| Rok: | 2008 |
CZE premiéra: 22.1.2009
Valčík s Bašírem
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Jajar   |
. : Recenze
Když se roku 1981 stal Izraelským ministrem obrany Ariel Šaron, zvolil vůči OOP (Organizaci pro osvobození Palestiny Jásira Arafata sdružující několik stran se stejným cílem), která přes deset let z jižního Libanonu podnikala proti židovskému státu nejrůznější partyzánské akce, velmi rázné, tvrdé a radikální řešení. V červnu 1982 provedl invazi až do samého srdce „země cedrů“, kde se spojil s křesťanskými falangistickými milicemi (složenými z příslušníků maronitské katolické církve válčící stovky let s muslimi) a OOP přinutil k odchodu. Falangisté však mezitím utrpěli těžkou ztrátu, když jejich vůdce a heroická modla Bašír Džamáíl podlehl atentátu, za nímž patrně stáli Arabové. V reakci na zmíněnou událost tedy 15. a 16. září 1982 vnikli do palestinských uprchlických táborů v Sabře a Šatíle, kde za účelem krevní msty vyvraždili tisíce žen, dětí i starců. Šaronova armáda kontrolující pozice v Bejrútu mohla zakročit, ale nakonec s přivřenýma očima masakr pouze sledovala. Právě o zmíněné genocidě pojednává animovaný autobiografický snímek izraelského režiséra Ari Folmana, který si v občanské válce v Libanonu odbýval povinnou vojenskou službu.
Valčík s Bašírem přitom (jak by se mohlo na první pohled zdát) nevyplňuje výhradně škatulku humanistických děl o nesmyslnosti zabíjení, zbytečnosti eskalace nenávisti, či nebezpečí nekonečných vendet. Na situaci se sice dívá z pohledu moderní psychologie, divákovi ukazuje vystrašené vojáky a hromady mrtvol (především z řad civilistů), přesto dokáže vynést soud a v lidech nevidí jen oběti zlého systému, potažmo vlády (což krajní pacifismus často dělá).
Snímek se tematicky věnuje především otázce morální viny při pasivitě, lhostejnosti, tupém poslouchání rozkazů a přihlížení zločinům bez snahy zasáhnout. Ukazuje, že svoje hříchy člověk nesmaže, může si je maximálně přiznat a následně odčinit. Samotný vnitřní proces našeho obrození, očisty tedy najdeme v uvědomění si vlastních konkrétních selhání, přiznání odpovědnosti a nápravě formou uskrovnění, pokory.
Ari Folman tudíž film natáčí jako autorské vyznání z osobního traumatu a zároveň kolektivní viny. Staví se do role hlavního hrdiny, který si oživuje záblesky z minulosti pátráním po spolubojovnících, či známých (paměť totiž nepracuje spolehlivě, vytěsňuje z mysli vše nepříjemné), jenž vzpomínají na boj a různě hodnotí situaci před osudnou nocí. Ústřední postava tak s jednou vidinou na začátku postupně skládá jednotlivé střípky až do kompletního obrazu události. Vzrůstající zmenšování odstupu nakonec vyvrcholí nahrazením animace autentickými televizními záběry BBC (pravda se zde přitom ztotožňuje s přívalem denních zpravodajství, což nepovažuji za příliš šťastný tvůrčí krok).
Samotné poměrně jednoduché, kreslené, flashové audiovizuální zpracování umělecky i stylizačně perfektně plní svůj účel (jeho nedokonalost jde ruku v ruce s faktem, že nezobrazuje realitu, ale vzpomínky). Prvotřídní melancholická, dynamická i depresivní hudba (vzniklá kombinací orchestrálních, elektronických a rockových prvků) pak parádně dotváří atmosféru. Za největší chybu snímku považuji skutečnost, že jeho poslední třetina je daleko silnější než první dvě (pátrání scházela potřebná napínavost), které zůstaly pouhým předvojem před závěrečnou pointou. Vyprávění ve scénáři zkrátka chyběl pevnější rámec. Přesto se Valčík s Bašírem ohromně povedl. Folman vyrobil dílo o jedné z nejtragičtějších kapitol druhé poloviny dvacátého století bez ideologických podbarvení, předložil ho jako osobitou zpověď a poměrně komplexní počin o schopnosti sebereflexe. Za to by zasloužil metál :)
Když se roku 1981 stal Izraelským ministrem obrany Ariel Šaron, zvolil vůči OOP (Organizaci pro osvobození Palestiny Jásira Arafata sdružující několik stran se stejným cílem), která přes deset let z jižního Libanonu podnikala proti židovskému státu nejrůznější partyzánské akce, velmi rázné, tvrdé a radikální řešení. V červnu 1982 provedl invazi až do samého srdce „země cedrů“, kde se spojil s křesťanskými falangistickými milicemi (složenými z příslušníků maronitské katolické církve válčící stovky let s muslimi) a OOP přinutil k odchodu. Falangisté však mezitím utrpěli těžkou ztrátu, když jejich vůdce a heroická modla Bašír Džamáíl podlehl atentátu, za nímž patrně stáli Arabové. V reakci na zmíněnou událost tedy 15. a 16. září 1982 vnikli do palestinských uprchlických táborů v Sabře a Šatíle, kde za účelem krevní msty vyvraždili tisíce žen, dětí i starců. Šaronova armáda kontrolující pozice v Bejrútu mohla zakročit, ale nakonec s přivřenýma očima masakr pouze sledovala. Právě o zmíněné genocidě pojednává animovaný autobiografický snímek izraelského režiséra Ari Folmana, který si v občanské válce v Libanonu odbýval povinnou vojenskou službu.
Valčík s Bašírem přitom (jak by se mohlo na první pohled zdát) nevyplňuje výhradně škatulku humanistických děl o nesmyslnosti zabíjení, zbytečnosti eskalace nenávisti, či nebezpečí nekonečných vendet. Na situaci se sice dívá z pohledu moderní psychologie, divákovi ukazuje vystrašené vojáky a hromady mrtvol (především z řad civilistů), přesto dokáže vynést soud a v lidech nevidí jen oběti zlého systému, potažmo vlády (což krajní pacifismus často dělá).
Snímek se tematicky věnuje především otázce morální viny při pasivitě, lhostejnosti, tupém poslouchání rozkazů a přihlížení zločinům bez snahy zasáhnout. Ukazuje, že svoje hříchy člověk nesmaže, může si je maximálně přiznat a následně odčinit. Samotný vnitřní proces našeho obrození, očisty tedy najdeme v uvědomění si vlastních konkrétních selhání, přiznání odpovědnosti a nápravě formou uskrovnění, pokory.
Ari Folman tudíž film natáčí jako autorské vyznání z osobního traumatu a zároveň kolektivní viny. Staví se do role hlavního hrdiny, který si oživuje záblesky z minulosti pátráním po spolubojovnících, či známých (paměť totiž nepracuje spolehlivě, vytěsňuje z mysli vše nepříjemné), jenž vzpomínají na boj a různě hodnotí situaci před osudnou nocí. Ústřední postava tak s jednou vidinou na začátku postupně skládá jednotlivé střípky až do kompletního obrazu události. Vzrůstající zmenšování odstupu nakonec vyvrcholí nahrazením animace autentickými televizními záběry BBC (pravda se zde přitom ztotožňuje s přívalem denních zpravodajství, což nepovažuji za příliš šťastný tvůrčí krok).
Samotné poměrně jednoduché, kreslené, flashové audiovizuální zpracování umělecky i stylizačně perfektně plní svůj účel (jeho nedokonalost jde ruku v ruce s faktem, že nezobrazuje realitu, ale vzpomínky). Prvotřídní melancholická, dynamická i depresivní hudba (vzniklá kombinací orchestrálních, elektronických a rockových prvků) pak parádně dotváří atmosféru. Za největší chybu snímku považuji skutečnost, že jeho poslední třetina je daleko silnější než první dvě (pátrání scházela potřebná napínavost), které zůstaly pouhým předvojem před závěrečnou pointou. Vyprávění ve scénáři zkrátka chyběl pevnější rámec. Přesto se Valčík s Bašírem ohromně povedl. Folman vyrobil dílo o jedné z nejtragičtějších kapitol druhé poloviny dvacátého století bez ideologických podbarvení, předložil ho jako osobitou zpověď a poměrně komplexní počin o schopnosti sebereflexe. Za to by zasloužil metál :)
Datum: 30.1.2009 15:18 | FILM:
Autor: Jan Veselý