Když byl Carl Fredericsen ještě malým chlapcem, hrozně obdivoval objevitele a letce Muntze. Hrál si na něj, pobíhal po ulicích s leteckými brýlemi a čapkou, a díky tomu se seznámil s ukecanou rošťačkou Ellie, svou budoucí životní láskou se kterou strávil celý život. Jako děti si plánovali jaká dobrodružství spolu zažijí, jako dospělí už na to nenašli správnou dobu. Ellie zemřela a prošedivělý Carl začal zjišťovat, jak je bez ní opuštěný a ztracený, navíc ho úřady chtěly vystěhovat do starobince. Rozhodl se proto konečně zakusit ta dobrodružství, která si naplánovali, a s jejich domem prostoupeným Eliie s sebou se vypravit do džungle v Jižní Americe.
Jenže hned v počátku jeho plány naruší přítomnost černého pasažéra, dotěrného malého skautíka Russella, který tak nějak zůstal na jeho vernadě v okamžiku odletu domu se spoustou balonků přivázaných skrz komín. Žlučovitý důchodce ho tak chtě nechtě musí zahrnout do svých plánů, protože přistát s domem jen tak nemůže, a společně se tedy vydají na cestu, na které se setkají s kvantem zajímavých postav, kterým jednoznačně kraluje neuvěřitelný mluvící pes Dog. V českém znění, kterému se v případě 3D projekce nevyhnete, ho navíc geniálně dabuje Pavel Liška, ale úplně všichni zní naprosto výborně a přirozeně.
Vzhůru do oblak tedy není přímo komedií, ale lehce nostalgickou poutí s barevnými zvířátky. Není stereotypní, občas se s láskou vzpomíná na sny a lásku, v příštím momentu přiběhne obří barevný pštros s permanentně vykuleným okem a vyvede nějakou ptákovinu. Ani jediná pasáž z 97 minut mi nepřišla zbytečná, ani jeden moment trapný, a to je stále pozoruhodná vzácnost. Samozřejmě jako každé dílko studia se skákací lampou v logu je vizuální stránka naprosto fantastická, u záběrů na samotnou přírodu nejde poznat jestli náhodou není reálná, jindy vytváří vysloveně emocionální a nádherné obrazy (Carl tahnoucí dům za narudlého západu slunce nebo samotný sestřih společného života).
Tenhle snímek se zkrátka dá jedině doporučit, Vzhůru do oblak je fantastickou záležitostí, která ukazuje, že i animovaný film dokáže zprostředkovat a na diváka přenést vážné emoce. Že i když postavy nevypadají úplně přesně jako spoluobčané, které běžně potkáte na ulici, můžou mít dojemnou minulost a vzpomínky, že i když prokazatelně nežijí, můžou na hodinu a půl obživnout a být naprosto věrohodné. Díky za to, Pixare.
