Nejdříve bychom si měli udělat menší lekci japonštiny. Začněme třeba slovíčkem „hikikomori.“ Vypadá strašidelně, ale je to prachsprosté označení pro úplně normálního NEETa neboli osobu „Not currently engaged in Employment, Education or Training.“ V češtině obyčejný něfachčenko, chronický lenoch, nedostudovaný fracek, ztroskotanec... případů je nespočet. Sató Tatsuhiro, hlavní hrdina NHK, k nim také patří.
Sató je bývalý vysokoškolák - jednoho dne, v obzvlášť depresivním stavu, jednoduše přestal školu navštěvovat. Od toho dne už uplynuly čtyři roky a Sató žije v špinavém pronajatém bytě, závislý na penězích od svých rodičů. Ven vychází jen v krajní nouzi, kdy už vážně nemá, co by do pusy strčil, a i tehdy se snaží vyhýbat lidem, co jen to jde. Sató dost často trpí psychotickými náladami, ve kterých se mu zjevuje tajuplná organizace NHK (Nihon Hikikomori Kyoukai), která může za všechno jeho trápení. Když upadne do těžké deprese, svádí všechno na velkou konspiraci zaviněnou NHK - organizací, která se snaží mladé lidi uvrhnout do zoufalého života bez práce, bez přátel a bez naděje.
S největší pravděpodobností by Sató za pár let skončil jako bezdomovec (nebo ještě hůř), kdyby se v jeho stereotypním životě neodehrály dvě velice důležité změny. Tou první je samozřejmě dívka... její jméno je Misaki Nakahara a její setkání se Satóem proběhne veskrze náhodou. Misaki se svou tetou rozdává letáčky o nebezpečí fenoménu hikikomori. Sató, s hlavou ještě plnou svých konspirací a stihomamu, samozřejmě zpanikaří a projeví se způsobem hodným pacienta Bohnic. Misaki okamžitě pochopí, o co že to tady jde, a později nabídne Satóovi pomoc s jeho problémem. Nastává tvrdý boj mezi studem, podezřívavostí a strachem z lidí na jedné straně a touhou vymanit se ze života na dně společnosti na straně druhé.
Druhou změnou je zjištění, že ten příšerný otaku blázen z vedlejšího bytu je jeho bývalý známý z vysoké školy, Yamazaki Kaoru. Zatímco před mladičkou Misaki se Sató stydí a svým způsobem z ní má hrůzu, Yamazaki je ten, za kým se nebojí přijít téměř s čímkoli... včetně vyžírání jeho ledničky. Sató, částečně Yamazakiho vinou, později propadne erotickým visual novelám (což nebude jediná věc, ke které se ve své znechucenosti vlastním životem uchýlí - postupem času v seriálu propadne závislosti na MMORPG, stane se obětí firmy typu „pyramida“ nebo během týdne zaplní celý harddisk svého počítače pornem), naštěstí se ze závislosti vyklube nápad vyrobit vlastní hru, ke které má Sató napsat scénář. Jak to s huráprojektem dopadne, uvidíte sami.
Seriál je zvláštní tím, že sám o sobě jakoby trpí něčím jako maniodepresivní psychózou. Optimistické momenty, kdy se únik ze života hikikomoriho zdá být skoro na dosah ruky, se střídají s extrémně depresivními pasážemi, kdy Sató s nikým nekomunikuje a hluboce se noří do svých chorobných stavů. Misaki se opravdu snaží, ale sami brzy zjistíte, že její snaha Satóovi pomoci je sice upřímná, ale spíš než na pevných základech stojí na nadšení a zběžných středoškolských znalostech o psychologii, což začne postupně docházet i samotnému „pacientovi,“ který, ač nedostudovaný, je přece jen už vysokoškolák.
V závěru seriálu se děj soustředí především na vztah Satóa a Misaki, kdy divák zjišťuje, že to možná není jen Sató, kdo potřebuje pomoci, a že Misaki možná není tak upřímná a veselá osůbka, jakou se celou dobu zdála být. Závěr je hodně zoufalý a emocionálně silný, děj skutečně kulminuje a i když možná scénář možná trochu příliš tlačí na pilu, vzhledem k dost cynickému a hořkému ladění temnější stránky děje je takový závěr na místě mnohem víc, než nějaké neslané nemastné vyšumění do prázdna.
Nakonec tradičně několik slov ke kresbě a hudbě. Kresba je hezká, s jemnými tahy a umírněnými proporcemi, potěší opravdu propracované exteriéry. Hudba je osobitá a rozhodně nepatří k těm, na které byste hned po skončení dílu zapomněli. První ending si dokonce zaslouží zvláštní zmínku, protože patří k opravdu šíleným kusům muziky i animace a ani jednou jsem si ho nenechal ujít (což se u endingů nestává skoro nikdy... poslední si pamatuju asi Haibane Renmei a jeho ED Blue Flow.)
NHK je netradiční náhled do života, radostí a strastí lidí, kteří žijí na hranici. I když samozřejmě často používá komediální i dramatickou hyperbolu, ze všech příběhů, které postavy prožívají, je cítit jakási nevyřčená naléhavost problémů současné společnosti (do háje, zní to jako bych při psaní chlastal a filosofoval, pozn.aut.) Japonská kultura je v mnohém odlišná, ale sami zjistíte, že některé věci jsou pro všechna místa na světě stejné. NHK se dá zvládnout jedním dechem a zanechá po sobě stopu, což se o všemožných tuctových seriálech z poslední doby říct nedá. A možná se několik z nás v postavě hikikomoriho trošku - trošičku... uvidí. ;)
