| Rok: | 2009 |
CZE premiéra: 17.9.2009
District 9
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotili 3 uživatelé )
Psema   |
matoni |
Jiper |
. : Recenze
Je Neill Blomkamp talent, nebo ne? Nad tímhle tématem jsme strávili dobré dva roky, počínaje chvílí, kdy se Peter Jackson poprvé ozval, že by strašně rád natočil adaptaci HALO, a konče premiérou (v našem případě novinářskou projekcí) Districtu 9, jenž mě jakožto recenzenta a člověka, dělajícího si z Blomkampa pěkných pár měsíců boxovací pytel, nutí k tomu, vysypat si popel na hlavu. Tohle seriózní sci-fi z jihoafrických slumů má totiž vše, co podtaktovaný žánr aktuálně potřebuje. Byť nejde ani náhodou o takovou dokonalost, jak se vás budou někteří snažit přesvědčit. O tom ale až na dalších řádcích.
District 9 je především příběhem jednoho muže. Jmenuje se Wicus van der Merwe a pracuje pro soukromou organizaci, jíž vláda nově přiřkla značně důležitý úkol – přestěhovat obyvatele „kempu“ s názvem District 9 na novou destinaci. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby obyvatelé nevypadali jako přerostlé krevety, nevydávali místo lidské řeči podivné zvuky a nebyli vůči humanoidům nedůvěřiví a častokrát i velmi agresivní. Ani 30 let poté, co „kreveťáci“ zakotvili nad Johannesburgem, se s nimi lidé nenaučili žít, natož s nimi patřičně jednat. Platí to i pro Wicuse, jenž si z cizinců dělá spíše legraci a celý přesun je pro něj pouze šancí na zviditelnění a výrazný posun v kariéře.
Blomkampova snaha o jakousi parafrázi na xenofobní společnost je zjevná hned od začátku. Na jedné straně jsou zmatení mimozemšťané, kteří nechtějí nic jiného než vrátit se zpátky na orbitu a zmizet co možná nejdál od modré planety, na druhé taktéž zmatení osadníci Země, jimž ani po třech dekádách nedošlo, že kdyby jim chtěli E.T.ho bratranci ublížit, už by to dávno udělali. Wicus je jako reprezentativní vzorek lidské rasy dokonalý. Slušný manžel, zaměstnaný ve firmě svého tchána, ochotný udělat cokoliv, aby si ho lidé vážili, přičemž nemá dostatečnou odvahu na to, aby si vysněnou pozici vydřel sám. Zkrátka takový malý pokakánek, jemuž musíte vše strčit až pod nos, anebo ho chytit za ručičku a dovést tam, kde je ho zrovna třeba.
Blomkamp na svůj společenský podtext tlačí poměrně dost a celá první půlhodina není o ničem jiném než o představování postav a jejich postojích k situaci, v níž si ani jedna ze stran nepřála být. Cizinci nesnáší nás, my nesnášíme je. Blomkamp para-dokumenární část filmu vytěžuje takřka dokonale. Ihned od začátku připoutá k plátnu, jasně vytyčí zápletku a jednotlivé podzápletky a s naprostým přehledem si žánr zpracovává pro svoje potřeby. Pakliže vám přijdou Cohenovy komedie uvěřitelné, District 9 pro vás bude doslova revoluční zážitek. Je totiž snímkem, jenž po pěti minutách upoutá pozornost a už na krátké ploše přesvědčí, že by se něco podobného mohlo dít i ve skutečnosti. Navíc nepostrádá emoce, ani napětí a z hlediska zpracování nemá z hlediska první hodiny žádné výrazné nedostatky.
Ty začnou vyplouvat na povrch až ve chvíli, kdy Blomkamp poprvé (a vlastně i naposledy) radikálně změní žánr a zapluje s velkou pompou do béčkových vod. Při jednom prohledávání bungalovu se totiž Wicus nakazí mimozemským virem a začne se měnit. Nejdříve kašle krev, posléze se přidá i krev z nosu a vše pokračuje výraznými změnami zevnějšku, přičemž je jasné, že Wicus postupně opouští status člověka a stává se zástupcem obřích krevet. Což by samo o sobě vystačilo na slušné drama s přesahem o tom, kde končí lidskost a kam až sahá vůle k jejímu zachování. Bohužel, scénář přibaluje k již dost atraktivní, leč béčkové látce á la Cronenbergova Moucha těžkou vykrádačku Uprchlíka, kdy Wicus zdrhá před svými nadřízenými, jež se ho chtějí zmocnit, aby si mohli po letech neúspěšných experimentů podmanit technologie, jejichž funkčnost je závislá na vetřelčí DNA.
Blomkamp tenhle obrat k adrenalinovějšímu zážitku zvládá perfektně, avšak scénář je na tom mnohem hůř. Do té doby precizně vystavěné dějové podpěry padají pod nánosem klišé (emzácký tatínek a jeho geniální dítě), nepochopitelných výjevů a jednání některých postav (kreveťák smutně koukající na zesnulé druhy uprostřed bitevní vřavy, jednotka žoldáků, neschopná zajmout Wicuse ani na stříbrném podnosu), z nichž archetypální rozvrstvení přímo čouhá (zlý voják, dobrák v neovladatelném soukolí, hodný táta dělající špatná rozhodnutí). Je to skutečně škoda, jelikož Blomkamp i na takhle tenkém ledu operuje se ctí a z malého rozpočtu ždíme neuvěřitelné věci. Kupříkladu téměř celé finále je jakousi indie-verzí Transformerů, přičemž nepůsobí lacině a je perfektně natočené. Jen se pod tím nánosem efektů a heroických chvil (zase ty klišé) jaksi ztrácí ona původní myšlenka, jež je na Districtu 9 nejzajímavější.
Blomkamp to tak ale možná chtěl. Přece jen to byl on (a Jackson), kdo měl nad projektem úplnou kontrolu a zodpovídá proto za poněkud rozpačité dojmy, které se však postupem času přelévají do spokojenosti s tím, jak se s celým kolosem snaživý debutant vypořádal. Klobouk dolů a já jdu pro další várku popelu.
Je Neill Blomkamp talent, nebo ne? Nad tímhle tématem jsme strávili dobré dva roky, počínaje chvílí, kdy se Peter Jackson poprvé ozval, že by strašně rád natočil adaptaci HALO, a konče premiérou (v našem případě novinářskou projekcí) Districtu 9, jenž mě jakožto recenzenta a člověka, dělajícího si z Blomkampa pěkných pár měsíců boxovací pytel, nutí k tomu, vysypat si popel na hlavu. Tohle seriózní sci-fi z jihoafrických slumů má totiž vše, co podtaktovaný žánr aktuálně potřebuje. Byť nejde ani náhodou o takovou dokonalost, jak se vás budou někteří snažit přesvědčit. O tom ale až na dalších řádcích.
District 9 je především příběhem jednoho muže. Jmenuje se Wicus van der Merwe a pracuje pro soukromou organizaci, jíž vláda nově přiřkla značně důležitý úkol – přestěhovat obyvatele „kempu“ s názvem District 9 na novou destinaci. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby obyvatelé nevypadali jako přerostlé krevety, nevydávali místo lidské řeči podivné zvuky a nebyli vůči humanoidům nedůvěřiví a častokrát i velmi agresivní. Ani 30 let poté, co „kreveťáci“ zakotvili nad Johannesburgem, se s nimi lidé nenaučili žít, natož s nimi patřičně jednat. Platí to i pro Wicuse, jenž si z cizinců dělá spíše legraci a celý přesun je pro něj pouze šancí na zviditelnění a výrazný posun v kariéře.
Blomkampova snaha o jakousi parafrázi na xenofobní společnost je zjevná hned od začátku. Na jedné straně jsou zmatení mimozemšťané, kteří nechtějí nic jiného než vrátit se zpátky na orbitu a zmizet co možná nejdál od modré planety, na druhé taktéž zmatení osadníci Země, jimž ani po třech dekádách nedošlo, že kdyby jim chtěli E.T.ho bratranci ublížit, už by to dávno udělali. Wicus je jako reprezentativní vzorek lidské rasy dokonalý. Slušný manžel, zaměstnaný ve firmě svého tchána, ochotný udělat cokoliv, aby si ho lidé vážili, přičemž nemá dostatečnou odvahu na to, aby si vysněnou pozici vydřel sám. Zkrátka takový malý pokakánek, jemuž musíte vše strčit až pod nos, anebo ho chytit za ručičku a dovést tam, kde je ho zrovna třeba.
Blomkamp na svůj společenský podtext tlačí poměrně dost a celá první půlhodina není o ničem jiném než o představování postav a jejich postojích k situaci, v níž si ani jedna ze stran nepřála být. Cizinci nesnáší nás, my nesnášíme je. Blomkamp para-dokumenární část filmu vytěžuje takřka dokonale. Ihned od začátku připoutá k plátnu, jasně vytyčí zápletku a jednotlivé podzápletky a s naprostým přehledem si žánr zpracovává pro svoje potřeby. Pakliže vám přijdou Cohenovy komedie uvěřitelné, District 9 pro vás bude doslova revoluční zážitek. Je totiž snímkem, jenž po pěti minutách upoutá pozornost a už na krátké ploše přesvědčí, že by se něco podobného mohlo dít i ve skutečnosti. Navíc nepostrádá emoce, ani napětí a z hlediska zpracování nemá z hlediska první hodiny žádné výrazné nedostatky.
Ty začnou vyplouvat na povrch až ve chvíli, kdy Blomkamp poprvé (a vlastně i naposledy) radikálně změní žánr a zapluje s velkou pompou do béčkových vod. Při jednom prohledávání bungalovu se totiž Wicus nakazí mimozemským virem a začne se měnit. Nejdříve kašle krev, posléze se přidá i krev z nosu a vše pokračuje výraznými změnami zevnějšku, přičemž je jasné, že Wicus postupně opouští status člověka a stává se zástupcem obřích krevet. Což by samo o sobě vystačilo na slušné drama s přesahem o tom, kde končí lidskost a kam až sahá vůle k jejímu zachování. Bohužel, scénář přibaluje k již dost atraktivní, leč béčkové látce á la Cronenbergova Moucha těžkou vykrádačku Uprchlíka, kdy Wicus zdrhá před svými nadřízenými, jež se ho chtějí zmocnit, aby si mohli po letech neúspěšných experimentů podmanit technologie, jejichž funkčnost je závislá na vetřelčí DNA.
Blomkamp tenhle obrat k adrenalinovějšímu zážitku zvládá perfektně, avšak scénář je na tom mnohem hůř. Do té doby precizně vystavěné dějové podpěry padají pod nánosem klišé (emzácký tatínek a jeho geniální dítě), nepochopitelných výjevů a jednání některých postav (kreveťák smutně koukající na zesnulé druhy uprostřed bitevní vřavy, jednotka žoldáků, neschopná zajmout Wicuse ani na stříbrném podnosu), z nichž archetypální rozvrstvení přímo čouhá (zlý voják, dobrák v neovladatelném soukolí, hodný táta dělající špatná rozhodnutí). Je to skutečně škoda, jelikož Blomkamp i na takhle tenkém ledu operuje se ctí a z malého rozpočtu ždíme neuvěřitelné věci. Kupříkladu téměř celé finále je jakousi indie-verzí Transformerů, přičemž nepůsobí lacině a je perfektně natočené. Jen se pod tím nánosem efektů a heroických chvil (zase ty klišé) jaksi ztrácí ona původní myšlenka, jež je na Districtu 9 nejzajímavější.
Blomkamp to tak ale možná chtěl. Přece jen to byl on (a Jackson), kdo měl nad projektem úplnou kontrolu a zodpovídá proto za poněkud rozpačité dojmy, které se však postupem času přelévají do spokojenosti s tím, jak se s celým kolosem snaživý debutant vypořádal. Klobouk dolů a já jdu pro další várku popelu.
Datum: 17.9.2009 17:49 | FILM: 
Autor: Petr Semecký