Toho si byl dobře vědom i Alan Ball, tvůrce úspěšného a kvalitního Odpočívej v pokoji, jenž měl vždycky tak trochu úchylku na mrtvoly, depresivní atmosféru a hlavně neotřelý přístup k filmování. V True Blood přistoupil k upírům a jejich společnosti jak se patří originálně a absolutně si s ničím nelámal hlavu. Vzal do ruky známá fakta, ohnul je přes koleno a poněkud pozměněné (upírům vadí stříbro a světlo, ale po zásahu slunečními paprsky rozhodně hned neshoří, jen zeslábnou a biblí a křížem jim rozhodně neublížíte) je narouboval na „x-menovskou“ myšlenku, v níž upíři žijí jako regulérní komunita, podle zákonů, které ledacos povolují i zakazují, a možností začlenit se do „normální“ lidské společnosti. Samozřejmě pod podmínkou, že v sousedství nezačnou umírat lidé na nedostatek rudé tekutiny, kterou se japonským vědcům podařilo částečně nahradit „kečupovitým“ nápojem značky Tru Blood. Ten stačí ohřát na 37 stupňů v mikrovlnce a máte umělou náhražku jedna báseň. Což se mnohým krvesajcům, řídícím se heslem „člověk je jídlo a jídlo se jí“, nelíbí.
Ballova originalita tím však nekončí. Zatímco každý jiný tvůrce by svůj seriál umístil do prostředí moderní společnosti někde v New Yorku, Ball zvolil zapadlý jižanský buranov, kde máte tři možnosti k obživě. Buď se stanete servírkou putyce, začnete makat pro městskou údržbu, anebo se uvelebíte v křesle a začnete vyšívat. Nic víc tu na práci není. Proto má většina obyvatel zatraceně hodně volného, který kromě čučení na televizi ráda využívá k chlastání nebo sexu. Anebo obojímu zároveň. Zkrátka venkovská nuda bez ohledu na to, jestli pocházíte z českých Nemanic, či zapadákova z Louisianny. Věci se začnou dávat do pohybu až když do místního baru dorazí několik set let starý upír Bill, do něhož se bezhlavě zamiluje číšnice Sookie (Anna Paquin, nebo-li Rogue z X-Menů), a lidi okolo začnou umírat v kalužích prolité krve. Zatímco místní joudové vše hází rovnou na upíry, Bill se Sookie tuší, že v tomhle nemá prsty žádný nemrtvý, ale spíš obyčejný magor. Jenže kdo?
Jestli je Ball na něco profík, je to rozhodně příběh. Popsal jsem dva odstavce a stejně jsem ani z poloviny nevylíčil všechna témata, kterými se seriál zabírá. Kromě ústřední romance, která od pohledu připomíná právě neslavné Stmívání (jen je mnohem chytřejší a osudovější), se tu řeší i ilegální požívání upíří krve, vedle níž je viagra jen slabý čajíček, obří rozdíly mezi společností lidí a upírů a kromě toho i potíže dobrého půltuctu postav, s nimiž Ball na ploše dvanácti téměř hodinových epizod rozehrává - až na jednu výjimku (linie drsňácké černošky a její opilecké matky je otravná a vedle zbytku seriálu místy i extrémně hloupá) - parádní divadlo. Může se totiž za každých okolností opřít o své postavy a jejich psychologii, jejíž hloubka je u podobného seriálu až neuvěřitelná. Každý má své problémy, nějakou černou tečku v minulosti a hlavně… všichni jsou tak trochu magoři. Vážně, najít v tomhle městě normální postavu je skoro nemožné. Vždyť i hlavní hrdinka má zvláštní dar poslouchání myšlenek a její upíří protějšek bojuje s neustálým nutkáním prolévat nevinnou krev.
Ball jako scenárista navíc exceluje i na bázi dialogů, které jsou chytré a díky čerpání z učebnice zaběhlých klišé místy i satiricky vtipné. Vyjma toho buduje od začátku sympaticky temnou atmosféru, jejíž hororová stránka prosakuje na povrch i ve chvíli, kdy se Sookie a Bill poprvé milují. Práce s několika žánry zároveň je v True Blood vůbec dost markantní. Tvůrcům se výborně povedlo najít rovnováhu mezi romantikou, dramatem, hororem a krimi a dávkují jednotlivé prvky přesně tak, že vás žádný z žánrů nevytrhne z toho předchozího. Naopak vše neustále skvěle funguje a zapadá do jednolitého celku. V jednu chvíli si užíváte tokání „mezidruhového“ párečku, za chvíli čučíte s otevřenou pusou na kopulujícího upíra s ženskou ve středním věku a o pár minut později vám padá čelist k zemi při pohledu na Sookie jak stírá ze země krev po své zavražděné babičce. Ball se holt s ničím nepáře a mám takový dojem, že mu dělá moc dobře, když může nechat zabít postavu, k níž si divák vytvoří během dvou dílů vztah. I tím se True Blood liší od mnoha konkurentů, kteří se bojí tnout „do živého“ (Viz. Hrdinové).
Jediné, co trochu kazí výborný dojem, jsou úvodní dvě části, v nichž se toho až na bizarní soulože příliš neděje. Ballovi trvá klidně i čtyři díly, než divákovi představí postavu natolik, aby si ji oblíbil a ač jsou Anna Paquin, Stephen Moyer a vlastně i většina osazenstva sympatičtí (a dobře hrají), chvíli vám potrvá, než k nim tzv. přilnete. Jenže jakmile se tak stane, omotají si vás kolem prstu. Ball tohle uměl vždycky. Nejdříve jako by mu bylo publikum ukradené, ale jakmile rozbalí vše co má pro určitou chvíli v rukávu, zobete mu z dlaně jako vyhladovělé kuře (k rychlé návykovosti napomáhá i absence epizodnosti – každý díl navazuje přímo na ten předcházející). A závěr první série True Blood jasně naznačil, že v případě jeho nového seriálového dítěte nejsou všechny trumfy ani zdaleka venku. Jen si dejte dobrý pozor, abyste se nikdy nepodívali na dabovanou verzi běžící na českém HBO. Bez originálního znění seriál skutečně dost ztrácí.
