Svým způsobem si Wolverinea přivlastnil a zbytek filmů s ním odhodil stranou. Ono navazovat na v rámci letních blockbusterů chytré filmy příběhem o pomstě, která je servírována pěkně za tepla, ani nejde s vážnou tváří a se zadumanými řečičkami o problematice vztahu mezi „odlišností“ a „normálností“. Wolverine se propadl o dobrých dvacet let zpátky. Svojí zápletkou o zabité přítelkyni, zlé armádě a jednom odhodlaném vojákovi, prahnoucím po krvi, se vrátil časem až někam do osmdesátých let, čemuž odpovídá snad úplně všechno. Scénář z pera nepříliš zdatných pisálků je narvaný nejrůznějšími klišé od bratrského pouta přes povrchní bolístky až po lásku, která hory a smrt přenáší. Ale to ještě neznamená, že takový film nemá šanci bavit. Právě naopak, pod schopnýma rukama může jít o srovnatelnou zábavu. Jen musíte vědět, jak na to.
A i přes všechen strach z Gavina Hooda a zvěsti o četných přetáčkách a producentských zásazích, se dá říct jediné – Hood to ustál. K povrchnímu scénáři přistoupil s chladnou hlavou a místo pokusů o navazování na minulost vsadil na zásadně odlišné pojetí, plné namachrovaných řečí, vydatné akce a ne úplně perfektních triků, z nichž některé vyloženě žadoní o větší příděl peněz. Ano, mnohé z vás to možná napadlo. Wolverine ze všeho nejvíc připomíná Komando jednadvacátého století. Jen se vyměnil kamenný Arnie za nehorázně uhrančivého a živočišného Hugha Jackmana a zápletka doznala několika komiksových úprav, aby se neřeklo, že jde o film jako přes kopírák. Ovšem stejně jako je zábavný etalon let osmdesátých, je zábavný i aktuální letní blockbuster, jenž je názornou ukázkou stupidní, leč stravitelné akční jízdy s nulovou přidanou hodnotou, kvůli níž se publikum jistojistě rozdělí na dva nesmiřitelné tábory.
Jeden se bude skvěle bavit bezmozkovostí celého filmu od úvodních titulků až po scénu po závěrečných titulcích, a členové druhého začnou zhruba po patnácti minutách brblat, že si takovýhle film nepředstavovali. Na Wolverina je určitě lepší vyrazit s menšími očekáváními než v případě regulerních zářezů v x-menovské sérii. Je to sice stále vážný film, který se „jakože“ dotýká závažných témat, ale právě v jeho případě už po nich doopravdy pouze klouže a využívá je jako pomocnou berličku, bez níž by se mutantí kouzlo vypařilo úplně. Nebýt nadpřirozených schopností, fungoval by Wolverine prakticky úplně stejně jako regulérní akčňák. Jen by asi nestál přes sto milionů a nehrály by v něm herci první cenové skupiny. Wolverine je béčko, ale i přes množství kazů (vývoje postav, krkolomný děj, některé dialogy) jde stále o poctivý kus filmařiny, v níž se vždy najde dostatek trefných hlášek, zchazovačných vtipů a zručně natočených akčních scén, jež lákají teenagery do kin v davech.
Jistě, je to jen hra na efekt, uspokojující poptávku dnešní mládeže, ale na tom přece není nic špatného. Wolverine se při všech svých vadách sice nemůže podívat do tváře Singerovým filmařským skvostům, ale při srovnání s Posledním vzdorem se nemá absolutně za co stydět. Stejně, jako Ratner, předvedl i Hood solidní komiksový standard, jenž si své fanoušky najde a několika scénami dokáže docílit toho, aby se Wolverine nevypařil z hlavy zas tak rychle. Ve většině případů za to sice bude zodpovědný Hugh Jackman, na němž film vysloveně stojí (nebýt jeho zarputilého výrazu a odhodlanosti, čišící z filmu v každé vteřině, Wolverine by rozhodně nebyl tak snesitelný), ale vydařená camea a místy parádní akce mají na výsledku také svůj podíl. Kouzlo původních X-Men zkrátka odešlo se Singerem, který do filmů otiskoval i něco ze sebe, ale ani tenhle popcornovější styl není úplně k zahození. Postupem času sice vyprchá jako vychlazená limonáda, ale svůj účel splní bez větších problémů. Na začátek léta ideální.
P.S.: Kitschův Gambit a Reynoldsův Deadpool by si vlastní série rozhodně zasloužili.
