Každý z nás to někdy zažil. Vcházíte do setmělého sálu, v hlavě vám rotují vzpomínky na kamarády, kteří kolem vámi vybraného filmu rozsévali dlouhé dny všemožné superlativy, rozplývali se nad kvalitami a dokonce přiznali, že na konci vytáhli se slzami v očích kapesník, a někde uvnitř si přejete, aby se vám stalo to samé. Abyste narazili na TEN jeden biják. Vrchol, při němž vás pokryje husí kůže, a vy budete vědět, že jste viděli něco nezapomenutelného. A po dvou hodinách vyjdete ze sálu, vyhodíte do koše zbytek popcornu a skrze zuby propustíte „jen“ nevýrazné „bylo to fajn“.
Americkými kritiky nikterak závratně přijatý kus filmařiny Clinta Eastwooda řada českých recenzentů dopředu pasovala na film roku s pohrdavým syčením směrem k západu, kde se v záři reflektorů usadila Angelina Jolie. Hrdá matka půlky Afriky však v českých končinách proti „Drsnému Harrymu“ neměla šanci. Vždyť Gran Torino mělo být rozlučkou s Clintovou hereckou kariérou, posledním hřebíčkem do rakve frajerů ze staré školy, jimž hluboké vrásky seknou stejně dobře jako kolty nízko u pasu a zapálené žvágo v levém koutku úst. Nesoudné fanouškovství zase jednou převzalo žezlo a začalo zatemňovat mysl, jíž pod nátlakem důchodcovských papučí přestala vadit šablonovitost Clintova účtování s kariérou či klišovitost tématu sbližování rozdílných kultur a ochrany sociálně slabších žluťáků, o které by si Walt Kowalski v normálním případě neopřel ani kolo.
Jenže to by pak nebyl Clintův válečný veterán za takového „dojímánka“, za sympaťáka za každých okolností, jehož obrat k „lepšímu“ zacloumá i těmi, s nimiž emoce normálně necloumají. Před Clintovou rozlučkou se přece sluší pouze smekat. I pokud vám závěrečná píseň trhá ušní bubínky a vám se v hlavě rojí myšlenky, jestli jste náhodou neviděli jiný film než ostatní. Pravda je, že neviděli. Jen jste si zapomněli vzít do sálu růžové brýle, které dělají z kvalitních filmů filmy geniální.
Fantastické nejsou v případě Gran Torina ani bonusy. Čekají vás totiž jen dva dokumentíky o starých kárách, za něž se dnes platí nekřesťanské sumy. V jednom z nich si pěknou řádku nablýskaných žihadel prohlédnete pěkně z blízka, v druhém vás o svém vztahu k plechovým kráskám přesvědčí i sami tvůrci. To vše v audiovizuálně uspokojivém podání.
