| Rok: | 2009 |
CZE premiéra: 6.8.2009
Bruno
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Psema   |
. : Recenze
Před třemi lety dorazil i k nám závan svěžího komediálního vzduchu. V záplavě teenagerských či tradičních on/ona romantických komedií přišel Borat – rádoby dokument, v němž si Sacha Baron Cohen dovolil do té doby nevídané a dovolil tak šokovanému publiku přičichnout svému místy silně toaletnímu humoru, jenž si nebere servítky, především pokud jde o lidskou hloupost a předsudky. Borat byl vtipný i zábavný, přinesl vcelku originální pojetí, a i když nebyl úplně dokonalý, smíchy se u něj lidé chlámali způsobem, že se otřásala kina v základech. Jenže praštěný kazašský reportér byl model 2006. Cohen se pro svou třetí návštěvu kin (poprvé vyrukoval s guilty pleasure Ali G In Da House) rozhodl jít s dobou a ještě více přitvrdit, a tak vytáhl ze šuplíku největší karikaturu, jakou si lze vůbec představit – homosexuálního módního reportéra Bruna. Jedince, jenž si nechává bělit anál, nalévá si šampaňské z řitního otvoru svého milence a místo židlí používá mexické přistěhovalce. Je to prostě exot.
Což je možná ten největší problém. Zatímco Borat je nám svým způsobem blízký svým „východním“ původem, z něhož si lze dělat srandu ať už díky kulturní, technické či sociální zaostalosti, Bruno je zkrátka moderní metrosexuální gay, tedy někdo naprosto obyčejný. Jen s tím rozdílem, že to nemá v hlavě příliš v pořádku a chová se v jakékoliv situaci jako největší idiot, u něhož se kolikrát divíte, že vůbec dovede používat příbor, chodit na záchod a mluvit. Což není samo o sobě moc vtipné. Doby, kdy byla čtyřprocentní menšina něčím zvláštním a pro někoho i hodným posměchu, jsou dávno pasé, a tak se dá polemizovat nad tím, jestli náhodou Cohen ve své honbě za trendy malinko nepřestřelil. Možná, že kdyby byl Bruno táák 2006, jak je označován Borat, bylo by to mnohem lepší. V dnešní době mi osobně dělání si legrace z homosexuálů nepřijde dvakrát cool.
Jenže i subjektivní pocity se dají překousnout, pakliže vám tvůrci nabídnou něco nového a vtipného. I z Borata byla spousta lidí zhnusená a nedalo se tomu divit. Vždyť si tu Cohen nedělal legraci jen z Kazachů, kteří mají orgasmus z prvního skutečného iPodu, nepřímo tak útočil na všechny zeměpisné díry světa, téměř i na nás, kdybychom to chtěli zahnat do extrému. Avšak i přesto, že se Cohen nevyvaroval urážek, dokázal být ve svém boratovském já zatraceně zábavný a vtipný, a když se pokusil unést Pamelu Anderson, anebo bojoval se svým asistentem v hotelovém pokoji úplně nahý, bylo to nechutné i třeskutě bránici lámající. A právě tohle Bruno nenabízí, jelikož Cohen evidentně vyčerpal velkou porci nápadů na předchozí počin a do jeho novinky mu už nic vysloveně úžasného nezbylo.
Samozřejmě až na pár výjimek, za které se dá označit neuvěřitelná scéna se zkušební projekcí, v níž Bruno hodlá prosadit svůj módní pořad do amerických televizí tím, že půl minuty točí svým penisem, který poté vykřikne „BRUNO!“. Ano, je to v podstatě nechutné a trapné, ale ve své úchylnosti a přestřelnosti i strašně vtipné. Podobně je na tom i soulož za zpěvu Celine Dion či z valné části zinscenovaná talk-show, v níž Bruno ukáže světu adoptovaného černouška s tradičním africkým jménem O.J. a poštve proti sobě nejen kompletní černošské publikum, ale i ochránce za dětská práva. Bohužel jde ale jen o tři scény, jež jsou v osmdesátiminutovém kolosu doopravdy nezapomenutelné, zbytek pak vyšumí strašně rychle.
Je to tím, že se Cohen častokrát opakuje a humorné momenty kolikrát vypadají jako lehce upravené kopie z Borata. Pro což platí staré známé rčení, že opakovaný vtip není vtipem. Kromě toho Bruno postrádá i téměř jakýkoliv náznak děje, a tak se film postupem času stává sledem několika na sebe nepříliš dobře navazujících scének, které ve své neprovázanosti čím dál víc nudí. A to až do takové míry, že vám i krátká stopáž přijde jako byste seděli v kině už tři hodiny. Filmu dále chybí výraznější vedení, tempo a kolikrát i pro mnoho gagů podstatná uvěřitelnost situací. U Borata bylo mnohdy zatraceně složité odlišit předem nacvičené gagy od náhodných, v Brunovi ale častokrát celou hru na bezprostřednost prohlédnete během pár vteřin, čímž se scéna stává nevtipnou a zároveň i zbytečnou. Což ostatně platí i pro film jako celek, jelikož Bruno vlastně není ničím jiným než vcelku snesitelnou jednohubkou pro otrlé, u které se lze zasmát, ale nic nezapomenutelného nenabídne.
Před třemi lety dorazil i k nám závan svěžího komediálního vzduchu. V záplavě teenagerských či tradičních on/ona romantických komedií přišel Borat – rádoby dokument, v němž si Sacha Baron Cohen dovolil do té doby nevídané a dovolil tak šokovanému publiku přičichnout svému místy silně toaletnímu humoru, jenž si nebere servítky, především pokud jde o lidskou hloupost a předsudky. Borat byl vtipný i zábavný, přinesl vcelku originální pojetí, a i když nebyl úplně dokonalý, smíchy se u něj lidé chlámali způsobem, že se otřásala kina v základech. Jenže praštěný kazašský reportér byl model 2006. Cohen se pro svou třetí návštěvu kin (poprvé vyrukoval s guilty pleasure Ali G In Da House) rozhodl jít s dobou a ještě více přitvrdit, a tak vytáhl ze šuplíku největší karikaturu, jakou si lze vůbec představit – homosexuálního módního reportéra Bruna. Jedince, jenž si nechává bělit anál, nalévá si šampaňské z řitního otvoru svého milence a místo židlí používá mexické přistěhovalce. Je to prostě exot.
Což je možná ten největší problém. Zatímco Borat je nám svým způsobem blízký svým „východním“ původem, z něhož si lze dělat srandu ať už díky kulturní, technické či sociální zaostalosti, Bruno je zkrátka moderní metrosexuální gay, tedy někdo naprosto obyčejný. Jen s tím rozdílem, že to nemá v hlavě příliš v pořádku a chová se v jakékoliv situaci jako největší idiot, u něhož se kolikrát divíte, že vůbec dovede používat příbor, chodit na záchod a mluvit. Což není samo o sobě moc vtipné. Doby, kdy byla čtyřprocentní menšina něčím zvláštním a pro někoho i hodným posměchu, jsou dávno pasé, a tak se dá polemizovat nad tím, jestli náhodou Cohen ve své honbě za trendy malinko nepřestřelil. Možná, že kdyby byl Bruno táák 2006, jak je označován Borat, bylo by to mnohem lepší. V dnešní době mi osobně dělání si legrace z homosexuálů nepřijde dvakrát cool.
Jenže i subjektivní pocity se dají překousnout, pakliže vám tvůrci nabídnou něco nového a vtipného. I z Borata byla spousta lidí zhnusená a nedalo se tomu divit. Vždyť si tu Cohen nedělal legraci jen z Kazachů, kteří mají orgasmus z prvního skutečného iPodu, nepřímo tak útočil na všechny zeměpisné díry světa, téměř i na nás, kdybychom to chtěli zahnat do extrému. Avšak i přesto, že se Cohen nevyvaroval urážek, dokázal být ve svém boratovském já zatraceně zábavný a vtipný, a když se pokusil unést Pamelu Anderson, anebo bojoval se svým asistentem v hotelovém pokoji úplně nahý, bylo to nechutné i třeskutě bránici lámající. A právě tohle Bruno nenabízí, jelikož Cohen evidentně vyčerpal velkou porci nápadů na předchozí počin a do jeho novinky mu už nic vysloveně úžasného nezbylo.
Samozřejmě až na pár výjimek, za které se dá označit neuvěřitelná scéna se zkušební projekcí, v níž Bruno hodlá prosadit svůj módní pořad do amerických televizí tím, že půl minuty točí svým penisem, který poté vykřikne „BRUNO!“. Ano, je to v podstatě nechutné a trapné, ale ve své úchylnosti a přestřelnosti i strašně vtipné. Podobně je na tom i soulož za zpěvu Celine Dion či z valné části zinscenovaná talk-show, v níž Bruno ukáže světu adoptovaného černouška s tradičním africkým jménem O.J. a poštve proti sobě nejen kompletní černošské publikum, ale i ochránce za dětská práva. Bohužel jde ale jen o tři scény, jež jsou v osmdesátiminutovém kolosu doopravdy nezapomenutelné, zbytek pak vyšumí strašně rychle.
Je to tím, že se Cohen častokrát opakuje a humorné momenty kolikrát vypadají jako lehce upravené kopie z Borata. Pro což platí staré známé rčení, že opakovaný vtip není vtipem. Kromě toho Bruno postrádá i téměř jakýkoliv náznak děje, a tak se film postupem času stává sledem několika na sebe nepříliš dobře navazujících scének, které ve své neprovázanosti čím dál víc nudí. A to až do takové míry, že vám i krátká stopáž přijde jako byste seděli v kině už tři hodiny. Filmu dále chybí výraznější vedení, tempo a kolikrát i pro mnoho gagů podstatná uvěřitelnost situací. U Borata bylo mnohdy zatraceně složité odlišit předem nacvičené gagy od náhodných, v Brunovi ale častokrát celou hru na bezprostřednost prohlédnete během pár vteřin, čímž se scéna stává nevtipnou a zároveň i zbytečnou. Což ostatně platí i pro film jako celek, jelikož Bruno vlastně není ničím jiným než vcelku snesitelnou jednohubkou pro otrlé, u které se lze zasmát, ale nic nezapomenutelného nenabídne.
Datum: 5.8.2009 16:47 | FILM: 
Autor: Petr Semecký