…ale, co když opravdu existuje a našeptává si své pravdy do uší lidí, kteří jej bedlivě poslouchají? Kouzelnické triky, kejkle a švindl umí být mnohdy lákavější než-li očistná meditace v dalekých horách. Kdybyste měli šanci, o co byste se vsadili se samotným Ďáblem? Doktor Parnassus tuhle možnost dostal, dokonce několikrát a i když si myslel, že nad samotným Ďáblem zvítězil, šeredně se mýlil, neboť jaký nejhorší trest než nesmrtelnost může pro člověka být. I samotná cena za kýženou výhru bude vysoká. Nevidět za roh svých rozhodnutí je jedna věc, ale ohrozit tím život své dcery je věc druhá. Blíží se její šestnácté narozeniny, tedy nejzazší hranice, kdy si pro ni má pekelník sám přijít. Ale co vystrašenému starci dopřát ještě poslední sázku, osudově mu přihrát do rukou podivína, který není tím, kým se zdá být, a královsky se bavit. Tak račte vstoupit.
Gilliamovo alegorické Imaginárium je doslova vratkým a kodrcavým double deckerem, který v sobě ukrývá všechno možné i nemožné, fungující i nefungující, krásné v ošklivém, staré či nové a zábavné spolu s nudným. Stejně, tak jako filmový ďábel pokouší duše všech smrtelníků možností volby, tak i Gilliam nutí diváka volit a v řadě případů je to volba dost nelehká a nespravedlivá. Protože obalit některé zprvu půvabné scény v CGI slizu a vytasit se s podobně ujetými pasážemi, které byly naposled v Sommersově Mumii se vracející to i mně zvedlo ze sedačky. Ačkoliv je jeho imaginace bezbřehá a vizuální koncepce některých scén dokonalá a dech beroucí, stejně v tom všem něco chybí, možná nějaká ta pomyslná duše. Gilliam často vypadává ze symbolického řádu a místy nastoluje obrazové šílenství ad absurdum.
Imaginárium Dr. Parnasse je Gilliamovou „Malou rybou“, protože a poněvadž na tu Velkou od Burtona prostě nemá. I když by třeba moc chtěl. Z posledních několika projektů se jedná o Gilliamův nejkomplexnější film, který celkem drží pohromadě, byť se měl příběh zřejmě ubírat trochu odlišnějším směrem, než je ten finální. Ono Ledgerovo smutné fatální eskapistické číslo sice filmu samotnému až tak neuškodilo, protože jeho nahrazení v představách za zrcadlem je i poměrně racionálním vybruslením ze vzniklé šlamastiky. Imaginárium připomíná chudší verzi podobně laděného filmu Petera Jacksona Pevné pouto. I když srovnání fantaskního světa za zrcadlem se záhrobním mezisvětem není úplně košer. Ale roztříštěnost příběhové struktury obou snímků je velmi podobná. Ačkoliv se s ní Peter Jackson dle mého názoru popasoval mnohem lépe. Místy dokonalé obrazy vyrážejí dech spolu s jejich vnitřní prázdnotou semknutou v jednu dokonalou slepou skvrnu. Ostatně fantaskní prvky jsou oním výrazným pojítkem snažícím se udržet kodrcavý příběh v chodu a chvíli trvá, než se k nim dostaneme. Není to snaha o opulentní vizuální podívanou a v mnoha směrech jde o umělečtější film, než by si byl Gilliam ochotný přiznat.
Ledger je opět v jedné ze svých klasičtějších rolí, které předvedl už v Kletbě bratří Grimmů nebo Příběhu rytíře, nijak nevyčnívá a výborně doplňuje osazenstvo Imaginária. Pravdou je, že když se odehraje scéna s oběšencem, zanechává po sobě podivnou pachuť na patře, i přes fakt že je skvěle vybalancovanou. Ledgerova alternace, jíž se zhostil trojlístek Depp-Law-Farrell, ve svých partech odvádí tradičně kvalitní práci, ačkoliv jen na plochách pěti minut. Ani jeden se nesnaží Ledgera přehrát, byť asi nejvíc vyčnívá výrazný Farrell. Postava, která ale skutečně bije do očí je samotný Ďábel Toma Waitse. Ďábel už hodně dlouhou dobu nebyl takový škodolibý svůdník, co našeptává své upravené pravdy jako právě v Gilliamově podání, ačkoliv se nemůže rovnat s tím z Constantina.
Někomu možná stačí ke štěstí skotačící banda policistů v podvazcích, ale ani ta nedokáže zamaskovat výrazné příběhové nedostatky odehrávající se tam, ve světě před zrcadlem, který má jasně daná pravidla a ani sám Gilliam coby Parnassus je už nemůžu výrazněji ovlivnit. Ve výsledku je Imaginárium přeci jen oním prázdným místem otevřeným hlavně divákově imaginaci. Tam, kde triky nestačí, by měla přijít na řadu lidská představivost. Jenže ta moje zřejmě selhala a já odcházel z kina s pocitem, že Ledgerovou poslední rolí měl opravdu zůstat Temný rytíř. Sázet na divákovu upřímnou lásku k Monty Pythonům je spíš krok stranou než přímým útokem na divákovu první signální. Vstoupil jsem, viděl jsem, ale na zadek se z tohoto pseudo divadla neposadil. Místy imaginativně hravé a místy dekadentně nudné.
