The Winner není originální seriál ani v nejmenším. Příběhů o zoufalcích, kteří uvízli ve svém dětství až do dospělosti je tolik, že byste k jejich spočítání využili všechny ruce rozvětvené rodiny, to samé platí i o romancích, v nichž nepříliš hezký ztroskotanec loví královnu školního plesu, a vlastně i o vyprávěcím stylu samotného „Vítěze“, jenž se evidentně inspiroval mnohem lepším a slavnějším HIMYM. Glen totiž svou „story“ vypráví v retrospektivě, kdy se zastavuje u pro něj důležitých životních momentů. Ve skutečnosti zase tak zajímavé nejsou, ale jak jinak vyplnit čas, když si tvůrci vymysleli plán na minimálně na deset sezón. Glen nám postupně vysvětlí, jak přišel o panictví, jak hledal sobě rovného nejlepšího přítele poté, co ho Josh poslal na nějaký čas k vodě, anebo jak měla jeho kočka AIDS a on měl strach, že ho od ní chytí.
Oněch historek je samozřejmě víc, ale vzhledem k tomu, že The Winner skončil po první sezóně (nízké ratingy) na kótě pouhých šesti dílů, se nesluší, abych vyspoileroval většinu seriálu. Každopádně je vcelku škoda, že se Glenův životní příběh nepodařilo roztáhnout na o něco delší trať, poněvadž těch 120 minut, které jsem s ním strávil (epizody mají klasických 20 minut), bylo více než příjemných. Jistě, o zápletkovou originalitu seriál nezavadí a prakticky v každém díle jde stále o to samé (sbalit Alison stůj co stůj), ale seriál si neustále drží vysokou technickou úroveň, vtipy fungují a co je nejdůležitější, většina z nich dokáže člověka rozesmát i poté, co si odkroutí několikahodinovou směnu v práci a přijde domů totálně vyčerpaný.
Nutno však uznat, že se Winner kvalitou scénářů ani zdaleka nepřibližuje špičkám západního sit-comu. Mnohé situace jste mohli vidět jinde, postavy nejsou napsané tak dobře jako u konkurence a samotný děj není žádná extra třída, avšak ono to překvapivě stačí, protože se opět ukazuje, že dobrý sit-com dělají z velké části šikovní herci. Ti ve Winnerovi jsou prakticky neznámí a jediný, kdo se dá považovat „za hvězdu“, je Rob Corddry, na němž leží největší tíha zodpovědnosti. Je to právě on, kdo se musí popasovat s rolí přerostlého děcka, a jde mu to skvěle. Sice si na jeho styl komiky musíte chvíli zvykat, ale Corddry je sympaťák a již během první epizody ze sebe dělá takového troubu, že ho nelze nemít rád. Samotného mě dokonce mile překvapil, jelikož jeho filmové role (především tu v druhém Zahulíme, uvidíme) příliš nemusím a ve valné většině z nich mi nepřijde vůbec vtipný. Tady ale skutečně vládne a i na čtvrtinové ploše klasických seriálových komedií podává výkon, který stojí za povšimnutí.
Televizní oddělení FOXů se holt zase jednou unáhlilo a předčasně zařízlo produkt, který za něco stál. Levné kulisy a nízký rozpočet totiž „Vítězovi“ nebránily v ládování zábavných scének a Corddry dělal s každou další epizodou Glenův charakter zajímavějším. A jeho „buddy“ Josh (naprosto neznámý Keir Gilchrist) byl ve své zmatenosti jeho dokonalým parťákem, obzvlášť když šlo o získávání telefonních čísel školních šťabajzen. Snad se Corddry nenechá tímhle neúspěchem odradit. O jeho idiotský úsměv by byla škoda přijít.
