| Rok: | 2009 |
CZE premiéra: 10.9.2009
Jánošík: Pravdivá historie
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Psema   |
. : Recenze
Deana a Juraj Jakubiskovi uslyšeli hlasité spláchnutí. Zhruba tak se dají nejsnáze popsat pocity při sledování filmové verze mýty opředené legendy o Jurovi Jánošíkovi, rákoczyovském vojákovi, který se po vykoupení z vojny vrátil domů do Tater, kde narukoval po troše přemlouvání ke zbojníkům pod velením do „důchodu“ jdoucího Tomáše Uhorčíka a stal se prostým lidem oslavovaným a vyššími šaržemi nenáviděným loupežníkem, jenž sice nikdy nikoho nezabil a o svou pozici veřejného nepřítele vlastně ani tolik nestál, ale přesto si nakonec vysloužil nejen ovace vesničanů a respekt své družiny, nýbrž i provaz s nabroušeným hákem, na jehož konci roku 1712 skonal.
S filmem polské veteránky Agnieszky Holland a její dcery Kasie Adamik to však není ani trochu jednoduché. Snad u žádného snímku z poslední doby se totiž nedá říct, že by byl tolik narvaný nejrůznějšími „ale“ a trpěl nedotaženostmi, kvůli kterým lze téměř dvouapůlhodinový biják odkopnout do kouta s cejchem totální frašky. Jánošík má na evropské poměry (a na 6 milionů Euro) uspokojivý vizuál (další pohádka na nedělní odpoledne se nekoná!), na rozdíl od těžkotonážní nudy s Annou Friel nepostrádá tempo (byť by razantní prostříhání o dobrých 40 minut nebylo na škodu) a režijně je vedený velice dobře. Režisérské duo se vzhledem k možnostem z vysoka vykašlalo na reklamní kampaní avizovanou velkofilmovost a místo ní přišlo s osobním dramatem s historicky věrným folklórem, kostýmy a rekvizitami počátku 18. století.
Nejsem žádný znalec historie a popravdě mám o Jánošíkovi a jeho činech jen kusé znalosti, v případě Jánošíka – Pravdivé historie je to ovšem k dobru věci. Snímek se totiž příliš nevymyká tradičnímu ranku životopisů a sleduje osudy zbojnického hrdiny od počátku jeho „služby“ až k bolestivé smrti. Vše mezi tím vyplňuje sledem více či méně podstatných epizod ze života psanců, z nichž každý vedle svých „pokrevních bratří“ vede i osobní život. S manželkami, dětmi, milenkami, veselkami, zkrátka vším, co si zařadíte k životu mimo zákon stojících persón. Tudíž vám neznalost přijde spíše k duhu, jelikož si nemusíte vyplňovat mezery mezi tím, co znáte a na co podvědomě čekáte. Na druhou stranu se však najde i spousta neduhů, kvůli nimž si Jánošíka těžko někdo oblíbí.
Scénář je až na pár světlých chvil nesoudržný pelmel a kolikrát se divák vyloženě ztrácí nejen v motivacích postav, ale i v událostech odehrávajících se na plátně. U titulního hrdiny není kupříkladu věrohodně vysvětleno, proč se stal takovou legendou. Že párkrát upustil od lupu, uměl skvěle střílet a měl i přes činy, jež jeho sebranka páchala, dobré srdce? To je všechno hezké… na papíře, ale ve filmu to častokrát působí kostrbatě, plytce a klišovitě. Podobně bídně je na tom i Ivan Martinka se svým Uhorčíkem, jenž se v úvodu vzdá se velitelské pozice, aby se poté znenadání vrátil zpátky a svou účast na přepadávání vlastně nijak neobhájil. Skoro jako by se při tvorbě finálního sestřihu zapomnělo, co má jít pryč a co má zůstat. Vliv na podobné kiksy mohl určitě mít i původní plán na televizní seriál (materiálu se natočilo mnohem víc), avšak to je jen chabá výmluva, proč vyprávění neklouže tak hladce, jak by v ideálním případě mělo.
Ničemu příliš nepomáhají ani nikterak úchvatné herecké výkony, na kterých se vyjma nepřirozených dialogů podepisují i bídné české post-synchrony (nebo dabing, chcete-li), patřící k tomu nejhoršímu, co lze v českých kinech aktuálně zaslechnout. (Počítám i taková zvěrstva jako Transformers a G.I. Joe.) Václav Jiráček zvládá uspokojivě odehrát pouze scény souložení a mučení, Ivan Martinka odehraje celý film s jediným výrazem, Národním divadlem ozkoušený Richard Krajčo se zmůže pouze na slintání a tupé zírání do prázdna a Marián Labuda se k ničemu nerozehraje, jelikož má ve filmu dvě scény (obě jsou v traileru). Ženské pak buď rozhazují nohy, anebo ukazují bujné poprsí. Jediným, kdo z téhle lapálie vychází se ctí, je Michal Zebrowski, jenž svého času zachraňoval seriálového Zaklínače a byl „cool“ i s bílou parukou. Tady má navíc vedle zmateného Jiráčka největší prostor, což jen umocňuje jeho suverenitu, na níž zbytek ansámblu hledí z uctivé vzdálenosti.
Jánošík si však ani přes zmíněné bolístky či rovnou průšvihy nezaslouží zavrhnout. I ten nejhorší záběr totiž vypadá dráž než celá Bathory, film má i přes znatelnou lyričnost a zbytečné nábožensko-snové vsuvky slušný tah na symbolický hák, díky důrazu na naturalismus nepostrádá výraznější dobovou atmosféru a v závěru vytáhne z kapsy kromě napětí i slušnou dávku emocí. Což jsou věci, které se v českém, slovenském a polském filmu neobjevují každý den.
Deana a Juraj Jakubiskovi uslyšeli hlasité spláchnutí. Zhruba tak se dají nejsnáze popsat pocity při sledování filmové verze mýty opředené legendy o Jurovi Jánošíkovi, rákoczyovském vojákovi, který se po vykoupení z vojny vrátil domů do Tater, kde narukoval po troše přemlouvání ke zbojníkům pod velením do „důchodu“ jdoucího Tomáše Uhorčíka a stal se prostým lidem oslavovaným a vyššími šaržemi nenáviděným loupežníkem, jenž sice nikdy nikoho nezabil a o svou pozici veřejného nepřítele vlastně ani tolik nestál, ale přesto si nakonec vysloužil nejen ovace vesničanů a respekt své družiny, nýbrž i provaz s nabroušeným hákem, na jehož konci roku 1712 skonal.
S filmem polské veteránky Agnieszky Holland a její dcery Kasie Adamik to však není ani trochu jednoduché. Snad u žádného snímku z poslední doby se totiž nedá říct, že by byl tolik narvaný nejrůznějšími „ale“ a trpěl nedotaženostmi, kvůli kterým lze téměř dvouapůlhodinový biják odkopnout do kouta s cejchem totální frašky. Jánošík má na evropské poměry (a na 6 milionů Euro) uspokojivý vizuál (další pohádka na nedělní odpoledne se nekoná!), na rozdíl od těžkotonážní nudy s Annou Friel nepostrádá tempo (byť by razantní prostříhání o dobrých 40 minut nebylo na škodu) a režijně je vedený velice dobře. Režisérské duo se vzhledem k možnostem z vysoka vykašlalo na reklamní kampaní avizovanou velkofilmovost a místo ní přišlo s osobním dramatem s historicky věrným folklórem, kostýmy a rekvizitami počátku 18. století.
Nejsem žádný znalec historie a popravdě mám o Jánošíkovi a jeho činech jen kusé znalosti, v případě Jánošíka – Pravdivé historie je to ovšem k dobru věci. Snímek se totiž příliš nevymyká tradičnímu ranku životopisů a sleduje osudy zbojnického hrdiny od počátku jeho „služby“ až k bolestivé smrti. Vše mezi tím vyplňuje sledem více či méně podstatných epizod ze života psanců, z nichž každý vedle svých „pokrevních bratří“ vede i osobní život. S manželkami, dětmi, milenkami, veselkami, zkrátka vším, co si zařadíte k životu mimo zákon stojících persón. Tudíž vám neznalost přijde spíše k duhu, jelikož si nemusíte vyplňovat mezery mezi tím, co znáte a na co podvědomě čekáte. Na druhou stranu se však najde i spousta neduhů, kvůli nimž si Jánošíka těžko někdo oblíbí.
Scénář je až na pár světlých chvil nesoudržný pelmel a kolikrát se divák vyloženě ztrácí nejen v motivacích postav, ale i v událostech odehrávajících se na plátně. U titulního hrdiny není kupříkladu věrohodně vysvětleno, proč se stal takovou legendou. Že párkrát upustil od lupu, uměl skvěle střílet a měl i přes činy, jež jeho sebranka páchala, dobré srdce? To je všechno hezké… na papíře, ale ve filmu to častokrát působí kostrbatě, plytce a klišovitě. Podobně bídně je na tom i Ivan Martinka se svým Uhorčíkem, jenž se v úvodu vzdá se velitelské pozice, aby se poté znenadání vrátil zpátky a svou účast na přepadávání vlastně nijak neobhájil. Skoro jako by se při tvorbě finálního sestřihu zapomnělo, co má jít pryč a co má zůstat. Vliv na podobné kiksy mohl určitě mít i původní plán na televizní seriál (materiálu se natočilo mnohem víc), avšak to je jen chabá výmluva, proč vyprávění neklouže tak hladce, jak by v ideálním případě mělo.
Ničemu příliš nepomáhají ani nikterak úchvatné herecké výkony, na kterých se vyjma nepřirozených dialogů podepisují i bídné české post-synchrony (nebo dabing, chcete-li), patřící k tomu nejhoršímu, co lze v českých kinech aktuálně zaslechnout. (Počítám i taková zvěrstva jako Transformers a G.I. Joe.) Václav Jiráček zvládá uspokojivě odehrát pouze scény souložení a mučení, Ivan Martinka odehraje celý film s jediným výrazem, Národním divadlem ozkoušený Richard Krajčo se zmůže pouze na slintání a tupé zírání do prázdna a Marián Labuda se k ničemu nerozehraje, jelikož má ve filmu dvě scény (obě jsou v traileru). Ženské pak buď rozhazují nohy, anebo ukazují bujné poprsí. Jediným, kdo z téhle lapálie vychází se ctí, je Michal Zebrowski, jenž svého času zachraňoval seriálového Zaklínače a byl „cool“ i s bílou parukou. Tady má navíc vedle zmateného Jiráčka největší prostor, což jen umocňuje jeho suverenitu, na níž zbytek ansámblu hledí z uctivé vzdálenosti.
Jánošík si však ani přes zmíněné bolístky či rovnou průšvihy nezaslouží zavrhnout. I ten nejhorší záběr totiž vypadá dráž než celá Bathory, film má i přes znatelnou lyričnost a zbytečné nábožensko-snové vsuvky slušný tah na symbolický hák, díky důrazu na naturalismus nepostrádá výraznější dobovou atmosféru a v závěru vytáhne z kapsy kromě napětí i slušnou dávku emocí. Což jsou věci, které se v českém, slovenském a polském filmu neobjevují každý den.
Datum: 12.9.2009 20:21 | FILM:
Autor: Petr Semecký