Začněme tedy něčím lehčím. Karin... Karin je seriál o upírech, ovšem říct, že je to upírský seriál, je asi jako říct, že Švejk je válečný film. Vypadá to jako hraní si se slovy, ale kdo kdy viděl deset minut z prvního dílu, pochopí. Hlavní protagonistka, středoškolačka Karin, mimo to, že zastupuje klasickou, chronicky stydlivou moé, je totiž druhým nejmladším potomkem starobylé upírské rodiny Marker (případně Maaka, jestli vám transkripce šmakuje líp). Samo o sobě dost děsivá kombinace, kterou ještě umocňuje fakt, že je Karin na upírské poměry tak trochu freak - krev totiž nesaje, ale vytváří.
V praxi to vypadá tak, že když se v Karin nahromadí na její drobnou postavičku krve moc, musí ven. Většinou se tak děje formou masivního nosebleedu (když píšu masivního, myslím MASIVNÍHO), což přivádí Karin do situací, kde by se nejraději zakopala sto metrů pod zem a do smrti odtud nevylezla. Pokud se však Karin snaží krev zadržovat opravdu silně, popadne ji jakýsi „berserk“ (odtud pocházejí některé záběry, které konečně trochu „upírsky“ vypadají) a zahryzne se do nejbližšího krku v dohledu. (Ne)šťastná oběť dostane pořádnou infuzi, jejímž následkem pak ještě několik dní nabuzeně pobíhá kolem jako veverka na pervitinu.
Zbytek povedené rodinky sestává z dobráckého taťky Henryho, trpícího klasickým „syndromem otce dospívající dívky,“ matky Carrery, vládnoucí železnou rukou (a pantoflem v ní, kterým neustále „opravuje“ názory svých dětí i manžela), mladší sestry Anju, oblékající se jako goth-lolita a tahající s sebou svého obživlého, řádně sprostého panáka, a staršího bratra Rena, který se věčně někde tahá s lidskými ženami pochybného vzhledu i pověsti. Všichni až na Karin tedy spořádaní upíři, kteří se za „divné manýry“ své příbuzné stydí. Ano, Karin je celý Wesley Snipes – ve dne chodí do školy, v noci spí, slunce a vodu zbožňuje, na česnek nedá dopustit a řetízek s křížkem je pro ni „hrozně roztomilý.“
Školní dny by Karin ubíhaly bezstarostně, kdyby se do města nepřistěhoval Kenta Usui. V jeho blízkosti se totiž Karin bůhvíproč zvedne tlak tak rapidně, že pokud rychle někam neuteče, začne okamžitě fungovat jako jakýsi „krvotrysk.“ Aby komplikací nebylo málo, tak ji Kenta přistihne, jak v parku kouše postaršího pána (což si samozřejmě, ke Karinině zděšení, vyloží zcela po svém... určitě chápete).
Jako ve většině komedií si užijete i nějakou tu romantiku, postupem času jí bude slušně přibývat, ale v žádné melodrama se naštěstí seriál nezvrhne, nebojte. Romantická linka se odvíjí v hezky „japonském“ duchu, takže méně trpěliví diváci se osypou ještě deset dílů předtím, než si hrdinové přestanou říkat příjmeními. Jak už jsem zmínil, Karin je chronická stydlivka, v jejímž slovníku je plačtivé „hazukashii~“ hned na první stránce, tučnou kurzívou a podtrženě. Když se jí pak podaří její cca desetilitrový nosebleed na veřejnosti, je velice těžké rozlišit, jestli jsou červenější cákance krve všude kolem nebo Karinina tvář.
Jak už tomu (bohužel?) bývá, ani Karin se nevyhnou pokusy o dramatickou atmosféru. Naštěstí si udržují jakous takous úroveň, některé jsou ovšem katastrofální (díl, věnující se Karininu bratrovi, byl pravděpodobně nejhorší z celé série, když z jakési temné žumpy přivlekl zatuchlou shounen-ai zápletku a bandu trotlů bez jakéhokoli kontextu, na což jsem hleděl jako žaba z kyšky). Zatímco Winner Sinclair (nerozvádím, nechci spoilerovat) je, částečně i díky svému pochybnému americkému přízvuku, nejhorší komediální postavou, jeho později se objevivší dědeček Victor Sinclair je bez debat nejhorší postavou vážnou. Příběh Karininy babičky Eldy je už mnohem snesitelnější, zlatou medaili za drama si ale odnáší nečekaná a kratičká, o to však lepší příběhová odbočka s Karininou kamarádkou Maki, spolu se solidně provedenými Karininými „berserk“ stavy. Pokusy o napjatou atmosféru v posledních dílech se naopak obracejí v zažranou nudu, která je bohudík příliš krátká na to, aby pokazila celkový dojem.
Graficky i hudebně je na tom Karin podobně jako většina ne-příliš-vyhypovaných komedií, to jest „nenadchne, neurazí,“ abych zase nekřivdil, tak kresba i animace jsou v lehkém nadprůměru. Hlavní zdroj zábavy spočívá v originálních postavách, které jsou navzdory zažitým stereotypům postaveny úplně na hlavu, a aby toho nebylo málo, zapleteny do tisíce a jednoho paradoxu.
Pokud nevyžadujete, aby každý seriál měl hlubokou myšlenku, intelektuální humor (ne, nemyslím matfyzácké vtípky) a nedala se na něm najít ani sebemenší chybička, je Karin velmi slušnou zábavou na dlouhé zimní večery.
