Smyczkova adaptace Poláčkovy novely dokázala přesně vystihnout prvorepublikový feeling, onu auru, o níž vám možná vyprávěly prababičky a kterou jste mohli díky Bylo nás pět pocítit alespoň částečně na vlastní kůži. Samozřejmě v silně pozměněném tónu oproti realitě, jíž se Poláčkovo satirické vyprávění zase tak moc nepodobalo, ale rozhodně ve formě, za níž bychom se nemuseli stydět ani v zahraničí. Příběhy Peťana Bajzy a jeho kumpánů se pro mě osobně staly univerzální podívanou pro jakoukoliv příležitost. Povzbudí vás, když je vám smutno, pobaví, i když se nechcete pobavit, zkrátka vám vnuknou onen těžko popsatelný pocit nespoutaného mládí, kdy se s kamarády proháníte venku a děláte lumpárny, na něž si v pozdějším věku rádi vzpomenete s úsměvem na tváři.
Karlu Smyckovi se tyhle pocity a dojmy z Poláčkovy předlohy povedlo převést do televizní podoby s gustem na dnešní poměry nevídaným. Bylo nás pět nejenže vypadá stoprocentně filmově a klidně byste za něj zaplatili pár stovek v kině, ale jako jeden z mála seriálů si dokáže držet narativní úroveň napříč všemi díly, jež sice trpí částečnou kapitolovitostí, ale přesto dávají dohromady jeden bezva celek, s nímž se divák za každých okolností od začátku do konce pobaví. A přitom se tu neřeší z dospěláckého pohledu žádné zásadní věci. Naopak, tlupa kamarádíčků dělá většinou brajgl někde na návsi, „terorizuje“ nafrněného důchodce Fajsta, dělá si legraci z obézního Oťáska Vocáska, potýká se prvními nástrahami lásky (kremrole rulez) a občas narazí na rozpor ve vlastních řadách podobně, jako tomu u mláděže z druhé třídy základky obecně bývá.
Důvodů, proč si Bylo nás pět vážím je však mnohem víc. Nejde jen o věrnost předloze, bezvadné ztvárnění karikaturních postaviček (Nárožného strýček na hrad!) či bezvadné přechody mezi uvolněnou a dramatičtější rovinou (Cesta do Indie mě vždycky napne jako šňůra na prádlo), ale rovněž i o dokonalé obsazení v čele se sourozeneckou dvojkou Novákových. Takhle sympatické a dobře hrající děti dnes u nás prostě nenajdete a neumím si popravdě vůbec představit, jak by chtěl někdo z Bylo nás pět za dvacet let dělat třeba remake. Nejenže by šlo o naprostou zbytečnost (tenhle seriál prostě nestárne) bez jakékoliv přidané hodnoty, ale těžko by se někomu povedlo přivést v život pocity, jaké z ceněného literárního kusu vydoloval Smyczek se svým týmem. Tak mu dejte při další nesčetné repríze šanci. Ať už poprvé, nebo podvacáté, zaručuji vám, že Bylo nás pět nezklame.
