměř shakespearovské postavy, z jejichž činů by mělo divákovi puknout srdce. Ono však nepuká, ba co hůř, jsou mu postavy úplně ukradené, jelikož jsou všechny ploché jako přistávací dráhy na pražské Ruzyni a mezi snaživým Del Torem a mizerně hrající Emily Blunt není ani jiskřička vzájemné chemie.
To ubližuje především velkolepému finále, v němž mají všechny motivy vyústit, avšak zatímco ten romantický je k uzívání nudný, linie se starým Talbotem, jež se od originálu značně liší, se kvůli přehrávajícímu (a snad i lehce sjetému) Anthony Hopkinsovi, který se neúspěšně pokouší skloubit Hannibala Lectera s vyšinutým Van Helsingem, nedá brát příliš vážně, a Hugo Weaving nemá jako přemoudřelý inspektor dostatek prostoru, aby svou smithovskou šarži dotáhl k něčemu nezapomenutelnému. Johnstonovi tím pádem zůstávají v ruce tři nepříliš silné trumfy – podmanivě temný vizuál, atmosférický soundtrack a zábavná akce, na níž je vidět, že Johnston má nápady a jakmile dostane možnost, vytěží z ratingu naprosté maximum. Akce má tím pádem dynamiku, styl a dostatečnou dávku zábavnosti, která alespoň trochu vyrovnává dialogovou výplň, jejíž zbytečnost a vatovost je mnohdy do očí bijící. Zbytečnost je vůbec slovo, jež se k Vlkodlakovi hodí ze všeho nejvíc. Jediné co jeho nová verze přinesla, je ujištění, že co se týče akce, nebude Johnstonův Kapitán Amerika kapitálním průšvihem. Otázka je, jestli to není vzhledem k nákladům, vynaloženým nervům a několikerým odkladům příliš málo.
Gotický remake klasického hororu studia Universal za 150 milionů dolarů? Nebojte, nejste jediní, koho napadlo, že se museli producenti zbláznit, když narvali do takto nejistého projektu sumu, jež by vystačila na pět dílů Twilight ságy, druhé Mizery či první Transformers. Jenže realita je trochu prozaičtější a u Vlkodlaka rostly náklady z toho důvodu, že se během natáčení vyskytla pěkná řádka problémů. Původní režisér Mark Romanek byl z důvodu neshod se studiem v polovině hlavního natáčení nahrazen Joe Johnstonem, nakázány byly nejen přepisy scénáře, ale spolu s nimi i razantní přetáčky a dotáčky. Co zbylo z původního námětu, si tedy můžeme jen domýšlet, každopádně ale máme před sebou film, na němž se všechny porodní bolesti podepsaly víc, než by si hollywoodští investoři a i samotní diváci přáli.
Není žádným tajemstvím, oč ve Vlkodlakovi jde. Tělo anglického šlechtice (a syna Anthony Hopkinse) je nalezeno roztrhané na kusy, načež skoro-vdova Emily Blunt pozve zpět do zaprášeného sídla posledního Hopkinsova potomka, sira Lawrence s portorickým výrazem Benicia Del Tora. Lawrence odstartuje vyšetřování po pachateli brutální vraždy, zamiluje se do své skoro-švagrové, po pokousání vlkodlakem se sám začne při svitu luny měnit v krvelačnou bestii a jedinými účinnými zbraněmi proti ní jsou pistole nabité stříbrnými kulkami a… ehm… čistá láska.
Pokud vám zápletka dvakrát neimponuje a máte pocit, že by vystačila na slabou hodinu filmu, nejste daleko od pravdy. Vlkodlak je v jádru banální historka o muži měnícím se v chlupatou příšeru, jíž je třeba urychleně zabít, aby jich brzy neběhalo po lesích několik desítek a nemusela je zastavovat Kate Beckinsale v těsném latexovém oblečku. Nicméně myšlenek prostá zápletka to rozhodně není, a při správné péči se z ní dá vytěžit i slušné drama s uměleckými ambicemi. Částečně se o něco podobného snaží i výsledný film, avšak nikdy ne natolik, abyste ho začali brát vážně a skutečně přemýšleli nad tím, kde se nachází hranice mezi člověkem a zrůdou, jak ji odhalit a neskončit přitom v pekle za vraždu nevinného ovládnutého nadpřirozenem.
Může za to nepochybně několikrát přepsaný scénář, jehož důsledkem je, že film každých pět minut mění pozici a neví, čím by chtěl ve skutečnosti být. Jestli zadumaným gotickým hororem s romantickými podtóny a haldou odkazů na původní snímek, či přímočarou béčkovou zábavou s gejzíry krve, usekanými hlavami a lehce nadprůměrnou trikovou omáčkou, díky níž se Benicio Del Toro mění před očima v nepřítele všech metrosexuálů natolik sugestivně, že skoro cítíte jeho bolest z transformujících se kostí. Ve hře je motivů spousta (vztah s otcem, romance mezi Lawrencem a Gwen, vyšetřování Scotland Yardu, vztah bratří Talbotů), jenže scénář každý z nich naťukne a hned od něj zase rychle uteče. Zůstanou tak pouze útržky, z nichž jsou některé alespoň trochu rozpracovány, nikdy však ne natolik, abyste byli stoprocentně uspokojeni.
Velmi bolestivě je zpracovaná především ústřední romance, jež má dodat hororovému krváku jakýsi osudově tragicko-dramatický rozměr. Jenže zatímco třeba Francis Ford Coppola si ve svém Draculovi nechal na vše dostatek času a hrál si s postavou Míny jako zkušený loutkovodič, Johnston, popřípadě „script“ vztah mezi Talbotem a Gwen nijak zvlášť nerozvádí. Ti dva se na sebe pětkrát smutně podívají, ošetří si rány a najednou z nich mají být téměř shakespearovské postavy, z jejichž činů by mělo divákovi puknout srdce. Ono však nepuká, ba co hůř, jsou mu postavy úplně ukradené, jelikož jsou všechny ploché jako přistávací dráhy na pražské Ruzyni a mezi snaživým Del Torem a mizerně hrající Emily Blunt není ani jiskřička vzájemné chemie.
To ubližuje především velkolepému finále, v němž mají všechny motivy vyústit, avšak zatímco ten romantický je k uzívání nudný, linie se starým Talbotem, jež se od originálu značně liší, se kvůli přehrávajícímu (a snad i lehce sjetému) Anthony Hopkinsovi, který se neúspěšně pokouší skloubit Hannibala Lectera s vyšinutým Van Helsingem, nedá brát příliš vážně, a Hugo Weaving nemá jako přemoudřelý inspektor dostatek prostoru, aby svou smithovskou šarži dotáhl k něčemu nezapomenutelnému. Johnstonovi tím pádem zůstávají v ruce tři nepříliš silné trumfy – podmanivě temný vizuál, atmosférický soundtrack a zábavná akce, na níž je vidět, že Johnston má nápady a jakmile dostane možnost, vytěží z ratingu naprosté maximum. Akce má tím pádem dynamiku, styl a dostatečnou dávku zábavnosti, která alespoň trochu vyrovnává dialogovou výplň, jejíž zbytečnost a vatovost je mnohdy do očí bijící. Zbytečnost je vůbec slovo, jež se k Vlkodlakovi hodí ze všeho nejvíc. Jediné co jeho nová verze přinesla, je ujištění, že co se týče akce, nebude Johnstonův Kapitán Amerika kapitálním průšvihem. Otázka je, jestli to není vzhledem k nákladům, vynaloženým nervům a několikerým odkladům příliš málo.
Datum: 20.2.2010 20:11 | FILM: 
Autor: Petr Semecký