Zprvu je stejně výtečný jako selektovaná sada cukrátek, avšak po prvních kousnutích se omrzí, jelikož je chuť bez výjimek totožná a nikam nespěje. Můžete sice ocenit chuťovou stabilitu a rovnováhu, avšak málokdy se stane, že byste si na zážitek „nugátového charakteru“ ještě někdy vzpomněli. A co teprve, pokud New York nemá ani kvality nugátu a je místy úplně nezajímavý jako ta nejlacinější čokoláda, jakou najdete v řetězcích českého Tesca. New Yorku, miluji Tě se od své pařížské sestřenky v mnohém liší, a bohužel to není příliš k dobru. Jistě, jedná se o jiné prostředí s rozdílnou atmosférou i životy lidí, avšak pokud do názvu svého filmu nacpete slovo „milovat“, mělo by z něj ono pouto alespoň trochu vyzařovat.
V New Yorku však máte povětšinou pocit, že zde láska kvete v minimálním množstvím a ve valné většině převládají vztahy z ranku „mám tě rád, ale nic víc z toho nebude“. A to je škoda. V některých částech se totiž i méně slavným tvůrcům povedlo navázat na své předchůdce a nabídnout starou magii v novém hávu, jenž je bohatý nejen myšlenkově, ale i technicky. Takový Brett Ratner dokonce překonal na krátké ploše sám sebe a natočil svůj nejlepší snímek kariéry. Je krátký, jednoduchý, ale řekne toho prostřednictvím talentovaných herců a šikovné pointy víc, než kýčovitě nafoukávané závěsy v pokoji posmutnělé Julie Christie, či nikterak šokující epizody s přes telefon zaláskovaným hudebníkem a asistentkou, kterou nikdy neviděl.
S New Yorkem se ve velkém táhne i to, že není scenáristicky vybroušený, jako tomu bylo u Paříže. Sice zde najdeme šikovně vymyšlenou ústřední nit s kameramankou, zaznamenávající každodenní život, v němž se všechny postavy střetávají a míjí jako by bylo Velké jablko ve skutečnosti pražské sídliště, avšak samotné příběhy postrádají onu žánrovou pestrost, s níž oslovovala Paříž. Vesměs vše chce být nuceně romantické, avšak výstavba příběhu staví povětšinou na stejných fintičkách, jež onu romantiku zabíjejí. K čemu je nám živočišnost dialogů naznačující, že na zakouřených newyorkských ulicích „to“ funguje jinak než na prosluněné pařížské estrádě, když po třech částech víme, jakým stylem se zbytek povídek odvypráví a že na konci většiny z nich čeká „neodhadnutelná“ pointa, jež dodá výsledku jiný rozměr.
Možná, že by stereotypní postupy fungovaly, kdyby se o jejich převedení na plátno postarali lepší tvůrci, ale to je nyní vedlejší, jelikož ti, kteří se jich nakonec ujali, povětšinou nejsou další bratři Coeni, ani Alfonso Cuarón a už vůbec ne zmíněný Tom Tykwer. Jedni prokázali, že se za kameru nehodí (Natalie Portman či Scarlett Johansson, jejíž vystřižená část je k nalezení na YouTube), jiní se zase nechali příliš unést svými hříchy (Shekhar Kapur), anebo režírovali s řadící pákou naštelovanou na neutrál, výsledek je nicméně na půl cesty a těch pár opravdu skvělých příběhů nemá na to, aby se New York zapsal do srdcí stejně silně jako když se v Paříži zamilovávalo do ukrajinských upírek, zrychloval čas a chodilo na hrob Oscara Wildea.
