Že se ani v dalším společném filmu s Denzelem Washingtonem nedočkáte převratných novinek, naznačuje již samotný úvod. John Travolta tu brázdí ulice, vchází do prostoru metra a přepadává se svými třemi kumpány vlak plný cestujících, přičemž Scott celou sekvenci snímá výhradně jako nejnovější klip od Green Day a naprosto kašle na vše ostatní. Vizuálně je to úchvatné, pokud jste jako poslední Scottův film viděli Nepřítele státu, v opačném případě vám začnou být všechny pohyby kamery, post-produkční „rozmazávky“, zrychlovačky a zpomalovačky až příliš povědomé a vpravdě neoriginální. Což je problém celého filmu. Vypadá totiž tak, jako by se Scott ani neobtěžoval plýtvat na něj nápady a natáčel jen další vizuální exhibici, v níž nejde o mozek, ale o kamerové filtry a dynamikou obdařené obrázky.
Tahle taktika mu v minulosti vycházela, a třeba takovému Déja Vu dokonce i výrazně pomáhala. Jenže Únos vlaku 1 2 3 rozdává úplně jiné karty než akční sci-fi, ve kterém Washington míchá kafe a ve druhé vteřině uhýbá na dálnici rotujícím automobilům v hi-tech hummeru. Scénář Briana Helgelanda je v rámci letního blockbusteru inteligentní, nebojí se přijít s dlouhými slovními výměnami nepostrádajícími pointy, odlehčujícím humorem, ani přesahem, jenž je v podobném filmu možná i trochu navíc, avšak Scott vidí pouze dva chlapíky na opačné straně barikády, kterak vzájemně vyjednávají, a získává pocit, že to chce dodat trochu šťávy. Na řadu proto zákonitě přichází akční scény. Ty jsou ale tak tupě vykonstruované a manýristické, až z toho musí bolet šedá kůra mozková i pacienty po lobotomii. Když Travoltův Ryder střílí do rukojmích, dá se to brát jako hra a součást vydírání, když se však při převozu požadovaného obnosu na určenou adresu znenadání rozsekají dva policejní automobily a jeden motocykl, začnou vám oční bulvy rotovat rychleji než jedna z plechovek po nárazu se sanitkou. Logika si v ten moment bere dlouhou dovolenou, ale Tony má další důvod k tomu, aby mohl uměle zvyšovat napětí. Škoda, že úplně marně.
Nepomáhají předěly informující o smrskávajícím se „deadlinu“, ani Travoltovo afektované „madrfakrování“, a už vůbec ne příliš dobrácký Denzel Washington, jenž ze záhadného důvodu přibral dvacet kilo a nasadil brýle s pěti dioptriemi. Asi aby vypadal jako jeden z davu. V Helgelandově podání to zřejmě smysl dávalo, jenže když Tony v akčním apendixu vyžene Denzela do ulic a nechá ho vklouznout do role akčního bijce pro 21. stolení, jdou všechny klady definitivně k čertu. Zůstává jen povrchní filozofování o hrdinech v prohnilém městě a pár burzovních obratů, kvůli nimž Helgeland trávil půl roku s učebnicemi ekonomie. Producenti však mohou nadávat sami sobě, protože kdo podobný typ filmu přiklepl do rukou Tony Scottovi, ten to asi neměl v hlavě v pořádku.
A samotný Tony, ten už by měl vážně změnit styl. Napočtvrté mě pozorování přefiltrovaných obrazů sice stále bavilo a po technické stránce je zjevné, že to má Tony v malíku, jenže v thrilleru o rukojmích, výkupném a hodinové splatnosti nejde jet na setrvačník. Není v tom ovšem sám. Vždyť i Washington, Travolta a - vlastně i - James Newton-Howard nepředvádí nic, na co bychom již nebyli zvyklí. První je zase za sympaťáka, druhý přehrává jako o život a třetí recykluje ob-tón. Skoro to svádí k myšlence, že tenhle film vznikl jen kvůli „cool“ názvu.
P.S.: Pro „ajťáky“ je film stejné peklo jako Smrtonosná past 4.
