Pohádka o pubertální dívence, která si není jistá láskou ke svým kariéristickým rodičům (aneb rodiče mi jen brání v rozletu, je mi třináct a už jsem dospělá), nemusí zaujmout každého. Světy za tajnými dveřmi jsou sice trochu zažité, ale v případě Koralíny nepůsobí trapným způsobem jako u Letopisů Narnie. Koralína je trochu jiná liga;). Trocha subjektivity – byl jsem několikrát napomenut, že adaptace Gaimanových knih se mi nelíbí, protože jsem četl knihy dříve. Koralína je jedinou knihou, kterou jsem nečetl. Zvolil jsem schválně opačný postup a nejdříve se podíval na film. Koralína je pro mě velmi nudným snímkem, ve kterém je vidět kvalitní předloha, ale špatně zvolená výtvarná stylizace. Hlava Neila Gaimana je něco mezi cirkusem a Silent Hill. Vyčištěné barvy světa Henryho Selicka nejsou tím pravým ořechovým.
V případě Koralíny jde opravdu o vkus a přístup. Na rozdíl od Ukradených Vánoc Tima Burtona - kdo neví, jako že většina z vás asi ano, Tim Burton film nerežíroval, Ukradené Vánoce točil Henry Selick, režisér Koralíny – se o Koralíně nedá říct, že by se zavděčila všem. Ukradené Vánoce byly na pohádku sice horor, ale magická hudba Dannyho Elfmana udělala s pohádkou hodně. Koralína může těžit pouze z dialogů a výtvarného pojetí, což je, bohužel, trochu málo. Loutkové animované filmy jsou sice kouzelné, což dokázala i nedávná Mrtvá nevěsta, ale i u nevěsty se rozhodl Tim Burton opřít příběh o hudební složku.
Kdo je zvyklý na pohádkové filmy plné originálních fantazií, nepřinese mu Koralína absolutně nic nového. Fantaskní látce Neila Gaimana navíc sluší více papír v děsivých barvách Davea McKeana (zodpovědný za obálku Koralíny, výtvarnou stylizaci Mirror Mask nebo Labyrint s Davidem Bowiem). Pokud neznáte tvorbu Tima Burtona, Henryho Selicka a Spielbergova Hooka, Koralína bude velkým boomem. Neotřelé nápady, animace bez servítek (MPAA by podobným záběrům v hrané rovině dala Rko), v originálním znění sympatický hlas Dakoty Fanning, výborně vypointované a mrazící jako pohádky od Andersena. Tím vším se Koralína může chlubit. Chlubí se ale i stopáží 100 minut, opakováním motivů a zbytečného prodlužování sekvencí. Vše se dá ale odůvodnit plynulou srozumitelností menších diváků, kterým je film hlavně určen.
Koralína si zaslouží nemalé hodnocení už jen z důvodu, že na rozdíl od „vymejváren“ typu Za plotem, Divočina, Pan Včelka apod. rozvíjí dětskou fantazii správným směrem, nenabádá k ekologickým tématům jako Wall-E a pokud si Koralínu budou děcka pouštět každý den na DVD, rodiče z toho nezešílí. I dospělí, pokud mají infantilní nálady, rádi u Koralíny posedí a zavzpomínají na dětská léta, protože Gaiman je pohádková látka, kterou jsme všichni poslouchali před spaním a báli se bubáků pod postelí (někteří z nás proto nechali spát sestru na palandě dole, ehm;). Koralína není dokonalým filmem, ale mezi současnými pohádkami tvoří spolu s několika ojedinělými případy (Kouzelná romance a… a… hm, to je tak všechno) pohádkovou perlu v současné kinematografii.
Henry Selick je výjimečný řemeslník, za jehož zád(kem)y by měl stát stálý dozor. Koralína je výjimečný film, který mohl být ale mnohem, mnohem lepší. Selick zažehne oheň atmosféry a než se divákovi podaří do ní ponořit až po uši, zase zhasne. Nevyužitý potenciál drásá při sledování nervy, protože Koralína na pět hvězdiček mohla dosáhnout. V Gaimanovi všechno je, Selick všechno umí. Přesto, že ale Koralína úplně nevyšla, vyšla líp, než kterákoli jiná pohádka, co běžela za poslední dva roky v našich kinech.
P.S.: Kdo nemá rád cynismus, Koralína není pro Vás;)
