Prokletý ostrov je totiž nejen vynikající thrillerovou prácičkou, nýbrž i precizním a prakticky geniálně vystavěným psychologickým dramatem, z něhož by měl „radost“ především Franz Kafka se svojí kamarádkou schizofrenií. Americký maršál Teddy Daniels, který jede na ostrov Shutter Island vyšetřit zmizení pacientky z místního blázince pro kriminálníky, není nejsympatičtější postava filmového plátna a ani o to nestojí. Ostatně první setkání mezi ním a divákem proběhne na toaletě lodě převážející zaměstnance ostrova do jejich pracovního prostředí, a to prosím při zvracení v důsledku mořské nemoci. Už zde se Daniels chová velmi podivně a rozhodně byste mu tipovali pár vyšinutostí. A podivností přibývá s každou minutou víc a víc. Po seznámení se svým vyšetřovacím partnerem Chuckem (vynikající Mark Ruffalo) a příjezdu na ostrov se totiž začnou dít velmi zvláštní věci. Nejenže je místní ostraha velmi znepokojená, ale ani ředitel ústavu (po dlouhé době parádní Ben Kingsley) nevypadá jako člověk, jemuž byste svěřili rodinné jmění. A to, že je celé okolí nasáklé morbidností, počasí je neustále nevlídné a stopy, zanechané pacientkou v jejím pokoji, rovněž nenapovídají, že se zdejší vyšetřování ponese v normálním duchu.
A také že ne. Ostatně Martin Scorsese je až příliš velký režisér, aby se spokojil s obyčejnou tvůrčí rutinou, a Dennis Lehane zase příliš dobrý brakový autor, aby klesl do pozice obývané mystifikátorem Danem Brownem. Už od samého začátku se Prokletý ostrov vyznačuje něčím, co vám nedá ani na chvíli vydechnout. Postavy vidí, anebo dělají zvláštní věci, místní pacienti i lékaři se až příliš výrazně koukají po svém okolí a Leonardo DiCaprio má zatraceně daleko k hrdinovi bez poskvrnky. Už po dvaceti minutách je zřejmé, že se Scorsese chystá k něčemu velkému, a že až ono velké odhalení přijde, postaví vše, co precizně vystavěl, řádně na hlavu. Překvapivé ovšem je, že zatímco většina režisérů by spoléhala na samotnou podstatu šokujícího zvratu á la Šestý smysl, Scorsese jde mnohem dál a samotný zvrat (jenž lze odhalit už z traileru) používá pouze jako výhybku, pomáhající k obratu o 180 stupňů.
Nebudu vám ono odhalení a jeho následky prozrazovat, nicméně musím poznamenat, že právě to, jak ho přijmete a pochopíte, udělá z filmu buď zklamání, anebo maximální kinematografický skvost. Je přitom dobré vědět, že Scorsesemu o šokující zvrat skutečně nejde (což je zřejmé především na druhé zhlédnutí, kdy znáte konec a soustředíte se na indicie rozprostřené napříč celou stopáží) a jen ho využívá jako nutný prostředek, jímž změní vyznění některých postav (ze zloduchů se stanou dobráci, z dobráků ještě větší dobráci a z dobráků tragičtí chudáci) a filmu podsune hned několik geniálních myšlenek (které jsou skutečnou pointou). Scorsese si zkrátka hraje s diváckými očekáváními a místo obyčejné mysteriózní detektivky přichází s hutným psycho-thrillerem, u něhož si nemůžete být jistí absolutně ničím. Pravda se totiž může velmi záhy ukázat jen jako relativní, či jako naprosto lživá. Lež se může změnit na pravdu a dialog s obyčejným bláznem zralým na lobotomii může skrývat klíč k odemčení vlastní mysli.
Těžko říct, jestli je takto sofistikovaná i předloha. Vzhledem k tomu, že má jiný konec, o tom však pochybuji. Scorsese se holt ukazuje jako šprýmař a já začínám věřit, že Skrytá identita možná byla důmyslná parodie originálu a ne jen hodně špatný film, který získal omylem Oscara. Kdo ví, Prokletý ostrov je každopádně chytřejší, než vám budou mnozí tvrdit a vy byste jim neměli věřit jediné slovo, jelikož film pravděpodobně nepochopili, anebo ještě hůř, odmítli hrát se Scorsesem hru podle jeho pravidel. Pak se je tu ovšem otázka, proč ji chtěli vůbec hrát? Pakliže totiž nehodláte respektovat pravidla hry, nemá cenu začínat jakoukoliv partii. A je jedno, jestli jde o šachy, prší či kafkovsky geniální thriller s dokonalou technickou stránkou, bezchybnými hereckými výkony a jedním z nemrazivějších soundtracků posledních let.
