| Rok: | 2009 |
CZE premiéra: 4.2.2010
Bratři
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Psema   |
. : Recenze
Dramat o škodlivosti války na lidskou psychiku vzniklo tolik, že už snad ani nelze vymýšlet originální zápletky, avšak pokud se otřepané téma převede na celuloidový pás v precizním a silném provedení, nevadí, že je myšlenka zaprášená a pro zkušenějšího diváka či čtenáře značně ohraná. Před pěti lety to ostatně dokázala režisérka Susanne Bier, jejíž Bratři slavili úspěch nejen na domácí dánské scéně, ale i na karlovarském filmovém festivalu, na němž se hemžily zvěsti o nejlepším filmu. Celkové ohlasy byly dokonce natolik pozitivní, že se o film začal zajímat Hollywood, jenž se ho posléze pokusil přetavit ve svůj pohled na válčení proti terorismu, a to s hereckou sestavou první jakosti, režisérem s bohatými uměleckými zkušenostmi a soundtrackem, jehož riffy dolují emoce i bez toho, abyste museli koukat na plátno. Povedlo se však překročit stín originálu?
Byť jsem původní snímek neviděl, odvážím se tvrdit, že nikoliv, a to hned z několika důvodů. Ten první je nasnadě. Bratři jsou už podle trailerů doslovnou předělávkou, v níž se nejenže opakují myšlenky, nýbrž i jednotlivé scény a situace, a jak jsme se několikrát poučili, předělávat filmy doslovně nikdy nevěstí nic dobrého. Opakováním něčí práce totiž nikdy nedosáhneme toho samého, vždy se jedná pouze o napodobování a snahu o dosáhnutí totožného výsledku, jenž se však ani při nejlepší vůli dostavit nemůže. Onen moment, kdy se režisérovi, hercům a zbytku štábu povede „něco specifického“, se zkrátka dostaví pouze jednou, mnohdy v okamžiku, kdy někdo udělá chybu, začne improvizovat apod., což nelze zopakovat, ani pokud máte na ruce hodinky z NASA a za kamerou stojí člověk s diplomem z raketového inženýrství.
Druhý důvod nacházím již v samotném provedení, které je bohužel/bohudík přesně podle šablony hollywoodského rodinného dramatu. To znamená, že ač se snaží tvůrci o jakkoliv syrové podání jednotlivých scén, výsledek zůstává za všech okolností nádherně uhlazený, bezkonfliktní a v žádném případě nešokuje. Příběh o tom, že se bratr-grázl zamiluje do manželky (a prozře, že jeho život nikam nevede) domněle zesnulého bratra, jenž se po čase vrátí z afgánského zajetí s duševním traumatem o rozsahu Aljašky, však přímo vybízí k tomu, abychom se podívali pod kůži nejen postavám, ale i společnosti, jíž mají prezentovat. Režisér Jim Sheridan k podobnému kroku však vůbec nesměřuje. Jen nadhazuje témata, jako nevěra a vina za smrt kolegy, avšak ani jednou nepřitlačí na pilu způsobem, jenž by zaoceánské Bratry řadil do ligy, do níž v minulém roce vstoupil třeba Smrt čeká všude od Katheryn Bigelow. A přitom je zjevné, že ani jeden ze zmíněných snímků nemá dokonalý scénář. Avšak zatímco na letošní zlaté panďuláky nominovaná ex-manželka Jamese Camerona měla „koule“ na to, podívat se na věc odlišným způsobem, než jsou všichni zvyklí, Sheridan si svou práci v mnoha směrech usnadnil a jen perfektně naplnil škatulku, jíž si možná vyžádali i sami producenti.
Je to škoda, poněvadž ve scénáři jsou zárodky „něčeho víc“ patrné a při lepší a odvážnější péči o ně jsme se mohli dočkat dramatu, jehož výpovědní hodnota by byla mnohem větší a ve vztahu k divákovi i mnohem silnější. Takhle Sheridan oslní jen sugestivním finále v afgánském táboře a poté závěrečnými patnácti minutami, kdy se začne krájet chleba a Tobeymu Maguireovi v hlavní roli definitivně rupne v bedně natolik, aby okolo sebe začal máchat nabitou pistolí a v nastalém amoku zlikvidoval celou kuchyň rodinného domu. Právě v těch dvou scénách a zlomcích několika dalších je znát, že byl potenciál mnohem větší a že být za kamerou odvážnější tvůrce, mohli se noví Bratři postavit originálu s vážnou tváří.
V současném stavu mohou machrovat akorát tím, že v nich zazní písnička od U2, vše vypadá mnohem dráž (než by mělo) a herecké obsazení odvádí maximum, které se od něj ovšem čekalo. Tobey Maguire naštěstí nechal svoji pumpující žílu ze třetího Spideyho doma, Natalie Portman po rozpačitém New Yorku, miluji Tě přesvědčila, že na první ligu má a Jake Gyllenhaal? Ten nevěřícím Tomášům okolo perské prince vypaluje rybník, když mu přechody mezi drsňáckou pózou a citlivkou nedělají nejmenší problémy. No jo, jenže k čemu to je, když přese všechno končí Bratři těsně před vrcholem?
Dramat o škodlivosti války na lidskou psychiku vzniklo tolik, že už snad ani nelze vymýšlet originální zápletky, avšak pokud se otřepané téma převede na celuloidový pás v precizním a silném provedení, nevadí, že je myšlenka zaprášená a pro zkušenějšího diváka či čtenáře značně ohraná. Před pěti lety to ostatně dokázala režisérka Susanne Bier, jejíž Bratři slavili úspěch nejen na domácí dánské scéně, ale i na karlovarském filmovém festivalu, na němž se hemžily zvěsti o nejlepším filmu. Celkové ohlasy byly dokonce natolik pozitivní, že se o film začal zajímat Hollywood, jenž se ho posléze pokusil přetavit ve svůj pohled na válčení proti terorismu, a to s hereckou sestavou první jakosti, režisérem s bohatými uměleckými zkušenostmi a soundtrackem, jehož riffy dolují emoce i bez toho, abyste museli koukat na plátno. Povedlo se však překročit stín originálu?
Byť jsem původní snímek neviděl, odvážím se tvrdit, že nikoliv, a to hned z několika důvodů. Ten první je nasnadě. Bratři jsou už podle trailerů doslovnou předělávkou, v níž se nejenže opakují myšlenky, nýbrž i jednotlivé scény a situace, a jak jsme se několikrát poučili, předělávat filmy doslovně nikdy nevěstí nic dobrého. Opakováním něčí práce totiž nikdy nedosáhneme toho samého, vždy se jedná pouze o napodobování a snahu o dosáhnutí totožného výsledku, jenž se však ani při nejlepší vůli dostavit nemůže. Onen moment, kdy se režisérovi, hercům a zbytku štábu povede „něco specifického“, se zkrátka dostaví pouze jednou, mnohdy v okamžiku, kdy někdo udělá chybu, začne improvizovat apod., což nelze zopakovat, ani pokud máte na ruce hodinky z NASA a za kamerou stojí člověk s diplomem z raketového inženýrství.
Druhý důvod nacházím již v samotném provedení, které je bohužel/bohudík přesně podle šablony hollywoodského rodinného dramatu. To znamená, že ač se snaží tvůrci o jakkoliv syrové podání jednotlivých scén, výsledek zůstává za všech okolností nádherně uhlazený, bezkonfliktní a v žádném případě nešokuje. Příběh o tom, že se bratr-grázl zamiluje do manželky (a prozře, že jeho život nikam nevede) domněle zesnulého bratra, jenž se po čase vrátí z afgánského zajetí s duševním traumatem o rozsahu Aljašky, však přímo vybízí k tomu, abychom se podívali pod kůži nejen postavám, ale i společnosti, jíž mají prezentovat. Režisér Jim Sheridan k podobnému kroku však vůbec nesměřuje. Jen nadhazuje témata, jako nevěra a vina za smrt kolegy, avšak ani jednou nepřitlačí na pilu způsobem, jenž by zaoceánské Bratry řadil do ligy, do níž v minulém roce vstoupil třeba Smrt čeká všude od Katheryn Bigelow. A přitom je zjevné, že ani jeden ze zmíněných snímků nemá dokonalý scénář. Avšak zatímco na letošní zlaté panďuláky nominovaná ex-manželka Jamese Camerona měla „koule“ na to, podívat se na věc odlišným způsobem, než jsou všichni zvyklí, Sheridan si svou práci v mnoha směrech usnadnil a jen perfektně naplnil škatulku, jíž si možná vyžádali i sami producenti.
Je to škoda, poněvadž ve scénáři jsou zárodky „něčeho víc“ patrné a při lepší a odvážnější péči o ně jsme se mohli dočkat dramatu, jehož výpovědní hodnota by byla mnohem větší a ve vztahu k divákovi i mnohem silnější. Takhle Sheridan oslní jen sugestivním finále v afgánském táboře a poté závěrečnými patnácti minutami, kdy se začne krájet chleba a Tobeymu Maguireovi v hlavní roli definitivně rupne v bedně natolik, aby okolo sebe začal máchat nabitou pistolí a v nastalém amoku zlikvidoval celou kuchyň rodinného domu. Právě v těch dvou scénách a zlomcích několika dalších je znát, že byl potenciál mnohem větší a že být za kamerou odvážnější tvůrce, mohli se noví Bratři postavit originálu s vážnou tváří.
V současném stavu mohou machrovat akorát tím, že v nich zazní písnička od U2, vše vypadá mnohem dráž (než by mělo) a herecké obsazení odvádí maximum, které se od něj ovšem čekalo. Tobey Maguire naštěstí nechal svoji pumpující žílu ze třetího Spideyho doma, Natalie Portman po rozpačitém New Yorku, miluji Tě přesvědčila, že na první ligu má a Jake Gyllenhaal? Ten nevěřícím Tomášům okolo perské prince vypaluje rybník, když mu přechody mezi drsňáckou pózou a citlivkou nedělají nejmenší problémy. No jo, jenže k čemu to je, když přese všechno končí Bratři těsně před vrcholem?
Datum: 9.2.2010 01:45 | FILM: 
Autor: Petr Semecký