Richard Curtis se má o co opírat, mnoho hvězd Láska nebeská proflákla širokému publiku. Z tváří romantické úžasnosti přešel do Pirátů minimálně Bill Nighy, jehož herecké kreace s angličtinou drží celý film na charakteristické britské úrovni, ostatně jako v každém filmu. Bill je frajer, všichni to víme, nač se nad jeho talentem dále slovně ukájet. Herecký ansábl posádky Rádia Rock je ale čistokrevný rocknrolly – od frajírka (excelentní Rhys Ifans, který se objeví v dalším Potterovi coby otec Lenky Láskorádové) přes outsidery po plnoštíhlé svůdníky (tentokrát sólující Nick Frost bez Simona Pegga), lesbičky a podivíny. Richard se může spoléhat na herecký koncert skvěle si přihrávajících mistrů. Řekl bych, že herecky ukočírovat tuhle bandu bláznů muselo stát hodně panáků. Celá posádka Radia Rock předvádí herecké rocknrollové orgie plné nadšení a ujeté radosti z rebelie.
Na rozdíl od Lásky nebeské ale Piráti na vlnách postrádají jedno – pořádně nabitý scénář. Ono se to lehce řekne, ale natočit Piráty britským čajovým způsobem, aby nesklouzli do komerční škatulky, jako se stalo předešlému Curtisovu projektu, je nadlidský výkon. Poselství o svobodě a liberalismu vezme divák v potaz už na začátku a dál se veze na vlně poněkud samoúčelných vtipů bez hlavy a paty, prázdného plkání a pronásledování osudů postav, které diváka vlastně ani doopravdy nezajímají. Jediné, co tak z Pirátů na vlně vypadne, je skvěle vykonstruované vysílání do éteru, jiskřivé soupeření mezi jednotlivými moderátory a reakce puritánských pohlavárů na břehu (se skvělým hereckým vedením neskutečně otravného Kennetha Branagha).
Do vedení v tempu filmu se tak konečně dostává to na filmu nejpodstatnější – rocknroll. Piráti na vlnách nejsou ničím jiným, než radostně natočeným jukeboxem, výběrem toho nejlepšího z šedesátek. Richard Curtis si udělal filmem pro sebe radost a pustil si své oblíbené songy, které rozvířily vlnu rebelie po celém britském ostrově, daly vzniknout nejednomu evropskému festivalu (Glastonbury počínaje) a několika stovkám dodnes hrajících hudebních rádií. Dvoudiskový soundtrack je jistou volbou (samozřejmě žádné instrumentály, pouze výběr songů) a pro lahůdkáře i povinností. Je škoda, že spíš než film přežije právě soundtrack. Film stačí zhlédnout párkrát, soundtrack se jen tak neohraje. Piráti jsou sice krásným vizuálním doprovodem na cestě za hudebními legendami, ale strávit 129 minut dlouhou stopáž několikrát dokola při stávajícím scénáři je trochu moc i na fanouška Billa Nighyho.
Žádný z mínusů scénáře ale neznamená, že by byli Piráti špatný film. Z máločeho v současné době odejdete s tak dobrou, svobodnou a spokojenou náladou. Piráti na vlnách jsou čistá rebelie pro srandu z rádoby nutných pravidel, která svazují lidstvo v apatické stádo. Richard Curtis ví, co dělá. Byl schopen v lidech opět probudit touhu po lásce, nyní se mu daří lákat diváka do spárů rocknrollu.
P.S. : Nutno říct, že Piráti mají i přes britskou produkci velmi obstojné vizuální efekty.
P.S.S. : Nerad bych zapomněl na Phillipa Seymour Hoffmana, který jakožto zástupce kontinentu za louží vůbec nestrádá za britskými kolegy.
