Příběhem by se snímek mohl rovnat víceméně s jakoukoliv kvalitní zahraniční produkcí, dramat o vztahových problémech si můžete sehnat tisíc do roka, jenže asi málokteré se bude téhle problematice věnovat dětskýma očima. Terezka, naše hlavní aktérka, vypravěčka a Karkulka v jednom, si žije svůj bezstarostný a zatím kraťoučký živůtek, dopoledne tráví ve školce, odpoledne kreslení a hraním, nejradši usíná u pohádky O Červené Karkulce a pak není divu, že se jí o tom i zdá. Na horory sama nekouká, jenže její kamarád Šimon (vypadající přibližně o půlku mladší) se k jednomu přichomýtnul a jeho sugestivní vyprávění Terezce vnukne myšlenku, že když maminku moc nevidí jíst ani spát, tak že bude určitě mimozemšťanka. Terezčin tatínek tuhle krásnou domněnku, na kterou už jsme všichni moc velcí, nevědomky potvrdí, a už to v hlavě malé holčičky jede. K tomuhle podezření, které si ověří jedině píchnutím maminky vidličkou a které ji začne plně zaměstnávat, se ještě přidá nešťastný výrok babičky o opravdických poměrech v rodině a krajně nesympatický pan Patrik.
A zrovna na panu Patrikovi jde krásně ukázat, jak je Vlk hravou záležitostí. Terezka se Šimonem se baví o mimozemšťanech, jak jsou všude okolo nás, nejdou poznat, akorát mají divná jména. 'Třeba jako René nebo Patrik,' nadhazuje Šimon ve chvíli, kdy přichází Terezčina maminka s Patrikem a dcerce ho následně představí. Samozřejmě že není příliš nadšena ;). Ale v druhé a o něco slabší půli filmu - s příjezdem na letiště, převáží dospělejší, umírněnější rovina, kde už dětské malůvky v obraze kopírující pohyby hraných postav nemají moc místa, ani Šimon a princezna Gábinka (mimochodem, rodiče jí hrají Linda Rybová a ruka Davida Prachaře), a vůbec celá krásná školka zmizí ze hry. Ale režisérka Maria Procházková, jejímž jediným známějším dílem je Žralok v hlavě s Oldřichem Kaiserem, si je i na vážnějším poli jistá v kramflecích a prolínání žánrů jí nedělá žádné potíže.
Vrátím se k úvodnímu porovnání, neviděla jsem rozhodně všechny letošní české počiny, ale tak vydařenou castingovou volbu jsem mezi nimi vážně nepotkala. Jitku ČVančarovou jsem znala z titulek bulváru u ranních spolucestujících a měla jsem povědomí o jejím učinkování v novácké Ordinaci, což, přiznejme si, spíš neguje možnost nějakého hereckého nadání. Jenže zdání klame, Čvančarová hraje výborně a přirozně, navíc i výborně zpívá a stoprocentně bych jí věřila že má doma nějakou takovou princeznu. Sympaťák Pavel Řezníček, chladný Martin Hofmann, Jana Krausová i titulní Dorotka Dědková, jakkoliv nesympaticky na mě z traileru působila, je skvělá, všichni jsou skvělí a uvěřitelní, po dlouhé době se herci opravdu prezentují jako postavy a ne jen jako jména z plakátů. A i hudbu Jana P. Muchowa musím zmínit, jinak bych asi dneska neusnula ;).
Kdopak by se vlka bál je skvělým pohádkovým dramatem, u kterého mám konečně pocit, že peníze ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie neprotekly do kanálu a ze kterého čiší radost a láska k řemeslu. Nenechte se v žádném případě odradit absencí poslední hvězdičky, ty čtyři jsou tak silné, jak to jenom jde. Za padesát korun, na které vás kouzelných devadesát minut od čtvrtka na spoustě míst přijde, to bezezbytku stojí.
