Tomu se snaží Ramsay zabránit, ale v prvém sledu mu jde hlavně o kvalitu. Jestli se restaurace uchytí, o tom rozhodne čas, on může pomoci jen v tom, že postrčí majitele na správnou kolej, na které může (ale nemusí) dojet do úspěšného cíle, na jehož konci se skví spokojení zákazníci, zaměstnanci i on sám. Ano, zní to jako věda, ale britská televizní škola zvládá závažná témata podávat v tomto případě s grácií, nekompromisností i humorem. Ramsay je totiž (ač na to od pohledu nevypadá) prvotřídní „šoumen“ a na světě prakticky neexistuje situace, k níž by neměl co dodat svým vybraným slovníkem. Ten se vůbec nedrží tradičních televizních zvyklostí a jde pěkně k jádru pudla beze strachu z cenzorských nůžek. Ramsay přistupuje ke svým „ovečkám“ zpříma, nevyhýbá se tvrdšímu přístupu a málokdy zahláškuje bez svého oblíbeného slovíčka „fuck“, objevujícímu se často v jedné větě hned několikrát. Ovšem bez toho, aby kdykoliv působilo nepatřičně.
Ramsayho hrubý přístup a otevřenost jsou vždy k dobru věci a každý, kdo někdy měl co dočinění se stravovacím či jiným průmyslem ví, že s některými osobami to ani po dobrém nejde. Pokud chcete někoho donutit k zásadním rozhodnutím, musíte mít odpovídající charisma a přístup, a zatlačit dotyčného ke zdi. Ramsay to dělá svým stylem, který mísí (pro někoho) neomalený přístup s uvnitř skrytou přátelskostí. Ramsayovi nikdy nejde o to, aby někoho znemožnil, urazil, nebo mu znepříjemňoval život. Chce pomáhat, a to holt nejde bez toho, abyste si vybudovali autoritu. Všemi dostupnými prostředky. Postup je zpravidla stejný. Ramsay dorazí do restaurace, ještě před ochutnávkou jídla zhodnotí její prostředí a servis, a jakmile zakaboní obličej a vyplivne první sousto předkrmu, jde se na věc. Někdy je třeba pohnout s jídelním lístkem, někdy je problém v kuchaři (nedostatečná kvalifikace, ztráta fantazie). Jindy může jít o nedostatek autority, konkurenční prostředí mezi zaměstnanci, anebo špatnou hierarchii podniku. Možností, kvůli nimž jsou podniky v krizi, je spousta a Ramsay během sedmi dnů musí přijít na to, v čem je chyba a jak se jí zbavit.
U podobných pořadů je vždy problém v tom, že se okoukají. U Kitchen Nightmares tohle ovšem nehrozí. Pracovně vytížený Ramsay, provozující restaurační zařízení po celém světě, píšící kuchařky atd., totiž nemá čas navštěvovat každý podnik, který by o jeho rady stál. Proto vybírá jen takové, které mu poskytují dostatečný kormidlovací prostor a nabízejí pokaždé jinou výchozí pozici, s níž je třeba něco udělat. Někdy se samozřejmě sejdou podobné faktory, ale povětšinou jsou trable majitele rozdílné a Ramsay má častokrát sám co dělat, aby objevil zakopaného psa. Téměř nikdy navíc nejde o pomoc pro z nudy si na kuchaře hrajícího milionáře. Ramsay a jeho produkční úmyslně vybírají místa, kde doopravdy o něco jde a kde je osud podniku častokrát provázaný s osudem života majitele, majícího na krku manželku na mateřské a tři děti předškolního věku. To se pak drama vaří téměř samo. V Ramsayho podání však vždycky chutná, byť za cenu odřených uší a propoceného rondonu. Ve své kategorii zkrátka tahle britská kulinářská osobnost nemá konkurenci. Ač se jí Zdeněk Pohlreich snaží šlapat na paty.
