| Rok: | 2008 |
CZE premiéra: 9.7.2009
Wrestler
. : Info o filmu
. : Hodnocení uživatelů ( film hodnotil 1 uživatel )
Jajar  |
. : Recenze
Bez jednoho týdne sedm dlouhých měsíců. Přesně takovou dobu musí čekat čeští diváci, než se na jejich stůl dostane jeden z nejosobitějších a na oscarovém ceremoniálu neprávem opomíjených snímků, které sbírají ceny všude, kam přijdou, ale zlovolnou Akademii přece jen nepřesvědčí. V případě Wrestlera jde ovšem přehlížení pochopit. Darren Aronofsky sice patří mezi miláčky kritiků, ale přece jen natočil dosti nevábný náhled na zfetovanou mládež (což není pro prudérní Američany žijící svůj velký sen zrovna oukej), a když všichni jásali nadšením z jeho neotřelého vizuálního stylu, pustil se do hloubavé sci-fi o hledání všehomíra, z čehož se mnozí nevzpamatovali ještě teď. Osobně jsem nad Fontánou nikdy nadšením nevýskal a ani náhodou ji nepovažuji za geniální. Spíše naopak, přijde mi sice obrazově úchvatná, ale vnitřně neskutečně prázdná, odměřená a ve změti střihových hrátek i silně manýristická. Přesně tohle ostatně vytýkali Aronofskyho filozofickému pokusu i zahraniční recenzenti, jejichž hlasy možná na do té doby silně „svého“ tvůrce zapůsobily více, než tomu obvykle bývá.
Wrestler totiž na první pohled vůbec nepřipomíná typ filmu, který by k Aronofskymu seděl. Vizuální konfety až na drobné výjimky úplně vymizely a místo nich dostává šanci příběh, jenž se téměř nijak nevymezuje z ranku sportovních dramat o stárnoucím underdogovi, hledajícím cestu zpátky na vrchol.
Randy „The Ram“ býval velkou wrestlingovou hvězdou, jejíž figurku jste si mohli koupit v obchodě hned vedle vojáčků G.I. Joe, když nastoupil do ringu, málokdy z něj odešel poražený a mezi svými kolegy si během let plných dřiny vysloužil nezměrnou úctu. Především ale vždy bavil své věrné publikum, které si doslova užívalo každý jeho let z nejvyšších provazů přímo na něčí hlavu. Jenže stáří nezastavíte a i Randy se časem musel smířit s tím, že už bude válčit pouze se začátečníky a trochu sešlými býky svojí věkové kategorie. Poněkud smutný konec, ale na druhou stranu… peníze na ruku nikdy nikomu nesmrděly a z něčeho se žít musí. Jenže co když se ozvou srdeční potíže a doktoři vám vystaví jednoznačnou stopku. Co pak? Když tam uvnitř víte, že TO v sobě stále máte a potřebujete TO dostat ven, i kdyby to mělo znamenat váš konec. Skutečně se lze smířit s tím, že místo sedání lidem na hlavu už budete jen rozdávat saláty v sámošce a strkat po nocích striptérkám dolary za miniaturní tanga? Ale no tak.
Už Rocky ukázal, že bojovníci bojují až do konce, a Wrestler na tom není jinak. Ovšem zatímco Stalloneho návraty promlouvají ke svému stálému publiku, a to svým značně béčkovo-moderním stylem a spoléhají především na nostalgii, Aronofsky jde na věc mnohem sofistikovanější cestou. Nikoliv lepší, zkrátka jinou a rovněž zajímavou. Příběh Wrestlera Randyho je civilní procházkou duší řadového bojovníka, který měl to štěstí, že se dokázal dobře prát a bavit lidi. Jenže to, co vidí publikum mezi provazy je samozřejmě jen pozlátko a to pravé životní drama se odehrává mimo ring. Aronofsky vede Randyho skrze striptýzové kluby, bary, kde vám při troše smůly plivnou do hamburgera i vychlazeného lahváče, rodinné trampoty s léty neopečovávanou dcerou a nečekaně i přes něco, čemu by se dalo říkat láska. A ano, stále to vypadá jen jako další Rocky bez Levé tlapy, zato s obstarožním Mickey Rourkem v hlavní roli, který bloudí ulicemi a rozdává životní rady na potkání. Jenže tu jsou hned dvě velká ale.
Tím největším je to, že film diriguje někdo, kdo skutečně ví, co dělá a od začátku do konce předvádí precizní, do puntíku přesnou režii, díky níž snímek nikdy neztrácí tempo a vtahuje od první do poslední minuty i přes omšelou formu, která téměř hraničí až s dokumentárností. Aronofsky se očividně snaží dostat svému hrdinovi pod kůži, a tak inscenuje především komorní scény s či bez dialogů, jež ani nepotřebují vytříbené hollywoodské pozlátko, tolik odtrhávající od podstaty věci. Kolikrát jen sledujeme Randyho, jak sedí a dumá, obvazuje si zraněními zasažené tělo, anebo jen odpočívá. A není to ani na chvíli nuda, jelikož Aronofskyho záměr skvěle funguje a Randy je přesně ten typ postavy, kterou si nelze nezamilovat. Trochu jako kdybyste vzali šest dílů Rockyho a narvali je do jednoho dvouhodinového balíčku, přičemž nic nechybí, ani nepřebývá.
Druhým „ale“ je… obsazení Mickeyho Rourka. Ono totiž ani tak nejde o to, že Rourke po letech zase výborně hraje, jako spíš o stoprocentní sžití s jeho rolí, která by, ruku na srdce, nikomu jinému lépe nesedla. Ať už je to z části podíl nepodařených chirurgických zákroků, nebo hercovou sešlostí a pozadím podobného kariérního úpadku, skutečnost je taková, že Rourke Randyho vlastně nehraje… on se do něj vyloženě převtěluje, přičemž cítí každou bolístku stejně jako by samotnou postavou doopravdy byl. Mnozí v Randyho kůži samozřejmě uvidí někdejšího krále TOP sexy mužů, ale pochybuji o tom, že půjde o diváckou většinu. To ani Aronofsky nedovoluje, jelikož z Randyho nedělá nic jiného než dobře zahraný charakter, jenž se nikterak výrazněji v rámci plátna nevymezuje. Naopak je za všech okolností tzv. lidský a obyčejný.
Což byl očividně Aronofskyho záměr a také jeden z jeho nejlepších tahů. Wrestler totiž bude odplouvat z lidské paměti hodně dlouho právě kvůli tomu, že je obyčejným smrtelníkům blízký a z valné části postrádá hollywoodské příměsi. Dokonce i Randyho závěrečný proslov má daleko k tradičním klišé, jež si jiní tak rádi hýčkají. Což z něj dělá film, jenž se neztratí nejen mezi sportovními dramaty, ale i mezi četným zástupem nezávislých výpovědí o životě na sociální periferii.
Bez jednoho týdne sedm dlouhých měsíců. Přesně takovou dobu musí čekat čeští diváci, než se na jejich stůl dostane jeden z nejosobitějších a na oscarovém ceremoniálu neprávem opomíjených snímků, které sbírají ceny všude, kam přijdou, ale zlovolnou Akademii přece jen nepřesvědčí. V případě Wrestlera jde ovšem přehlížení pochopit. Darren Aronofsky sice patří mezi miláčky kritiků, ale přece jen natočil dosti nevábný náhled na zfetovanou mládež (což není pro prudérní Američany žijící svůj velký sen zrovna oukej), a když všichni jásali nadšením z jeho neotřelého vizuálního stylu, pustil se do hloubavé sci-fi o hledání všehomíra, z čehož se mnozí nevzpamatovali ještě teď. Osobně jsem nad Fontánou nikdy nadšením nevýskal a ani náhodou ji nepovažuji za geniální. Spíše naopak, přijde mi sice obrazově úchvatná, ale vnitřně neskutečně prázdná, odměřená a ve změti střihových hrátek i silně manýristická. Přesně tohle ostatně vytýkali Aronofskyho filozofickému pokusu i zahraniční recenzenti, jejichž hlasy možná na do té doby silně „svého“ tvůrce zapůsobily více, než tomu obvykle bývá.
Wrestler totiž na první pohled vůbec nepřipomíná typ filmu, který by k Aronofskymu seděl. Vizuální konfety až na drobné výjimky úplně vymizely a místo nich dostává šanci příběh, jenž se téměř nijak nevymezuje z ranku sportovních dramat o stárnoucím underdogovi, hledajícím cestu zpátky na vrchol.
Randy „The Ram“ býval velkou wrestlingovou hvězdou, jejíž figurku jste si mohli koupit v obchodě hned vedle vojáčků G.I. Joe, když nastoupil do ringu, málokdy z něj odešel poražený a mezi svými kolegy si během let plných dřiny vysloužil nezměrnou úctu. Především ale vždy bavil své věrné publikum, které si doslova užívalo každý jeho let z nejvyšších provazů přímo na něčí hlavu. Jenže stáří nezastavíte a i Randy se časem musel smířit s tím, že už bude válčit pouze se začátečníky a trochu sešlými býky svojí věkové kategorie. Poněkud smutný konec, ale na druhou stranu… peníze na ruku nikdy nikomu nesmrděly a z něčeho se žít musí. Jenže co když se ozvou srdeční potíže a doktoři vám vystaví jednoznačnou stopku. Co pak? Když tam uvnitř víte, že TO v sobě stále máte a potřebujete TO dostat ven, i kdyby to mělo znamenat váš konec. Skutečně se lze smířit s tím, že místo sedání lidem na hlavu už budete jen rozdávat saláty v sámošce a strkat po nocích striptérkám dolary za miniaturní tanga? Ale no tak.
Už Rocky ukázal, že bojovníci bojují až do konce, a Wrestler na tom není jinak. Ovšem zatímco Stalloneho návraty promlouvají ke svému stálému publiku, a to svým značně béčkovo-moderním stylem a spoléhají především na nostalgii, Aronofsky jde na věc mnohem sofistikovanější cestou. Nikoliv lepší, zkrátka jinou a rovněž zajímavou. Příběh Wrestlera Randyho je civilní procházkou duší řadového bojovníka, který měl to štěstí, že se dokázal dobře prát a bavit lidi. Jenže to, co vidí publikum mezi provazy je samozřejmě jen pozlátko a to pravé životní drama se odehrává mimo ring. Aronofsky vede Randyho skrze striptýzové kluby, bary, kde vám při troše smůly plivnou do hamburgera i vychlazeného lahváče, rodinné trampoty s léty neopečovávanou dcerou a nečekaně i přes něco, čemu by se dalo říkat láska. A ano, stále to vypadá jen jako další Rocky bez Levé tlapy, zato s obstarožním Mickey Rourkem v hlavní roli, který bloudí ulicemi a rozdává životní rady na potkání. Jenže tu jsou hned dvě velká ale.
Tím největším je to, že film diriguje někdo, kdo skutečně ví, co dělá a od začátku do konce předvádí precizní, do puntíku přesnou režii, díky níž snímek nikdy neztrácí tempo a vtahuje od první do poslední minuty i přes omšelou formu, která téměř hraničí až s dokumentárností. Aronofsky se očividně snaží dostat svému hrdinovi pod kůži, a tak inscenuje především komorní scény s či bez dialogů, jež ani nepotřebují vytříbené hollywoodské pozlátko, tolik odtrhávající od podstaty věci. Kolikrát jen sledujeme Randyho, jak sedí a dumá, obvazuje si zraněními zasažené tělo, anebo jen odpočívá. A není to ani na chvíli nuda, jelikož Aronofskyho záměr skvěle funguje a Randy je přesně ten typ postavy, kterou si nelze nezamilovat. Trochu jako kdybyste vzali šest dílů Rockyho a narvali je do jednoho dvouhodinového balíčku, přičemž nic nechybí, ani nepřebývá.
Druhým „ale“ je… obsazení Mickeyho Rourka. Ono totiž ani tak nejde o to, že Rourke po letech zase výborně hraje, jako spíš o stoprocentní sžití s jeho rolí, která by, ruku na srdce, nikomu jinému lépe nesedla. Ať už je to z části podíl nepodařených chirurgických zákroků, nebo hercovou sešlostí a pozadím podobného kariérního úpadku, skutečnost je taková, že Rourke Randyho vlastně nehraje… on se do něj vyloženě převtěluje, přičemž cítí každou bolístku stejně jako by samotnou postavou doopravdy byl. Mnozí v Randyho kůži samozřejmě uvidí někdejšího krále TOP sexy mužů, ale pochybuji o tom, že půjde o diváckou většinu. To ani Aronofsky nedovoluje, jelikož z Randyho nedělá nic jiného než dobře zahraný charakter, jenž se nikterak výrazněji v rámci plátna nevymezuje. Naopak je za všech okolností tzv. lidský a obyčejný.
Což byl očividně Aronofskyho záměr a také jeden z jeho nejlepších tahů. Wrestler totiž bude odplouvat z lidské paměti hodně dlouho právě kvůli tomu, že je obyčejným smrtelníkům blízký a z valné části postrádá hollywoodské příměsi. Dokonce i Randyho závěrečný proslov má daleko k tradičním klišé, jež si jiní tak rádi hýčkají. Což z něj dělá film, jenž se neztratí nejen mezi sportovními dramaty, ale i mezi četným zástupem nezávislých výpovědí o životě na sociální periferii.
Datum: 1.7.2009 20:00 | FILM: 
Autor: Petr Semecký