Premisa je velice jednoduchá Norma a Arthur Lewisovi jsou manželským párem žijícím se svým synem na předměstí. Rodinný rozpočet má čím dál větší trhliny a z krize není téměř žádné reálné východisko. Až do doby, než se najde řešení mající podobu znetvořeného Arlingtona Stewarda nabízející výhodný obchod – zmáčknou-li tlačítko na schránce, kterou s sebou přinesl, získají jeden milion dolarů, ale za cenu neznámého lidského života. Zkušený divák už v tomhle okamžiku prokoukne nekalou hru a je jasné, že od teď už to půjde jenom z kopce k předvídatelnému konci.
The Box je přesně uprostřed mezi nabubřelým Southland Tales a překvapivě dobrým Donnie Darkem. Mohla to být malá chytrá alegorie o tom, že ať už se člověk hne kamkoliv, pořád se nachází uvnitř schránky – zavřený mezi čtyřmi zdmi v práci, doma nebo ve svém vlastním těle. Schránka obalující menší schránku a ta ještě menší, jako nikdy nekončící koloběh z něhož se nejde dostat. Jenže to by za kamerou nesměl sedět právě Richard Kelly. Ten si pro svůj další film vybral adaptaci jedné z krátkých povídek Richard Mathesona (Já legenda) s názvem Button, Button. Takhle nám předhodil „jen“ stylistické slohové cvičení na téma vina a trest obalené ve vědecko-fantastické strouhance a lehce osmahnuté na vlně sedmdesátých let. Je těžké The Box někam zařadit a zaujmout postoj, protože nad ním nelze jen tak mávnout rukou a zlomit hůl. Na to se až příliš rychle zadře pod kůži a základní myšlenka nedá divákovi jen tak spát. Tudíž 1:0 pro Kellyho, stejně tak získává plusové body za dokonalou atmosféru sedmdesátých let, která je podepřena digitální kamerou a vyvolává nečekaně autentický pocit doby.
The Box je filmem, u kterého je divák po sedmdesát minut inside the box a se zaujetím sleduje mrazivý příběh o následcích vlastního rozhodnutí, aby byl pak v poslední půlhodině totálně outside the box. Richard Kelly si zřejmě řekl, že by si rád zopakoval podobně laděný závěrečný twist z Donnieho Darka, jenže k tomuhle komorněji pojatému snímku se to zkrátka nehodí. Během vyprávění dokáže strhnout vizuálně zajímavou atmosférou koketující s Kubrickovým Osvícením hudebně doplněnou o rify z Hitchcockova Psycha, ale postupné vršení otázek, na něž se nedozvíme odpověď, je ve výsledku značně otravné. Takhle se Kellymu daří překročit stín pouze Akt X, Krajních mezí či Věřte-nevěřte! Samotná střihová skladba je místy opravdu hodně zvláštní, skoro až mimo mísu. Výsledný produkt pak připomíná invazi lupičů těl - prázdnou bublinu, která ke konci praskne a mátoživě se plahočí vstříc divákovi k vytouženému obětí. Přitom by Kellymu prospělo oproštění se od megalomanských a šílených Lynchovských kreací (dají-li se za ně vůbec považovat) a přijít s něčím neotřelým, než předvídatelným koncem a CGI vodním tunelem.
Možná, že kdyby se Kelly rozhodl zfilmovat celou povídkovou knihu Richarda Mathesona, v celkovém kontextu by to dalo smysl. Jenže nepohybujeme se v alternativní realitě a coby kdyby tu neplatí. Tahto to všechno šlape na půl plynu, možná je na vinně scénář, nebo nevýrazné obsazení, kdy na osudu rodinky Lewisovích divákovi prakticky nezáleží. S odstupem času je mi stále víc líto, že režisér nevyužil potenciál dané látky. Už jenom ukázka toho, jak se páry rozhodují společně a v konečné fázi je to zde vždy žena, která je původcem činu (Dux femina facti) majíc osud neznámého člověka ve svých rukou. Čímž se dostáváme k otázce: Do jaké míry ho má člověk ve svých vlastních? Opravdová škoda, že se tahle zprvu se rozvíjející studie o nutnosti naučit se žít s vlastními rozhodnutími zvrtává do sci-fi mišmaše s nejasným zato přímočarým koncem doslova utopeném ve vektorovém slizu podivných CGI triků. Každopádně stojí za to zmáčknout pomyslné tlačítko a podívat se na tenhle film. Jaké však budou následky, na to si musí přijít každý sám.
