Což není zase takové překvapení. David R. Ellis (režisér dvojky) se už v Hadech v letadle neukázal v nejlepším světle a točit už počtvrté ten samý film je samo o sobě dost otravné. V případě Nezvratného osudu to platí o to víc, že všechny dobré nápady byly během předchozích částí využity, tudíž musí zákonitě jít pouze o rutinní nastavovanou kaši, v níž se další sebranka puberťáků vyhne sérii podivných náhod, jež ve finále končí brutálními úmrtími.
S výjimkou úvodní rentgenové sekvence, rekapitulující likvidační postupy z předcházejících let, nepřináší Nezvratný osud 4 nic, co bychom minule či předminule neviděli. Scenáristé (a společně s nimi i režisér) naprosto ignorují divácké touhy po novinkách a s nepochopitelnou jistotou spoléhají na to, že člověka omámí kouzelné brýle, po jejichž nasazení na něj začnou létat nejrůznější předměty. Tahle technologická hitovka je zprvu zajímavá a takové uhýbání před letícím šroubovákem, anebo vymrštěným kamenem patří mezi zážitky, na něž budou mnozí po odchodu ze sálu vzpomínat. Bohužel to však nemá nic společného s filmem, jenž stereoskopickou projekci využívá pouze pro efekt, nikoliv jako prostředek k vyprávění.
Problematická je v tomhle případě i kvalita samotného efektu. CGI je na dosti mizerné úrovni, a tak máte kolikrát pocit, že proti vám neletí pneumatika, ale rozmazaná černá šmouha, jíž stačí setřít kusem hadru postříkaným Mr. Properem. Přímo bolestivé je pak sledování digitálního hada, jenž na vás syčí pár centimetrů od tváře. Pakliže by byly triky dostačující a člověk by byl skutečně ponořený do dění na plátně, pak by podobný „upgrade“ fungoval na jedničku (viz. pohlcující patnáctiminutovka Avatara), avšak ve formě, jakou předvádí Nezvratný osud, jde o smutnou ukázku tvůrčí neschopnosti a jasný příklad, jak podobné filmy nedělat. Ve světle ostatních faktorů je však 3D stále ještě klad.
Nápad s obsazením nevýrazných modelů byl jistě výhodný (no-name loseři moc peněz nechtějí), ale z diváckého hlediska je tomu přesně naopak. Ne že by nebyli Bobby Campo a jeho sličná filmová přítelkyně sympatičtí, ale že by mě během necelých 90 minut alespoň na chvíli zajímali, to teda ne. Samozřejmě jim nenahrává ani scénář, jenž přechází z jednoho klišé do druhého, přičemž zpověď černocha, jenž se několikrát pokusí o sebevraždu, aby ho nakonec srazila sanitka, patří k těm scénám, během nichž se i těm nejotrlejším divákům telenovel a Beverly Hills 90210 obrátí žaludek vzhůru nohama. Chybí jen hláška: „Nechceš si o tom popovídat?“ Kdyby Ellis alespoň nerezignoval na režijní invenci a místy rozčísnul stereotyp nečekaným „killem“. Ale to bychom asi chtěli moc.
Je přece jednodušší sekat za sebe jednu mrtvolu za druhou a výplň mezi tím vytvářet zoufalými dialogy o tom, jak vše bude v pořádku, pokud postavy udělají to a to, a zachrání toho a toho. Opět se mi nabízí srovnání se Saw, které zdegenerovalo totožným způsobem a z něhož dnes zůstaly jen zakrvácené stroje na zabíjení, přičemž atmosféra, napětí a kvalita odešly do míst, kam slunce nesvítí. U Saw mě lítost nad výsledkem během pěti let přešla, u Nezvratného osudu bude celý proces rychlejší. Tedy, doufám. Pokud ne, jsem ochotný podobné drancovače peněženek ignorovat. A vy byste měli udělat to samé. Nejlépe hned teď.
