| Rok: | 2009 |
CZE premiéra: 7.1.2010
Fame - Cesta za slávou
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Psema   |
. : Recenze
Jsou mladí, krásní, talentovaní a celý svět jim leží u nohou. Kdo? Přeci hlavní hrdinové Fame – cesty za slávou, filmového zpracování amerického snu v celé jeho prostotě, líbeznosti a naivitě. A to je právě problém. Nová verze dnes již klasického muzikálu, v němž se budoucí tanečníci, zpěváci a další umělci vyrovnávali nejen s nevlídným rodinným zázemím, nýbrž i vlastní orientací, nedostatkem sebevědomí a dalšími slabinami, postrádá velkou část komplexnosti, kvůli níž byste s postavami výrazněji soucítili. Nejsou to „lidé z ulice“, nejsou to životem ozkoušení jedinci, jsou to namydlení hezouni a modelky, jimž sudičky přihodily do postýlky i pěknou porci talentu.
Talentu, který se pomocí vlídných a chápavých učitelů rozvíjí během několikaletého studia na věhlasné konzervatoři, kde se pro někoho sny o slávě, penězích a desetiminutovém potlesku rozplývají a jinému naopak utváří v těch nejkrystaličtějších obrazech. Každý má svůj cíl, každému jsou kladeny překážky a každý musí zažít nějaké to zklamání před tím, než dostane diplom a školní poradce doporučí, jestli pokračovat ve svých touhách, anebo nastoupit na autobus a zamířit zpátky domů do Ohia.
Zásadní potíž se „Slávou“ je v tom, že je opravdu povrchní. K tomuhle nedostatku vybízí už samotný základ příběhu, v němž se pohybuje neuvěřitelných 10 postav, z nichž by si každá zasloužila o dvacet minut větší prostor, než jaký ve skutečnosti dostává. Scenáristé se ani nesnaží s přeplácaností obsazení bojovat a raději se uchylují ke schematismu, jenž začne být po chvíli malinko otravný. Vlastně se nezmohou na nic jiného než na scény, v nichž se nechápaví rodiče hádají se svými syny a dcerami a snaží se je za každou cenu přesvědčit, že tahle škola není to, co je pro jejich dítka nejvhodnější. V závěru pak samozřejmě prohlédnou a zjistí, že jejich krev má talent a může dosáhnout až na prkna, která znamenají svět. Avšak bylo by mnohem zajímavější, kdyby se scenáristé k vyvrcholení dostali přes větší množství útrap a alespoň nějaké postavě vlepili problém, jenž by měl hloubku a nebyl jen několikrát viděnou kotvou, kterou zvládnete vymyslet sami během pěti minut.
Naštěstí má ale film dostatečně kvalitní obsazení a děti, které blbnou před kamerou, doopravdy něco umí. Někteří zpívají, jiní tancují a pokaždé je radost se na ně dívat. Ne proto, že mají všichni účesy jak z Bravíčka a jejich pleť neobsahuje sebemenší náznak akné, ale proto, že jim to, co dělají, doopravdy jde a vy máte chuť jim držet palce až do závěrečných titulků, kdy se každý vydá svou vlastní cestou. A pokud se do školních škamen přimotá i trocha romantiky, tím líp. Obzvlášť pokud je mezi herci chemie a vy jim všechny ty pohledy i navzdory kýčovité kameře baštíte nikoliv s navijákem, ale rovnou s celým prutem.
Samotného mě překvapilo, kolik schopných teenagerů byli tvůrci schopni najít a ušít jim role přímo na tělo. Ani jeden z nich není otravný, všichni táhnou za jeden provaz a alespoň polovinu z nich si oblíbíte hned po přijímacím řízení, které má neskutečný „drajv“ a nasadí laťku širokému spektru čísel poměrně vysoko. Nikoliv však natolik, aby ji nešlo překonat. To se povede přinejmenším dvakrát. Poprvé ve scéně, kdy se školní jídelna změní v taneční pódium a mrštný černoušek začne stepovat jako o život, a podruhé v závěrečném představení, které má vše, co od podobného filmu očekáváte. Skvělou choreografii, výtečnou hudbu, nečekaně dobrou režii a dokonce i špetku emocí, kvůli nimž budete z kina odcházet s lepším pocitem, než kdyby film skončil o deset minut dřív.
Navíc se zde po dlouhé době projevuje syndrom „klepání nohou do rytmu“, jenž jsem měl naposledy u Hairspraye. A i díky tomu utečou ty dvě hodiny v setmělém sále rychleji, než si představíte při pohledu na plakáty, značící podobně cukrkandlovou nudu, jakou byl Muzikál ze střední. Tam byste ale na zpocené holky v tréninkových úborech skutečně nenarazili.
Jsou mladí, krásní, talentovaní a celý svět jim leží u nohou. Kdo? Přeci hlavní hrdinové Fame – cesty za slávou, filmového zpracování amerického snu v celé jeho prostotě, líbeznosti a naivitě. A to je právě problém. Nová verze dnes již klasického muzikálu, v němž se budoucí tanečníci, zpěváci a další umělci vyrovnávali nejen s nevlídným rodinným zázemím, nýbrž i vlastní orientací, nedostatkem sebevědomí a dalšími slabinami, postrádá velkou část komplexnosti, kvůli níž byste s postavami výrazněji soucítili. Nejsou to „lidé z ulice“, nejsou to životem ozkoušení jedinci, jsou to namydlení hezouni a modelky, jimž sudičky přihodily do postýlky i pěknou porci talentu.
Talentu, který se pomocí vlídných a chápavých učitelů rozvíjí během několikaletého studia na věhlasné konzervatoři, kde se pro někoho sny o slávě, penězích a desetiminutovém potlesku rozplývají a jinému naopak utváří v těch nejkrystaličtějších obrazech. Každý má svůj cíl, každému jsou kladeny překážky a každý musí zažít nějaké to zklamání před tím, než dostane diplom a školní poradce doporučí, jestli pokračovat ve svých touhách, anebo nastoupit na autobus a zamířit zpátky domů do Ohia.
Zásadní potíž se „Slávou“ je v tom, že je opravdu povrchní. K tomuhle nedostatku vybízí už samotný základ příběhu, v němž se pohybuje neuvěřitelných 10 postav, z nichž by si každá zasloužila o dvacet minut větší prostor, než jaký ve skutečnosti dostává. Scenáristé se ani nesnaží s přeplácaností obsazení bojovat a raději se uchylují ke schematismu, jenž začne být po chvíli malinko otravný. Vlastně se nezmohou na nic jiného než na scény, v nichž se nechápaví rodiče hádají se svými syny a dcerami a snaží se je za každou cenu přesvědčit, že tahle škola není to, co je pro jejich dítka nejvhodnější. V závěru pak samozřejmě prohlédnou a zjistí, že jejich krev má talent a může dosáhnout až na prkna, která znamenají svět. Avšak bylo by mnohem zajímavější, kdyby se scenáristé k vyvrcholení dostali přes větší množství útrap a alespoň nějaké postavě vlepili problém, jenž by měl hloubku a nebyl jen několikrát viděnou kotvou, kterou zvládnete vymyslet sami během pěti minut.
Naštěstí má ale film dostatečně kvalitní obsazení a děti, které blbnou před kamerou, doopravdy něco umí. Někteří zpívají, jiní tancují a pokaždé je radost se na ně dívat. Ne proto, že mají všichni účesy jak z Bravíčka a jejich pleť neobsahuje sebemenší náznak akné, ale proto, že jim to, co dělají, doopravdy jde a vy máte chuť jim držet palce až do závěrečných titulků, kdy se každý vydá svou vlastní cestou. A pokud se do školních škamen přimotá i trocha romantiky, tím líp. Obzvlášť pokud je mezi herci chemie a vy jim všechny ty pohledy i navzdory kýčovité kameře baštíte nikoliv s navijákem, ale rovnou s celým prutem.
Samotného mě překvapilo, kolik schopných teenagerů byli tvůrci schopni najít a ušít jim role přímo na tělo. Ani jeden z nich není otravný, všichni táhnou za jeden provaz a alespoň polovinu z nich si oblíbíte hned po přijímacím řízení, které má neskutečný „drajv“ a nasadí laťku širokému spektru čísel poměrně vysoko. Nikoliv však natolik, aby ji nešlo překonat. To se povede přinejmenším dvakrát. Poprvé ve scéně, kdy se školní jídelna změní v taneční pódium a mrštný černoušek začne stepovat jako o život, a podruhé v závěrečném představení, které má vše, co od podobného filmu očekáváte. Skvělou choreografii, výtečnou hudbu, nečekaně dobrou režii a dokonce i špetku emocí, kvůli nimž budete z kina odcházet s lepším pocitem, než kdyby film skončil o deset minut dřív.
Navíc se zde po dlouhé době projevuje syndrom „klepání nohou do rytmu“, jenž jsem měl naposledy u Hairspraye. A i díky tomu utečou ty dvě hodiny v setmělém sále rychleji, než si představíte při pohledu na plakáty, značící podobně cukrkandlovou nudu, jakou byl Muzikál ze střední. Tam byste ale na zpocené holky v tréninkových úborech skutečně nenarazili.
Datum: 6.1.2010 18:46 | FILM: 
Autor: Petr Semecký