Do polozničeného Tokia, které se ještě pořád vzpamatovává z gigantického zemětřesení před šesti lety, se vrací Masane Amaha se svou dcerou Rihoko. Před šesti lety je spolu záchranný tým našel v bodě Ground Zero, samotném epicentru katastrofy, jakoby zázrakem téměř nezraněné. Masane však ztratila veškeré vzpomínky na svou minulost, takže byla nejen nucena přežívat i s dcerou ve světě, kde se nemá na koho obrátit, ale i utíkat před NSWF (National Scientific Welfare Foundation), jakousi naší „sociálkou“, která o Rihoko projevuje zájem. Každému pozornějšímu diváku pravděpodobně neunikne, že zájem o děvče je (vzhledem k nepříliš přesvědčivým motivům) trochu přehnaný, během seriálu se navíc začnou o NSWF na povrch drát dost nehezká fakta.
Masane není zrovna nejzodpovědnější matka na světě, spíš to někdy vypadá, že její dcera dává pozor na ni. Přesto však jen těžko najdete spokojenější matku s dcerou - a Mamiko své role prožívá opravdu hodně, takže jí uvěříte. Bohužel dojde k nešťastnému zvratu událostí, po kterém Masane skončí v cele předběžného zadržení a Rihoko v péči NSWF. Aby toho nebylo málo, tak se ve vedlejší cele klube ze zadrženého ochlasty válečný stroj, připomínající Válku Světů. A co se nestane, jakýmsi zvráceným způsobem zatouží po Masane. V tomto okamžiku slečna zjistí, že náramek, který má na ruce už ode dne, kdy ji našli na Ground Zero, a který nešel nijak sundat, nebude jen tak obyčejný kus kovu. V mžiku totiž nic netušící Masane promění v jakousi obrněnou Valkýru, jejímž nejživelnějším požitkem je bezuzdné ničení.
Stop, pauza. V tomto okamžiku si divák zaslouží jakousi vsuvku... upozornění, případně „varování ministra zdravotnictví“ chcete li to takhle. Jistě jste jako pravidelní diváci anime zvyklí na velká prsa. Myslím tím VELKÁ prsa, někdy až nemístně velká. Je otázkou, jestli si kreslíři kompenzují jejich nedostatek v rodné zemi, pravdou však je, že jimi ani trochu nešetří. Ve Witchblade je vše v relativním normálu, dokud se Masane (či jiná hrdinka) nepromění do své bojové formy (ano, zní to příšerně klišovitě, ale v reálu to tak zlé není). Poté se totiž kreslíři utrhnou z řetězu a veškeré své představy o plodné ženskosti vám vyzvrací na monitor. Výsledkem jsou neskutečně monstrózní kozy. Ne, nejde říct ňadra, protože ona „věc“ tomu prostě neodpovídá. Když jsem viděl scénu, kde je jedna z hrdinek zabrána z profilu, přičemž jí vnady zabíraly na hrudníku prostor o velikosti pořádného turistického batohu, měl jsem na chvíli chuť se seriálem seknout jen z tohoto důvodu. Neudělal jsem to a vám to také nedoporučuji - za prvé se situace časem zlepší, za druhé si seriál vylepšuje reputaci kvalitním dějem.
Masane i s Rihoko nakonec skončí v podnájmu u jedné osobité starší paní, ve společnosti ještě osobitějších individuí. Jedním z nich je paradoxně Yuusuke Tozawa, fotograf na volné noze, který se zajímá o sérii podivných vražd, která se v Tokiu odehrává. Proč paradoxně? Protože se mu podařilo Masane vyfotit v plné kráse aktivovaného Witchblade, a od té doby se za přízrakem žene hlava nehlava, aniž by měl ponětí, že s ním vlastně žije pod jednou střechou. Masane si najde hezkou, klidnou práci... eh, co to kecám. Masane samozřejmě zaměstná megakorporace, jíž Witchblade dříve patřila, aby jí pomáhala v likvidaci uprchlých superzbraní. Že to už ale opravdu zní hrůzně klišovitě? Ano, princip tak zní, proto jsem byl nemálo překvapen, když se naopak podařilo vykouzlit zajímavou podívanou.
Hudbu jsem bohužel nijak zvlášť nezaregistroval, jen první OP mě celkem zaujal. Druhý byl zase ukázkově o ničem, ED jsem přeskakoval, po Geassu a jeho dvou osobitých ED skladbách od ALI Projectu (už jejich Ashurahime k Mai-HiME mě chytla) jsem vážně neměl chuť na něco tak mdlého. Kresba ujde, v bojových scénách si animace udržuje spád a kresba kvalitu, neustálé změny v proporcích a občasné kiksy v perspektivě naopak příliš nepotěší.
Pokud se dodíváte za půlku, čeká vás sladká odměna. Od osmnáctého dílu seriál nabere rychlý spád, který až do konce skoro neustane, takže vás konec zastihne v plném proudu podle zásady „Kuj železo, dokud je žhavé.“ O dějové zvraty ani emotivní momenty není nouze, ovšem pořádný kalibr si Witchblade schovává na konec. Splnění několika mých skrytých klíšé-snů a závěr ve velkém stylu, seriál si mě posledními díly definitivně získal. Neustále jsem čekal, kdy scénárista strhne volant a uhne před zdí, do které se řítil, aby nám nacpal do chřtánu lacinou deus ex machinu a odešel na oběd. Witchblade se ale plným tryskem vřítí do konce, aby mě zanechala v němém úžasu, když jsem si uvědomil, že po dlouhé době vidím naprosto neošizený konec.
Witchblade je titul, který může mnohé diváky odradit. Ať už jsou to docela tuctové příběhové rekvizity, problém s ňadry nebo pomalý rozjezd, vsadím se, že počet dropnutí nebude nijak malý. Na druhou stranu pokud vydržíte, má Witchblade rozhodně co nabídnout, skvělý konec je pak jen pomyslným zlatým hřebem večera.
