| Rok: | 2009 |
| Režie: | Peter Jackson
|
CZE premiéra: 18.3.2010
Pevné pouto
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 2 uživatelé )
Jiper   |
Psema |
. : Recenze
Peter Jackson je pojem. Před Pánem Prstenů sebral kuráž a postavil se velikánům jako George Lucas a Steven Spielberg, kteří se snažili jeho trilogii trochu bojkotovat (Pána Prstenů přeci nemá právo točit relativní mlíčňák). Steven požádal George, aby Jacksonovi ILM nedělala do Pána Prstenů efekty, a tak si Peter usmyslel, že rozšíří svou dceřinou společnost WETA, která je teď hlavním Lucasovým konkurentem na poli vizuálních efektů. Ehm. Tomu se říká vydařený kousek. Peter Jackson se ale efekty nechal po Pánu Prstenů maličko strhnout a vrhnul se na remake King Konga, na kterém před kritiky selhal a svůj úspěch nezopakoval. Hned se začalo drbat o druhých režisérech, druhých štábech, asistentech režie, kteří prý OPRAVDU natočili Pána Prstenů, zatímco Peter Jackson kdesi lelkoval a točil „něco málo z toho, co bylo pro děj důležité“. Co je na tom pravdy nikdo neví. A jak dopadlo Pevné pouto?
Posmrtné téma je vždy ošemetnou látkou. Film o pracovním pohovoru v nebi, propadnutí peklu, procházení očistcem nebo jednoduše návštěva anděla a odvedení duše do ráje, je na pořadu filmového dne neustále. Jak přicházejí sny s Robinem Williamsem jsou, dle mého názoru (který se neshoduje s valnou většinou), perfektním dramatickým filmem na téma posmrtného života (navíc velmi vkusně inspirovaným Danteho Božskou komedií). Pevné pouto je na druhou stranu pouhá snůška efektních prostředí, která nemají pro diváka hlavu ani patu, či hlavu a patu pouze předstírají, ač postrádají „pevnou“;) základnu. Hlavní motiv brutálně zavražděné a ztracené dívky je silný přibližně deset minut, což ke stopáži neskutečně vleklých 135 minut jednoduše nestačí. Vyjma samotného aktu vraždy, o které víme už z trailerů, zbývá jen 125 minut dojmologie, která se dala smrsknout do krátkometrážního filmu.
Chatrný scénář založený na jakéms-takéms pátrání po vrahovi malé dívky a komunikace duše dívky s otcem, který stále doufá, že se dceruška vrátí domů zdravá, je málo. Pevné pouto je adaptací knihy, která si zasloužila zkratkovitý film bez zbytečných efektních kolorovaných nesmyslů okolo. Pevné pouto je příkladem filmů, kterým by neškodila kinematografie 30 let zpátky, kdy se efektů používalo pomálu. S komorními vyprávěcími prostředky, rozumnými dialogy a dobrými charaktery. Mark Wahlberg s čupřinou psíka je absolutně studeným šášulou, který má k plačtícímu pierotovi a truchlícímu tatíkovi zatraceně daleko. Saoirse Ronan, která zazářila ve Městě Ember (které mělo sice potenciál, ale skutek utek) a jako teenager se stává jednou z budoucích hvězd Hollywoodu, uspěla i v Pevném poutu, kde ale krom emocemi nabitých deseti minut nemá příliš co hrát. Zmatená azurově modrooká dušička pobíhající po nekonečných krajinách před green screenem s tím, že za herečku v post-produkci „něco udělaj“ jednoduše nefunguje.
Kde se stala chyba? Vhodně zvolená látka s obsahem zasluhujícím si Davida Finchera, v rukou Petera Jacksona neudělala s divákem nic. Peter jen zneužil svých možností, že nemusí platit účty za efekty a podrobil nás mučení jedním kýčovitým obrázkem za druhým (a to mám funkční kýč rád). Příběh zajímavý, forma monstrozní a zároveň nicotná a k ničemu. Nesmyslně skládaná pozadí na Plochu Windowsů s jedním podivným a nelogickým charakterem za druhým. Dojmologie, zbytečný manýrismus a nafouknutost projektu, který měl být mnohem menší pro vyznění magického a děsivého příběhu malé dívky, která se střetává s bezohledným, promyšleným a nezastavitelným zlem. Několik režijních momentek poukazujících na mistrovství Petera Jacksona film nezachrání. Paradoxní je, že takové momentky přichází právě v momentech, kdy nejsme obklopeni efekty. Jaká škoda. Snad už příště, Peteře. Skoro by to chtělo.
Peter Jackson je pojem. Před Pánem Prstenů sebral kuráž a postavil se velikánům jako George Lucas a Steven Spielberg, kteří se snažili jeho trilogii trochu bojkotovat (Pána Prstenů přeci nemá právo točit relativní mlíčňák). Steven požádal George, aby Jacksonovi ILM nedělala do Pána Prstenů efekty, a tak si Peter usmyslel, že rozšíří svou dceřinou společnost WETA, která je teď hlavním Lucasovým konkurentem na poli vizuálních efektů. Ehm. Tomu se říká vydařený kousek. Peter Jackson se ale efekty nechal po Pánu Prstenů maličko strhnout a vrhnul se na remake King Konga, na kterém před kritiky selhal a svůj úspěch nezopakoval. Hned se začalo drbat o druhých režisérech, druhých štábech, asistentech režie, kteří prý OPRAVDU natočili Pána Prstenů, zatímco Peter Jackson kdesi lelkoval a točil „něco málo z toho, co bylo pro děj důležité“. Co je na tom pravdy nikdo neví. A jak dopadlo Pevné pouto?
Posmrtné téma je vždy ošemetnou látkou. Film o pracovním pohovoru v nebi, propadnutí peklu, procházení očistcem nebo jednoduše návštěva anděla a odvedení duše do ráje, je na pořadu filmového dne neustále. Jak přicházejí sny s Robinem Williamsem jsou, dle mého názoru (který se neshoduje s valnou většinou), perfektním dramatickým filmem na téma posmrtného života (navíc velmi vkusně inspirovaným Danteho Božskou komedií). Pevné pouto je na druhou stranu pouhá snůška efektních prostředí, která nemají pro diváka hlavu ani patu, či hlavu a patu pouze předstírají, ač postrádají „pevnou“;) základnu. Hlavní motiv brutálně zavražděné a ztracené dívky je silný přibližně deset minut, což ke stopáži neskutečně vleklých 135 minut jednoduše nestačí. Vyjma samotného aktu vraždy, o které víme už z trailerů, zbývá jen 125 minut dojmologie, která se dala smrsknout do krátkometrážního filmu.
Chatrný scénář založený na jakéms-takéms pátrání po vrahovi malé dívky a komunikace duše dívky s otcem, který stále doufá, že se dceruška vrátí domů zdravá, je málo. Pevné pouto je adaptací knihy, která si zasloužila zkratkovitý film bez zbytečných efektních kolorovaných nesmyslů okolo. Pevné pouto je příkladem filmů, kterým by neškodila kinematografie 30 let zpátky, kdy se efektů používalo pomálu. S komorními vyprávěcími prostředky, rozumnými dialogy a dobrými charaktery. Mark Wahlberg s čupřinou psíka je absolutně studeným šášulou, který má k plačtícímu pierotovi a truchlícímu tatíkovi zatraceně daleko. Saoirse Ronan, která zazářila ve Městě Ember (které mělo sice potenciál, ale skutek utek) a jako teenager se stává jednou z budoucích hvězd Hollywoodu, uspěla i v Pevném poutu, kde ale krom emocemi nabitých deseti minut nemá příliš co hrát. Zmatená azurově modrooká dušička pobíhající po nekonečných krajinách před green screenem s tím, že za herečku v post-produkci „něco udělaj“ jednoduše nefunguje.
Kde se stala chyba? Vhodně zvolená látka s obsahem zasluhujícím si Davida Finchera, v rukou Petera Jacksona neudělala s divákem nic. Peter jen zneužil svých možností, že nemusí platit účty za efekty a podrobil nás mučení jedním kýčovitým obrázkem za druhým (a to mám funkční kýč rád). Příběh zajímavý, forma monstrozní a zároveň nicotná a k ničemu. Nesmyslně skládaná pozadí na Plochu Windowsů s jedním podivným a nelogickým charakterem za druhým. Dojmologie, zbytečný manýrismus a nafouknutost projektu, který měl být mnohem menší pro vyznění magického a děsivého příběhu malé dívky, která se střetává s bezohledným, promyšleným a nezastavitelným zlem. Několik režijních momentek poukazujících na mistrovství Petera Jacksona film nezachrání. Paradoxní je, že takové momentky přichází právě v momentech, kdy nejsme obklopeni efekty. Jaká škoda. Snad už příště, Peteře. Skoro by to chtělo.
Datum: 26.3.2010 00:33 | FILM:
Autor: Jiří Sádek