A tak se pustil do 2012, snímku, jehož základ tkví v dávné mayské předpovědi o konci světa těsně před koncem daného roku. Vystavět na něčem takovém celý film však pochopitelně nelze, a tak Emmerich přišel s UHO (univerzální hollywoodskou omáčkou), která se u katastrofických filmů používá odjakživa. Její příprava je následovná. Potřebujete skupinku vědců (aby někdo zjistil, že se konec skutečně blíží), jednu (ne)normální americkou rodinku (aby bylo s kým soucítit), pokud chcete, neuškodí ani nějaký ten blázen, který o všem věděl dávno dopředu (aby se bylo čemu smát) a nesmíte zapomenout na alespoň jednoho prezidenta (nejlépe amerického), který se k blížící se zkáze postaví čelem a v pravé chvíli položí oběť na oltář humanismu tím, že zachrání spoustu chudých a nevinných lidí, na nichž by mu v reálném životě záleželo asi tolik, jako vám na pavoukovi, rozplácnutém ranními novinami. Výsledku neublíží ani trocha humoru a při znalosti míry ani zdravá dávka patetismu. Hlavně však nesmíte zapomenout na spektakulární sekvence, na nichž se dostatečně vyřádí pánové z ILM. Kvůli nim totiž přijde divák do kina určitě.
Emmerich zkrátka vsadil na jistotu, jíž mu nelze vyloženě omlátit o hlavu, ale ani pochválit. 2012 totiž překvapí skutečně jen diváka, jenž se kolem katastrofického žánru motá poprvé a potřeboval by k jeho rychlému poznání kapesního průvodce a GPSku. Všichni ostatní okamžitě ví, s jakými kartami se hraje, a jaké trumfy Emmerich musí postupně vytahovat, aby celou partii uhrál se vztyčenou hlavou a neodešel s prázdnými kapsami a holým pozadím. Chyba je v tom, že Emmerich nemá kromě digitální likvidace planety v ruce vůbec nic, s čím by se dala dobrá partička hrát a jelikož většinu sterilní destrukce vychrlí hned v první hodině, není se už vlastně na co těšit. Obzvlášť, když se stopáž nafoukla až na neúměrných dvě a půl hodiny, tedy délku, k jejímuž odůvodnění už musíte mít buď zatraceně dobrý scénář nebo dostatek zábavných atrakcí, jimiž publikum zahltíte. Emmerich nemá ve 2012 ani jedno, a bohužel ani druhé, tudíž se zhruba po hodině dostaví solidní dávka nudy, z které až na pár výjimek nevede cesta ven.
Mračna bezduchého a mnohdy krutě hloupého žvatlání o ničem místy sice pročísne slušná hláška (především zámožný Rus a jeho famílie), politicky nekorektní momentka (dvojník Arnieho či britské královny), anebo přestřelená akční sekvence (prakticky všechny, co ve filmu jsou), ale těchhle chvil vážně není dostatek, abyste se hurónsky bavili a zažívali extázi jako třeba u Dne nezávislosti, kde vše zapadlo na své místo a i sám Emmerich věděl, kdy je potřeba střihnout, aby měl film tempo a nepůsobil dojmem rozplizlé digitální exhibice, která vznikla jen proto, že si chtěl malý kluk splnit sen tím, že natočí moderní verzi příběhu o Noemě arše a zatopí celý svět včetně majestátních Himalájí. Že se Emmerich utrhl ze řetězu dokazuje především závěrečných 40 minut, při jejichž sledování budete dlouho přemýšlet, jestli jste někdy viděli něco hloupějšího a zbytečnějšího.
Celé finále, na němž mimochodem vyniká mizerně použitá digitální kamera (pochybuji, že byl „duchový“ efekt záměrem), působí víc než cokoliv jiného jako laciná kopie Titanicu, která vznikla jen kvůli tomu, aby mohl Emmerich další desítky minut oslňovat spektakulárností svého trikového představení a také naivitou scénáře, jenž se sice snaží o pár zajímavých myšlenek, ale ty se ztratí pod nánosem digitální vody a směšnou pointou, při jejímž sledování budou mít ti se zapnutým mozkem chuť omlátit hlavu o nejbližší sedačky i s jejími majitely. Samozřejmě v případě, že po hodině neusnou, protože na film bez zajímavých postav, příběhu a vlastně i napětí se doopravdy špatně kouká.
